5 světových nemocnic, kde blaho pacientů rozhodně nebylo prioritou

Zdravotnictví a péče o pacienty by měly být záležitosti zásadního významu. Že se ne vždy a všechno povede, naznačí naše procházka po nemocničních zařízeních, kam byste se určitě nechtěli dostat.

1. Hellingly, Anglie
Psal se rok 1894 a úředníci v anglickém East Sussexu konstatovali, že místní ústav Haywards Heath, určený pro duševně choré, doslova praská ve švech. Od hraběte Chichestera byl odkoupen pozemek Park Farm (za 16 000 £) o rozloze 400 akrů a zde bylo během let 1897-1903 vystaveno nové, architektonicky velmi zajímavé zařízení, využívající nejen blahodárného vlivu krajiny (jak bylo tehdy prezentováno), ale mající i potřebnou infrastrukturu.

Během II. světové války byl blázinec využíván i jako běžná nemocnice, poté se do něj opět vrátili psychicky narušení pacienti. Postupem času však odborníci dospěli k názoru, že stavba svým pojetím, spletí chodeb a ponurým zákoutím nepůsobí nejlépe na pacienty samotné; když pak v britském zdravotnictví proběhla reforma známá jako Care in the Community, právě Hellingly na ní doplatilo. Výsledky nebyly uspokojivé a areál se v letech 1988-1994 začal postupně uzavírat.

Během let 1994 – 2010 se z nemocnice stalo doslova místo hrůzy, v němž zůstalo mnoho původního vybavení, což vedlo některé „dobrodruhy“ k různým činnostem, jež si nezadaly co do bizarnosti s původními pacienty. Děsivé snímky z opuštěných budov umocnily tísnivou atmosféru. Ačkoliv část areálu byla po roce 2010 zrekonstruována a dána od dubna 2012 opět do provozu, je tu ještě mnoho míst, kam se lidé mohou bát vkročit i v pravé poledne.

2. Beelitz, Německo
Nás děsil COVID-19, naše předky zase TBC, tedy tuberkulóza, souchotiny nebo „oubytě“. Živnou půdu měla tato nemoc zejména v Berlíně, konkrétně v chudinských čtvrtích. Protože v boji proti nemoci proslul zejména německý lékař Robert Koch, byla tu v roce 1898 vyprojektována nemocnice Beelitz-Heilstäten. Slavnostně byla otevřena roku 1902.

Během I. světové války se podobně jako v případě Hellingly stal z nemocnice frontový lazaret a také se tu objevil první „prominentní“ pacient – v roce 1916 tu necelé tři měsíce strávil jistý desátník Adolf Hitler.

Po II. světové válce v rámci spojeneckých dohod byl komplex postoupen sovětské armádě a stal se největším zdravotnickým zařízením SSSR mimo jeho hranice. Střídali se tu socialističtí politici, hospitalizován tu byl i současný prezident Ruska Vladimir Putin a když se zhroutila Německá demokratická republika, tedy východní část později spojeného Německa, azyl tu našel před další cestou do SSSR bývalý nejmocnější muž NDR Erich Honecker. Ale cestu sem vážili i mnozí naši prominenti.

V roce 1994 byla část nemocnice opuštěna ruskými vojáky a začala rychle chátrat. Bohužel se stala častým místem vyznavačů bizarních sexuálních praktik a je znám minimálně jeden případ takto orientované vraždy. Interiér Beelitz působil jako postapokalyptická kulisa, na níž se podepisovaly návštěvy bezdomovců, sociálních živlů i senzacechtivých jedinců. Jsou známy další dva případy úmrtí, ať po pádu do nezabezpečených prostor nebo sebevraždy.
Od roku 2015 se tu budovala visutá stezka, klenoucí se nad zchátralou klinikou. Plánována byla i částečná revitalizace objektu, aby bylo možné ho bezpečně procházet.

3. Gonjiam, Jižní Korea
Psychiatrická léčebna v provincii Gyeonggi-do je označována za nejděsivější místo na světě a provází ho mnoho příběhů, děsivějších než některé horory. Hlavní roli v nich měl hráč sadistický personál v čele s ředitelem, kteří zejména v „pokoji hrůzy 206“ prováděli zvrhlé experimenty. Šéf blázince měl podle jedné verze být posedlý duchem, takže nakonec spáchal sebevraždu, podle jiné zmizel neznámo kde. Budova otevřená v roce 1992 se tři roky poté potýkala s děsivým nedostatkem finančních prostředků, které měl její majitel zpronevěřit a zmizet v USA. Zaměstnanci utekli a nechali pacienty napospas osudu – než se o nich dozvěděly úřady, mnozí zemřeli hladem.

