Největší katastrofy: Masakr na olympiádě v Mnichově

Německá spolková republika v první polovině 70. let prožívala sportovní euforii. Hostila letní olympijské hry 1972, o dva roky později i světový šampionát ve fotbale a vše mělo završit pořádání mistrovství světa a Evropy v ledním hokeji 1975. Hned první veleakce ale vstoupila do dějin jako velká sportovní tragédie.

Napětí na Blízkém východě, lemované několika válkami, se mělo přenést do jiné roviny. Začaly teroristické útoky, únosy a atentáty na letadla a vraždění. V tomto duchu informovala izraelská tajná služba Mosad, že bezpečnost izraelských sportovců na LOH v Mnichově není zaručena.

Hlavní bezpečnostní služba Šin Bet však varování podcenila, stejně jako výhrůžky palestinských vůdců. Vedoucí olympijské výpravy Izraele Šmuel Lalkin navštívil dokončovanou olympijskou vesnici a vypracoval zprávu, podle níž jsou jeho krajané na místě vážně ohroženi.

Poprvé na místě činu

Pan Lalkin mohl sotva tušit, že se při své inspekci mohl setkat s budoucími teroristy. Šéfové teroristické organizace Černé září, odnože Fatahu (nejdůležitější frakce Hnutí pro osvobození Palestiny), jmenovitě Mohammed Oudeh (zvaný Abú Dawúd), totiž naplánovali útok na Izraelce přímo v centru olympijských her.

Dva členové Luttif Afif a Jusuf Nazal odletěli do NSR, kde pracovali jako příležitostní dělníci na dokončení komplexu olympijské vesnice. Tím jednak získali možnost se dokonale seznámit s prostředím, navíc Afif si celkem snadno opatřil duplikáty klíčů všech budov ve vesničce. Velitel akce v pozadí, Alí Hassan Salamah, propašoval do Mnichova zbraně a uložil je ve skříňce na zavazadla na mnichovském nádraží.

Předvečer

Afif a Nazal společně se Salamahem vybrali šest dalších mužů, kteří se o skutečném cíli akce dozvěděli až několik hodin před jejím začátkem v jedné z mnichovských restaurací. Nikdo neodmítl. Osmička teroristů si pak rozdělila „bojová“ jména: velitel Afif se překřtil na Ísu (arabsky Ježíš), jeho zástupcem se stal Nazal, nyní už Tony.

Izraelci navštívili 4. září 1972 ve večerních hodinách představení Šumař na střeše a ke spánku ulehli krátce po půlnoci v dočasném příbytku na Connollystraße 31. Asi o čtyři hodiny později Ísa se svým komandem přelezl plot vesnice, v čemž mu dokonce pomohli členové americké výpravy, domnívající se, že jde o další sportovce, kteří si protáhli pobyt ve městě.

Nutno podotknout, že Němci ve snaze ukázat světu příznivou tvář a napravit dojem z propagandistické olympiády v roce 1936 prakticky vynulovali jakákoli bezpečností opatření, i zhruba dva tisíce dohlížejících policistů na místě nemělo žádné zbraně…

První mrtví

Osm teroristů, vybavených samopaly Kalašnikov AK-47 a ručními granáty, se po půl páté (5. září) pokusilo odemknout izraelskou ubikaci, ale klíč vzdoroval. To vzbudilo rozhodčího zápasníků Josefa Guttfreunda, a když pochopil, co hrozí, zatarasil dveře svými 140 kg živé váhy a křikem varoval ostatní, aby utekli. Včas zareagoval pouze trenér vzpěračů Tovje Sokolovsky.

Poté, co se útočníci konečně dostali dovnitř, pokusil se jim vzdorovat trenér zápasníku Moše Weinberg. Sice zasáhl nožíkem na ovoce Ísu, ale jen slabě, vzápětí mu Tony prostřelil tvář. Poté krvácejícího muže donutil, aby mu ukázal, kde je zbytek výpravy. Weinberg se opět pokusil kamarády varovat a znovu napadl nepřítele, tentokrát Mohammeda „Badrán“ Saffadího. Díky tomu utekl Dad Tsobari, ale Weiberg za svůj čin zaplatil životem.

Jeho zakrvácené tělo vyhodili teroristé před budovu. Vzápětí se vzepřel vrahům vzpěrač Josef Romano, napadl Afifa „Paolo“ Hamida a sebral mu samopal, ale byl bezprostředně poté zastřelen. Jeho tělo nechali teroristé na zemi u spoutaných rukojmí jako výstrahu.

Diletantství

Přibližně v 5 hodin ráno už o činu věděl bavorský policejní prezident Manfred Schreiber. Situaci komplikoval federální zákon, podle nějž v takovém případě musela situaci řešit pouze policie spolkové země a nemohla zasáhnout armáda. Navíc v té době neexistovala v NSR žádná protiteroristická jednotka.

