Ponziho schéma: Tvůrce podvodu pyramidových her byl mnohonásobně překonán

Někteří z vás na ně doplatili, většina o nich asi slyšela. Řeč je o pyramidových hrách, lidově také řečeném „letadle“. Uhlazenější název zní Ponziho schéma, ale nic to nemění na věci, že jde o podvod, jehož schéma se využívá i v digitálním 21. století.

Princip je velmi dobře znám. Klienti jsou lákáni na velmi výhodné investice, kdy je jim slibován zajištěný a pohádkový výnos. Leč trvání této idyly je omezené, většinou počtem těch, kteří se dají napálit.

Jistě, pár jedinců na špici oné pyramidy si k penězům může pomoci, ale o to víc je potom těch poškozených, protože Ponziho schéma je postaveno na neustálém přílivu nových investorů. Jenže jejich řady nejsou nekonečné…

Nic nového pod sluncem

Za krále podvodníků, po němž je dokonce tento systém pojmenován, je považován Carlo „Charles“ Ponzi. Narodil se v severoitalském Lugu 3. března 1882 a je prokázáno, že kradl od dětských let, kdy vyloupil třeba kostelní pokladničku.

Místo studia na římské La Sapienza utrácel našetřené peníze, takže nakonec hodlal v roce 1903 hledat blahobyt v zaslíbené zemi neomezených možností, tedy v USA. Cestou do Bostonu stačil prohrát prakticky všechny peníze, takže na pobřeží amerického kontinentu vstupoval s částkou 2,50 dolarů.

Jeho výhodou byla znalost angličtiny, francouzštiny a italštiny, ale podnikání mu příliš nešlo. V roce 1907 odjíždí do Montrealu, kde se po jistých peripetiích stává asistentem pokladního v Banco Zarossi. Tady si osvojí do důsledků systém, už tehdy zvaný „půjč si od Petra a zaplať Pavlovi„, tedy pohledávky dřívějších klientů kryjí nově příchozí. Zarossi nabízela proti konkurenci dvojnásobný úrok, ale po roce zkrachovala a její majitel po defraudaci peněz zmizel v Mexiku.

Doly, vězení, miliony

Ponzi se hodlal vrátit do Itálie, ale neměl prostředky, proto padělal šek společnosti Canadian Warehousing na 423,58 $. Byl odhalen a putoval do vězení. Když z něj v roce 1911 vyšel, už opět v USA převáděl italské imigranty do země.

Další dva roky ve vězení strávil s makléřem a spekulantem Charlesem W. Morsem, od nějž získal nové informace z bankovního zákulisí. Pro mafiána Ignazia Lupa překládal dopisy a informace z nich předával vedení atlantské věznice.

Po epizodě v dolech se vrátil do Bostonu, kde se seznámil s Rose Marií Gnecco, ale neuspěl při pokusu prodávat své obchodní nápady a ke krachu dovedl i rodinné podnikání své budoucí manželky.

Záchrana v kuponech a jistota dvojnásobku

Provozní kapitál pro své podvody získal prodejem takzvaných vratných kuponů. Nešlo o nic jiného než ceniny nahrazující poštovní známky, aby zájemci mohli bezplatně odeslat odpověď. Ponzi je za zlomek ceny nakoupil v Itálii a v USA je zpočátku prodával se čtyřnásobným ziskem, ale záhy se zájem vytratil.

Proto se pokusil Ponzi získat půjčku u Hanover Trust Company, ale neuspěl. A tak si zřídil akciovou společnost a další peníze získal od veřejnosti. Pak už přišla na řadu Securities Exchange Company a slib jistoty dvojnásobného zisku za pouhých 90 dnů.

Prvním klientům skutečně odměny vyplácel a zpráva se rozlétla po Bostonu a poté i do dalších měst. Ponzi sice měl agenty, ale vlastně je nepotřeboval, protože lidé se mu doslova vnucovali sami. Za půl roku získal téměř tři miliony dolarů a obrovskou prestiž. Poté už následoval volný pád.