V roce 1995 pak byl komplex zavřen – a tím se stal kultovním místem pro milovníky paranormálních jevů a „duchařiny“. Procházeli celou budovu a hledali stopy po nadpřirozených jevech, odnášeli části vybavení a hlavně točili krátké filmy. Ty poslal do nové sféry celovečerní horor Gonjiam: Haunted Asylum obsahem ne nepodobným proslulé Záhadě Blair Witch. Zájem o snímek režiséra Jeong Beom-sika prudce vzrost poté, co představitel jedné z hlavních rolí Seung-wook Lee totiž bez bližšího vysvětlení náhle ukončil hereckou kariéru a stáhl se mimo dosah veřejnost. Přitom pikantní bylo, že jeden z vlastníků Gonjiamu zakázal natáčení přímo na místě, takže filmaři museli zvolit jinou lokalitu. Film samozřejmě zvýšil zájem o opuštěný prostor.

Zcela na závěr – většina tvrzení nebyla podložena: po finančním krachu byl objekt vyklizen, pacienti odvezeni a ředitel nastoupil na jiné pracoviště. Jediné, co je skutečností, jsou děsivě vyhlížející prostory, na nichž se nejčastěji objevuje slovo KILL.

4. Changi Hospital, Singapur
Nemocnici nechala vybudovat britská vláda v roce 1935 jako nezbytné zázemí pro zdejší vojenské posádky. Byla využívána Brity až do roku 1975 a po jejich odchodu se z ní stala nemocnice singapurských ozbrojených sil. V roce 1997 došlo ke sloučení s Toa Payoh v Changi General Hospital, jenže pro původní nemocnici to znamenalo vyklizení a postupné chátrání.
Singapurský pozemkový úřad (SLA), pod nějž teď budova patřila, zajistil poněkud vágní ochranu, takže nemocnice se stala cílem mnoha „duchařských fandů“, které neodradila ani hrozba zatčení a vysoké pokuty.

Čím je Changi tak děsivá? Během II. světové války tu byli hospitalizování japonští zajatci a podle neověřených zpráv tu zažívali peklo – jejich duchové prý uzurpují prostory a v roce 2017 se na YouTube dokonce objevilo video ducha zdravotní sestry nesoucí kojence. Už předtím se zde natáčely hororově laděné seriály a polodokumenty včetně filmu Haunted Changi (2010), což vedlo SLA ke krátkodobým pronájmům filmařským a televizním společnostem. Části staré nemocnice, zejména nejproslulejší márnice, byly postupně zbourány a nejspíš postupem času celá Changi zanikne.

5. Chovrinská nemocnice, Rusko
Tento komplex je v naší přehlídce výjimečný, protože nikdy nebyl dostavěn. Její existenci provázela rovněž hromada mýtů, od prokletého prostředí (mělo se stavět na místě bývalého hřbitova) po duchy mrtvých stavebních dělníků až po tajnou sektu, mající v opuštěné rozestavěné budově útočiště.

Opět nic z toho nemá reálný základ. Nemocnice s 1300 lůžky se začala stavět v roce 1980, ovšem těsně před dokončením práce ustaly. Komplex mající podobu proslulého znaku Biohazardu (známý ze série Resident Evil) však nezabrzdil ani nedostatek peněz, ani nastupující perestrojka, nýbrž špatně zvolená lokalita – původně tu byly močály a podmáčená půda způsobila prosakování vody do základů; tím nastaly problémy se stabilitou a praskáním zdí.
Opuštěný skelet se stal vítaným rájem bezdomovců, sprejerů, vyznavačů adrenalinových zábav a samozřejmě i asociálních živlů a bezdomovců. Mnoho lidí tu utrpělo úrazy po pádech do nezabezpečených šachet nebo se zranilo o čouhající armatury. Byly tu také zaregistrovány i násilné činy a minimálně jedna sebevražda z nešťastné lásky. Ovšem existence tajemné sekty, mající mít název Deštník (Зонтик) podle smyšlené společnosti Umbrella Corporation z výše uvedeného filmu, je nesmyslem, stejně jako tvrzení, že se jí policie a armáda pokoušela vystrnadit zaplavením suterénu.

Chovrinka se ještě dostala jednou do hledáčku zájmu, ale v roce 1992 bylo definitivně rozhodnuti, že k dostavbě nedojde. Po několika neúspěšných pokusech komplex prodat se sice v listopadu 2004 mělo rozhodnout o pokračování stavby, ale skončilo jen u vizualizace. V roce 2018 se začalo s likvidací Chovrinky a po roce, kdy byla srovnána se zemí, se tu začal stavět rezidenční komplex (měl by být hotov letos).

I Chovrinka a děsivé prostředí jejich interiérů se dočkala vlastního filmu – Přízrak z Chovrina byl opět na bází Záhady Blair Witch natočen v roce 2011 – má jít o fiktivní dokument získaný z kamery nalezené v opuštěném džípu nedaleko nemocnice.

Zdroje: 20 měst a míst duchů (kniha), noviny The Times, Pravda, wikipedie, iDnes