Čtenářka Beata vypráví o soužití s manipulátorem. Kompletně jsem ztratila své přirozené sebevědomí, svěřuje se

Podle Healthline emoční manipulátoři mají za cíl ovládat blízkou osobu a udělat z ní loutku, která je na nich zcela závislá. Zdravý vztah je založený na důvěře, vzájemné úctě a porozumění. Vztah s manipulátorem však takový není. Manipulátor se chová tak, aby snížil její sebevědomí, zesměšňuje a rád kritizuje.

Ve své taktice ovládání druhých používá manipulátor i pasivní agresi, kdy se vyhýbá přímé konfrontaci. V emocionálně vypjatých situacích dokáže zachovat klid, zatímco druhá osoba soptí vztekem. To mu dává do rukou silnou zbraň, protože může poukázat na to, jak se jiní nedokážou ovládat, zatímco on ano. Chování typického manipulátora vykazuje i příběh Beaty, čtenářky Frews, jež se redakci se svým životním zážitkem svěřila.

Než se Beata V. seznámila se svým nyní již bývalým partnerem, byla to sebevědomá mladá žena, pracující jako referentka na městském úřadě. Práce ji bavila, a navíc i pracovní kolektiv byl fajn. S Vladimírem se potkali na jednom odborném školení. Překvapilo ji, když ji pozval potom na kávu, ale nabídku přijala. A byl z toho asi pětiletý vztah, jenž začal jako z pohádky.

Láska jako trám

„Naše společné začátky byly prostě kouzelné,“ vypráví Beata. Vladimír se jevil jako velmi příjemný muž, který měl neustále potřebu mi snášet modré z nebe. Nebyla jsem na to z mých dřívějších vztahů zvyklá, proto jsem mu velmi brzy úplně propadla. Na schůzkách jsem dostávala růže, chodili jsme do drahých restaurací, jezdili na zajímavé výlety. Bydleli jsme od sebe asi padesát kilometrů, přesto si vždy našel čas na to, abychom se viděli.

Asi po půl roce chození mi nabídl, jestli se nechci k němu přestěhovat. Vlastně jsem se tenkrát ani moc nerozmýšlela a na jeho nabídku kývla. Znamenala pro mě výraz jeho velké lásky ke mně. Zprvu jsem do zaměstnání dojížděla, později si našla práci v místě bydliště, protože na tom Vladimír trval. Prý to pro mě bude lepší než každodenní dojíždění po dálnici.

S růžovými brýlemi na očích

Myslela jsem si, že celý náš vztah s Vladimírem bude stále zalitý sluncem. Jenže on nebyl. Po mém nastěhování do jeho bytu se pomalu a jistě přikrádaly do jeho chování změny. Začalo to tím, že už jsme moc nechodili se bavit do restaurací. Vladimír tvrdil, že mohu něco dobrého pro nás dva uvařit já.

Pravidelně se zmiňoval o tom, že bych měla lépe uklízet a nenechávat koš s nevyžehleným prádlem ležet ladem. Když jsem chtěla jet navštívit své rodiče a sourozence nebo se sejít jen tak s kamarádkou, Vladimírovi to moc vadilo. Měl za to, že spolu je nám nejlépe a začal mi vyčítat, že ho nemám dostatečně ráda. Takže jsem nakonec nikam nejela.

Čím dál častěji měl námitky na jídla, která jsem vařila, a už mu tolik nechutnala, jako na začátku našeho vztahu. Tvrdil, že je to výběrem základních surovin a že bych měla být při tom pečlivější. O tom, že by mohl jezdit nakupovat on, nechtěl ani slyšet, protože je přece celý den v práci, kdežto já jsem doma dříve. Když jsme se s Vladimírem pohádali, stáhl se do sebe a nemluvil se mnou třeba i tři dny. Nakonec jsem s prosíkem o usmíření musela vždy přijít já.

Postupně jsem přestala být na piedestalu

A tak bych mohla pokračovat ještě dlouhým seznamem toho, v čem všem jsem chybovala. Vladimír mi dokonce začal mluvit i do skladby mého šatníku. V krátkých sukních prý až moc vynikají mé nohy, které nejsou zrovna ideální, a topy se zase hodí více pro ženy, jež toho mají více v dekoltu. A to já prý nejsem. Mám se na sebe podívat do zrcadla, protože jsem podle Vladimíra podědila hrudník po svém tatínkovi.

Postupem času jsem o sobě stále více pochybovala a ztratila své přirozené sebevědomí. Celý můj život se smrsknul jen to, aby byl Vladimír se mnou spokojený. Dělala jsem jen to, co on chtěl. Oči mi otevřela až moje starší sestra, jíž jsem se svěřila se svým trápením. Od Vladimíra jsem odešla ze dne na den, pouze se svými osobními věcmi v cestovní tašce. Využila jsem toho, kdy byl na služební cestě. Útočiště jsem našla u rodičů, minimálně po dobu, než si seženu něco svého.

Zdroj: Healthline.com, čtenářka Beata V.