Stahují se mračna

Stát Massachussetts pochopitelně zaregistroval nového „žraloka“ na investičním trhu a rozhodl se činnost Ponziho podniku prověřit. Charles opět prokázal své verbální schopnosti. Úředníky doslova „ukecal“, že vše má v pořádku a slíbil po dobu šetření zastavení výběru vkladů. Byl to značný risk, protože vůbec nevedl účetní knihy, ale byl už dost známý, takže audit se nakonec nekonal (ostatně se tvrdí, že u něj investovalo 75 % členů bostonské policie).

Když někdo pochyboval nahlas, volil soudní řízení pro urážku na cti. Je zjevné, že si i platil články o svém úspěchu, ale právě tisk ho pohřbil. Investigativní novinář Clarence Barron odstartoval 26. července 1920 sérii článků o pochybném systému. První vlnu rozhořčených klientů ještě Ponzi díky své výřečnosti odrazil, poté se pokusil o protiútok

Najal novináře Williama McMasterse a požádal ho, aby v novinách rozptýlil obavy klientů. Zároveň si chystal u HTC půjčit značnou sumu, aby systém udržel v chodu. Jenže McMasters poté, co se seznámil s podrobnostmi, zavolal Grazierovi do Boston Post a nabídl mu za pět tisíc dolarů rozkrytí celého nekalého obchodu.

Článek vyšel 11. srpna 1920 a to byl Ponziho konec. Jeho vysvětlení, že vše získal prodejem zmíněných kuponů znělo jako vtip. Aby získal uváděné sumy, musel by jich prodat 160 milionů (tedy množství, které by naplnilo trup ikonického Titanicu), přitom vytištěno jich bylo pouhých 27 tisíc.

Do smrti na hraně se zákonem

Ponzi se sám přiznal federálním úřadům a během let 1920 – 1922 absolvoval několik soudů, které mu vynesly celkem 12 let, ale odseděl si pouhých šest. Když byl v roce 1925 na kauci propuštěn, pokusil se na Floridě obchodovat ve svému stylu (návratnost 200 % za 60 dní) s pozemky. Problém tkvěl v tom, že šlo o bezcenné parcely v bažinaté části a navíc Ponzimu ani nepatřily.

Opět následovalo propuštění na kauci, kvůli němuž nemohl podvodník opustit dle zákonů USA. Přesto se nalodil na obchodní loď, ale jeho chlubení kým vlastně je vedlo k zatčení v New Orleansu, sedmiletému žaláři a poté deportaci do USA. Definitivně odjel Ponzi z USA 7. října 1934. O tři roky později se ním rozvedla Rosa, která v USA zůstala.

Ponzi se v Itálii pokoušel zopakovat svůj systém, ale neuspěl. Pracoval poté jako agent pro leteckou společnost Ala Littoria a skončil v Brazílii, ale v době druhé světové války tu nesměla dále existovat a Ponzimu zbyla pouze překladatelská činnost a tvorba autobiografie. Postupně se zhoršovalo jeho zdraví, v roce 1941 prodělal infarkt, o sedm let později téměř oslepl a po krvácení do mozku ochrnul na levou polovinu těla. Zemřel 18. ledna 1949 v charitativní Hospital São Francisco de Assis v Rio de Janeiru.

Dnes už je dávno překonán

Podle odborníků měl Ponzi schopnost nesmírné výmluvnosti a působil navzdory své činnosti velmi důvěryhodně, i proto dokázal odvrátit audit nebo přesvědčit klienty, že vše je v naprostém pořádku. Přitom základní matematické výpočty potvrdí, že Ponziho schéma je nesmysl.

Ale lidé jsou nepoučitelní. Ostatně kdo by neznal v době reálného socialismu něco podobného ve formě posílání pohlednic (ani to nefungovalo) či později různé přeprodávání zboží. A určitě si mnoho z vás vzpomene na snad největší Ponziho schéma v praxi v podání Bernarda Madoffa. Přesto nelze říci, že by si lidé z těchto krutých případů vzali ponaučení.

Zdroje: Binance, FXstreet, Wikipedie