Ísa krátce po páté hodině vyhodil z okna napsané prohlášení: rukojmí hodlal vyměnit za 234 palestinských vězňů v Německu a Izraeli (většinou pachatelé teroristických činů), prominentní vězně skupiny Baader-Meinhoff a volný odchod ze země. Izraelská ministerská předsedkyně Golda Meir prohlásila, že Izrael vyjednávat nebude.

Schreiber byl pod tlakem, protože Ísa mu dal ultimátum do deváté hodiny. Vyjednáváním a přesvědčováním nakonec čtyřikrát ustoupil. Toho využil Schreiber a za doprovodu zástupce MOV Waltera Trögera dokonce mohl vstoupit do ubikace, aby se přesvědčil o zacházení s rukojmím. Musel tu vidět mrtvého Romana, navíc se oba muži dopustili tragického pochybení, když špatně odhadli počet členů komanda.

Schreiber sice naplánoval policejní akci, ale nevyklidil prostor kolem Connollystraße, kde zůstaly filmové štáby. Když se policisté začali rozmisťovat, Ísa měl díky televiznímu přenosu vše jako na dlani. Proto Schreiber muže zákona odvolal.

Smrt si říká Fürstenfeldbruck

Nakonec po dohadech dostali teroristé příslib odletu Boeingem 727 z vojenského letiště 25 kilometrů od vesnice. Kolem 22. hodiny všech 17 mužů (8 teroristů, 9 Izraelců) odjelo autobusy z podzemního parkoviště ke dvěma policejním vrtulníkům. Pak zamířili na Fürstenfeldbruck.

Na letišti už zaujala pozice pětice ostřelovačů a dvanáctičlenný oddíl, jenž čekal na palubě Boeingu. Série pochybení pokračovala – vrtulníky nepřistály podle dohody západně bokem k věži, na níž byli ostřelovači, ale čelem k ní. Když Ísa a Tony dorazili do Boeingu, zjistili, že je prázdný. Oddíl měl obavy o svou bezpečnost a odhlasoval si, že zásah zruší a místo opustí. Když Ísa a Tony běželi zpět k vrtulníkům, začali ostřelovači střílet.

Osvětlení prostoru ale bylo špatné, jejich umístění chybné (tři a dva ostřelovači byli kvůli špatnému postavení vrtulníků přímo proti sobě), použité pušky nevhodné a teroristé navíc rychle rozstříleli světlomety. Bez infrahledů byla šance zasáhnout nepřítele minimální. Navíc jednotky v obrněných transportérech, povolaných jako posila, se zasekly v dopravní zácpě a nedorazily na místo včas. Když se konečně objevily, nebylo možné zabránit jednomu z teroristů, aby vhodil do prvního vrtulníku granát – zabil tři rukojmí a čtvrtý se udusil. Zbylých pět Izraelců pak další terorista postřílel přímo ve druhém stroji.

Po téměř hodinové přestřelce bylo pět agresorů zabito, jeden vážně zraněn, ale spolu s dalšími dvěma přežil. Zemřel jeden německý policista a všech devět izraelských sportovců.

Nenávist

LOH zpočátku nebyly ani přerušeny, teprve v průběhu 5. září došlo k dočasnému pozastavení. Šéf MOV Avery Brundage nakonec usoudil, že sportovní myšlenka musí pokračovat. Sdělovací prostředky nejdřív uvedly, že všichni Izraelci byli zachráněni, až poté přinesly tragickou a pravdivou zprávu. Manfred Schreiber musel čelit mnoha pochybením, zatímco Palestinci slavili akci jako velké vítězství.

Následovaly odvety – Izraelci spustili operaci Boží hněv, jejímž cílem bylo zlikvidovat všechny osoby odpovědné za Mnichovský masakr. Tři přeživší teroristé byli sice uvězněni, ale už 29. října 1972 unesli sympatizanti Černého září stroj společnosti Lufthansa (let 615) s požadavkem na vydání zmíněné trojice. Následovala další kritika vlády NSR, že neudělala nic, aby předpokládané akci zabránila, dokonce se objevily názory, že akci v podstatě tolerovala, aby se nepohodlných teroristů elegantně zbavila. V dalších letech se postupně objevovaly utajené dokumenty o pozadí mnichovské akce a pro německé úřady nebyly rozhodně nijak příznivé.

Když byl v roce 2012 před začátkem LOH v Londýně šéf MOV Jacques Rogge požádán, aby se při 40. výročí mnichovského masakru držela minuta ticha na počest obětem, odmítl s tím, že podobná akce při zahajovacím ceremoniálu her nemá co dělat.

Zdroje: knihy Protiúder, film 21 hodin v Mnichově, dokument Vteřiny před katastrofou, Los Angeles Times, Daily News, New York Times, denní tisk