Počátky olympijských her: Muži soutěžili nazí, krev tekla proudem a diváci spali ve stanech

Na olympijské hry se každé čtyři roky sjíždí tisíce diváků, aby podpořili ty nejlepší sportovce. A tak tomu bylo i ve starověkém Řecku. Spousta antických tradic a disciplín se dochovala dodnes, jiné se změnily k nepoznání. Naštěstí.

První zápis o olympijských hrách pochází z roku 776 před naším letopočtem, pravděpodobně se ale konaly ještě mnohem dřív. Soutěžilo se v Olympii na Peloponéském poloostrově. Místo nebylo zvoleno náhodou, odpradávna bylo centrem náboženských slavností na počest boha Dia. A právě tyto hry měly být jejich vyvrcholením.

Mír pro celé Řecko

Olympiádu si brzy oblíbilo celé Řecko, v období jejího konání byl totiž vyhlášen mír zvaný ekecheria. Ten měl zajistit sportovcům i divákům bezpečnou cestu, a to i přes nepřátelské území. Přerušovaly se války, pozastavovaly se rozsudky smrti, zakázalo se veškeré násilí. Mír trval až tři měsíce.

Trvaly jen jeden den

V prvních olympijských hrách se soutěžilo jen v jedné disciplíně, a to ve sprintu na délku jednoho stadia, což je asi 190 metrů. Postupem času přibývaly další a další soutěže, zejména běžecké a zápasnické. Z roku 680 př. n. l. pochází zmínka o závodech vozů tažených koňmi, o 160 let později se přidaly závody těžkooděnců s přilbou a štítem.

Když se počet soutěží ustálil na třiadvaceti, bylo jasné, že jeden den už nemůže stačit. Z olympijských her se staly několikadenní slavnosti. Termín se točil vždy kolem druhého úplňku po letním slunovratu, což se ctí dodnes.

Nejlepší z nejlepších

Na rozdíl od dnešních olympijských her se ale soutěží mohli účastnit výhradně svobodní a bezúhonní občané některého z řeckých městských států. Až později se mohli přidat i sportovci z jiných zemí. Na hry se museli poctivě připravovat deset měsíců, přičemž o definitivním soupisu účastníků rozhodlo až klání konané měsíc před hrami.

Muži závodili nazí. Jednak bylo pro porotu snazší odhalit toho, kdo by chtěl podvádět, jednak byli Řekové známí pro fascinaci tělesnou krásou, zejména u sportovců. Na vítěze ihned po skončení disciplíny čekal palmový list, opravdové pocty se jim ale dostalo až poslední den her.

Před chrámem boha Dia se konal ceremoniál, kdy jim byl na hlavu vsazen věnec z olivových ratolestí. Vítěz měl také právo na postavení vlastní sochy, nadosmrti mu náleželo čestné místo na každém divadelním představení a byl osvobozený od některých daní. Olympijské hry pro sportovce znamenaly naprostý vrchol kariéry, vítězi patřila nehynoucí sláva a obdiv přetrvávající po staletí.

Dohled nad celým konáním her včetně funkce rozhodčích připadl takzvaným hellanodikům, dvěma občanům vybraným losem. Kromě jiného museli zajišťovat úklid, opravy sportovišť a rozeslat informace o konání her po celé zemi.

Disciplíny, ve kterých šlo o život

I přesto, že olympijské hry měly být symbolem míru, mnohé tehdejší disciplíny mírumilovné vůbec nebyly. K těm nejoblíbenějším patřil box, kdy si zápasníci omotávali ruce řemeny s kovovými destičkami. Vítězství zaručilo jen to, že se protivník nezvedl ze země či se sám vzdal. Pokud se tak nestalo v časovém limitu, došlo na střídavé údery, během kterých se zápasníci nesměli nijak krýt.

Brutalita tohoto sportu, kdy o krev a ošklivá zranění nebyla nouze, se postarala nejen o nadšení diváků, ale stala se také terčem posměšků antických satiriků. Například Lukillios napsal epigram o bojovníkovi, jenž kvůli olympijským hrám přišel o dědictví, když jeho znetvořený obličej nepoznala ani vlastní rodina.

Další bojovou disciplínou byl klasický zápas ve stoje a na zemi. V prvním případě bylo cílem dostat protivníka na zem, ve druhém zápas ukončilo až to, když se jeden z mužů vzdal. Třetí bojovou disciplínou byl pankration neboli zápas bez pravidel. Jelikož neexistovalo řazení do váhových kategorií, o vítězi často rozhodovala tělesná konstituce.

Běh, skok, hod a vozatajství

Mezi nebojové disciplíny patřilo kromě běhu na několik vzdáleností také házení oštěpem, hod diskem, pětiboj nebo skok do dálky. Při něm ale sportovci museli v každé ruce držet závaží. Poněkud kuriózní disciplínou bylo klání trubačů, kde se hodnotila vytrvalost a síla zvuku.

Velmi oblíbenou disciplínou bylo vozatajství neboli závody koňských spřežení táhnoucích dvoukolé vozy. Ani v tomto případě nešlo o klidnou podívanou bez kapky krve, dechberoucí rychlost a krkolomné manévry mohly stát život kočího i jeho koně. Zajímavostí je, že případné vítězství se nepřipisovalo jezdcům, ale majitelům koní.

Ani fanoušci to neměli snadné

Fanoušci za vzrušující podívanou platili dost velkým nepohodlím. Lokalita, ve které se olympijské hry konaly, byla špatně přístupná a měla naprosto nedostatečnou ubytovací kapacitu, takže se veškeré volné plochy zahltily stany. K radosti všech zlodějů zde vládl naprostý chaos a ohlušující hluk tisíců lidí posilněných alkoholem.

Olympijské hry přesto patřily k nejoblíbenějším a nejdéle přetrvávajícím tradicím. Bohužel je ve 4. století našeho letopočtu na více než tisíc let přerušil křesťanský císař Theodosius I., který zakázal veškeré pohanské kulty a slavnosti. K obnově došlo až v roce 1896 poté, co zbytky slavné Olympie odkryli němečtí archeologové.

Zdroj: Memento-historia, Stoplusjednicka, iSport