Říkali jí „Lady Smrt“. Nejlepší odstřelovačka všech dob zabila přes 300 nacistů

Psal se rok 1941, když Ljdumila Pavličenková dokončovala poslední semestr Kyjevské univerzity, aby mohla nastoupit na vysněnou pozici učitelky. Místo toho se z ní za pouhých pár měsíců stala nejlepší odstřelovačka s 309 potvrzenými smrtelnými zásahy.

Ljudmila Pavličenková se narodila roku 1916 v poklidném ukrajinském městečku Bila Cerkva. Od útlého mládí se projevovala jako nezávislá, ambiciózní a emancipovaná dívka. A také velmi soutěživá, ve všem se chtěla vyrovnat svým klučičím vrstevníkům. Mezi její největší záliby patřilo lovení drobné zvěře, čímž se zároveň postarala o obohacení rodinného jídelníčku v hladomorem zmítané Ukrajině.

Ve 14 letech nabral její život rychlý obrat. Jejího otce, válečného veterána občanské války, přeložili do Kyjeva, kam se s celou rodinou odstěhoval. Nastoupila na pozici brusičky do zdejší zbrojovky, o rok později otěhotněla a vdala se za Alexeje Pavličenka. Manželství nevydrželo dlouho, a tak se se synem Rostislavem opět nastěhovala k rodině.

Začátek střelecké kariéry

Stejně jako spousta jiných mladých lidí v Sovětském svazu se i Ljudmila zapsala do Osoaviachimu, střeleckého kroužku, který byl v našich končinách vzorem Svazarmu. Nejprve si oblíbila skoky padákem, později dokonce pilotování malého letadla. Když ale zaslechla svého souseda vychloubat se jeho úspěchy na střelnici, neváhala a začala pilně cvičit. Chtěla, ostatně jako vždy, dokázat, že muži nejsou o nic lepší než ženy.

A to se jí dařilo. Kurz střílení malorážkou absolvovala jako nejlepší střelec, což jí umožnilo vstoupit do kurzu pro odstřelovače. Záhy získala Vorošilův odznak ostrostřelce a také jednu z prvních sériově vyráběných samonabíjecích pušek světa, SVT-38.

Chtěla být učitelkou

Přesto zatím neměla v úmyslu vstoupit do armády. Nechala se zapsat na Kyjevskou univerzitu, kde studovala historii a toužila se stát učitelkou. Vše změnilo léto roku 1941 a operace Barbarossa. Poté, co na území Sovětského svazu vtrhla vojska nacistického Německa, Ljudmila neváhala a přihlásila se jako dobrovolnice do Rudé armády.

Komise ji nebrala vážně

Když před komisi předstoupila drobná černovláska s dokonalou manikúrou, upraveným účesem a v elegantních krepdešínových šatech doplněných vysokými podpatky, která tvrdila, že se chce účastnit přímého boje, vysmáli se jí. Místo toho jí byla nabídnuta pozice zdravotní sestry.

Ljudmila se ovšem nehodlala vzdát. Po předložení certifikátu o absolvování střeleckého kroužku a Vorošilova odznaku ji nakonec komise nechala absolvovat zkoušku, která spočívala v odstřelení dvou rumunských kolaborantů. Po jejím úspěšném složení byla přiřazena k 25. divizi, ve které dřív sloužil i její otec, a stala se jednou z 2000 sovětských odstřelovaček.

Své střelecké schopnosti měla už brzy otestovat v boji. 8. srpna Němci zaútočili na Oděsu a její rota se nacházela ve středu první ze tří obranných linií. Se svou přesnou muškou se brzy stala postrachem všech nepřátel, přičemž mezi její nejoblíbenější cíle patřili důstojníci a psovodi.

Dokonalé maskování, přesné načasování

Podmínky, v jakých tehdejší snipeři bojovali, byly skutečně extrémní. Často museli čekat několik hodin nebo dnů zcela bez hnutí daleko od své roty, aby přesně naplánovali jeden jediný výstřel. Ljudmila své „řemeslo“ dováděla k dokonalosti perfektním načasováním, kdy spoušť stiskávala během úderu blesku nebo za dělostřelecké palby, aby nepřátelům znemožnila odhalit její pozici.

K maskování svého úkrytu často používala figuríny z výkladních skříní a proužky látky povlávajících ve větru, nepřátele ráda mátla střelbou do nohou, aby sténání zraněného vojáka odvedlo pozornost ostatních. Průměrně usmrtila pět nacistů denně. Než Sověti z Oděsy ustoupili, na pažbě její zbraně se skvělo neuvěřitelných 187 zářezů.

Sevastopolské peklo

Její divize byla následně převelena do Sevastopolu, kde Rudá armáda používala taktiku palby z malých okopů. Ljudmila pracovala buď sama, nebo s partnerem Leonidem Kicenkem. Toho si následně dokonce vzala za muže, ale ani toto manželství ovšem netrvalo dlouho. V květnu roku 1942 Kicenko podlehl smrtelnému zranění.

Ljudmilina pověst se lavinově šířila nejen její vlastí, ale i nepřátelskými liniemi. Zatímco v prvním případě se křehká dívka stala nástrojem propagandy, v druhém bylo její jméno vyslovováno se strachem a nenávistí. O její život usilovalo celkem 36 nejlepších nacistických odstřelovačů v nebezpečných duelech. Marně, Ljudmila si jejich životy připsala k celkovému skóre 309 potvrzených zásahů.

Konec válečné kariéry

Z boje ji vyřadil až zásah šrapnelu, když Němci začali bombardovat její úkryt v zoufalé snaze ji konečně zastavit. Přežila, na frontu se už ale nevrátila. Její divize byla rozpuštěna a Ljudmila Pavličenková se stala střeleckou instruktorkou.

Její věhlas přesáhl hranice Evropy, a tak se v roce 1942 coby vyslankyně vydala na turné do Spojených států. Jako první člen Sovětské armády navštívila Bílý dům, kde se setkala s tehdejším prezidentem Franklinem Rooseveltem a jeho ženou. Při návštěvě Hollywoodu jí vzdal hold sám Charlie Chaplin.

Po válce se Ljudmila potřetí vdala, vstoupila do Komunistické strany, dokončila studium na Kyjevské univerzitě a dál sloužila v armádě jako vědecký pracovník při štábu námořnictva. Byla po ní pojmenovaná loď a její tvář zdobila poštovní známky. Život nejlepší odstřelovačky všech dob nakonec v roce 1974 ukončila náhlá mozková příhoda. Bylo jí 58 let.

Zdroj: Businessinsider, NationalWW2Museum, National Historic Site