Výchova spartských chlapců byla krutá. Milenecký vztah mentora a mladíků byl v Řecku přijímán jako součást rituálu, jak se stát mužem

Pederastie (milenecký vztah milence a milovaného) přináší řecká historie už z doby zhruba 650 let před naším letopočtem. Co je dnes odsuzováno, ve starém Řecku neslo atribut vysokého respektu, neboť napomáhalo dozrávání spartských hochů v muže.

Mladí hoši dozrávající v bojovníky ve starověkém Řecku měli těžký život

Především museli dokazovat svou sílu a touhu přežít. Je všeobecně známé, že ve Spartě dětství chlapců za mnoho nestálo. Avšak ani děvčata neunikla tvrdé výchově, protože Sparta potřebovala nejen odvážně bojovníky ale také statné ženy, jež budou rodit zdravé děti. Dívky musely podstupovat těžká fyzická cvičení, aby lépe snášely bolest u porodu.

Dětství hochů končilo zpravidla jejich sedmým rokem

Avšak už do té doby byli chlapci rodinou připravováni na odloučení a tvrdý život. Dostávali malé příděly jídla bez nějakých pochoutek. Rodiče je učili samostatnosti. Matky hochy dokonce koupaly ve víně, aby zocelily jejich tělo. Zároveň rodiče dohlíželi i na jejich duševní rozvoj. Rodinné vazby se přesto nenápadně vytrácely z jednoho prostého důvodu. Malí hoši opouštěli brzo své rodiny.

Od sedmi let následovala výchova spartských chlapců nazvaná agoge

Chlapci žili ve skupinách a leckdy se museli o své jídlo postarat sami. Vychovatel je nabádal, aby byli chytří jako liška, pročež se mladíci živili i krádežemi. Vůdce je tak podněcoval ve lstivosti a obratnosti. Když byli chlapci při krádeži lapeni, byli potrestáni nikoliv za krádež ale za to, že se nechali chytit. Po celou dobu žili ve skupinách, tzv. agélai, čili ve stádě.

V průběhu spartské výchovy byli fyzicky trestáni

Vychovatelé je tak učili snášet bolest a vedli je tím i k bezmezné poslušnosti. Učitel s uspokojením pozoroval i věčnou rivalitu mezi chlapci, kteří spolu neustále poměřovali síly. Mimochodem vychovatelé chlapce po celou dobu výchovy testovali, zda dospívají ve schopné a tvrdé muže. Pod dohledem starších učili hochy kázni, fyzické odolnosti a vojenskému řádu. Součástí výuky byl lov i tanec, ale důležitý byl i správný spartský projev. Strohý a výstižný. Na okvětní řeči  nebyl čas.

Dvanáctý rok spartských hochů byl rozhodujícím v dalším „posunu“ v životě chlapce v muže

Takového chlapce si vyhlédl starší muž philetor a stal se jeho ochráncem a ctitelem po všech stránkách. Tato mužská homosexualita byla ve Spartě zcela běžná. Nikdo ji neodsuzoval, ani to nikoho nenapadlo. Naopak považovali pedarasty na výchovnou. Rodiče dokonce považovali za štěstí, když si jejich syna vyhlédl vážený válečník či vzdělaný filozof. Načež syn poté své znalosti po letech předával dalšímu mládenci. Homosexualita byla ve starověkém Řecku součástí vojenské výchovy.

Philetor byl pro kleinose božským vzorem

Philetor uvedl mladého milence (kleinose) do společnosti, načež se chlapec zúčastňoval společných hostin i politických diskuzí. Nicméně byl také vděčným posluchačem vyprávění o hrdinských příbězích. V mladých mužích tak klíčilo semínko být stejným hrdinou, o kterých vyprávěly hrdinské příběhy.

Philetor učil svého parťáka kleinose lovu a boji, zpěvu, tanci, uctívání božstva a také ho vzdělával v historii. Po dosažení mladíkovy dospělosti obvykle výchovně-erotický vztah skončil a přerostl v doživotní přátelství.

Další etapu prožívali mladíci ve věku osmnácti let, kdy se stávali nerovnoprávnými příslušníky spartské armády. Až ve svých dvaceti letech se stali regulérními členy spartského vojska a směli se oženit.

Občanská práva spartských mužů získali ve třiceti letech

Tehdy také skončili s vojenským výcvikem a zpravidla si zakládali vlastní domácnosti. To ovšem neznamenalo, že se Sparťané vzdali bojů. Stále museli trénovat, aby v případě války nabídli svá kopí a štíty. Jejich smyslem života bylo neustálé vzdělávání v bojovém umění.

Mimochodem neexistovalo, aby se Sparťan vrátil z vojenského tažení bez svého štítu. I jeho žena ho doprovázela do boje se slovy: „Se štítem nebo na štítě.“ Spartský bojovník se tak domů mohl vrátit pouze po vyhrané bitvě anebo padnout na bitevním poli.

Pravý spartský voják musel mít dlouhé vlasy, které značily vznešenost

Oblékali se do krvavě rudého pláště a vyjadřovali se lakonicky. Tak zněla vojácká mluva. Rudé oblečení mělo zastrašit svou výraznou barvou nepřítele. Mimochodem nebylo pod ním tolik vidět krvácení. Prolitá krev se slila s barvou ošacení.  Dalším charakteristickým rysem spartského bojovníka byl ideální charakter, což znamenala kombinace zdravé mysli, sebeovládání a důvtipu.

Sparťané si užívali zaslouženého vojenského důchodu až po dosažení šedesáti let. Ostatními jim prokazovali všeobecnou vážnost. Konečně mohli na výsluní své slávy užívat úcty a navíc zpravidla obsazovali doživotní posty coby členové rady starších.

Zdroje: stoplusjednicka.cz, memento-historia.cz, Wikipedia.org