Čas neúprosně letí. Pernému dni slavných Beatles je šedesát

Kdo nezažil Beatlemánii, ten těžko pochopí, co pro fanoušky liverpoolských Fab Four znamenalo uvedení prvního filmu Beatles na filmová plátna. Napsalo se o něm mnoho, proto si připomeňme pouze některé zajímavosti a významné okolnosti.

Na počátku 60. let bývalo obvyklé, že pěvecké hvězdy byly „umístěny“ do filmu spíše mdlého děje – důležitý byl onen „pan božský“, z nějž fanoušci patřičně šíleli. Stačí vzpomenout namátkou na Elvise Presleyho či Cliffa Richarda. Jak rostla sláva Beatles, začalo se spekulovat, že i oni nastoupí před kameru v nějakém plytkém příběhu. Jenže tu byl jejich nedoceněný manažer Brian Epstein a ten si s pověstí „svých hochů“ nechtěl zahrávat.

Byli jsme hosty ve vlastním filmu

Na doporučení Paula McCartneyho povolal jednoho z nejúspěšnějších scénáristů Alluna Owena a ten během jednoho víkendu při turné v Irsku načrtl kostru celého filmu. Beatles prostě musí hrát sami sebe – takže ukážeme divákům, jak vypadá jejich běžný den. Vystihl povahové rysy jednotlivých členů, jen s Georgem si nějak nevěděl rady.

Beatles zejména k dialogům přistupovali se skepsí a ne všechny se jim líbily. Režisér Richard Lester byl alespoň tak soudný, že jim povolil sem tam mírně zaimprovizovat, i proto pronesl John výrok v záhlaví tohoto odstavce. Muž na direktorské sesli se brilantně vypořádal s davy šílících fanoušků, před nimiž Beatles prchají – ty až tak nezajímalo, že dostanou nějaký honorář (denně 3 libry 15 šilinků a oběd gratis), byli u vytržení, že mohou být v blízkosti svých idolů.

Jak je Lester dirigoval? V podstatě nijak – jenom jim řekl: „Snažte se je chytit!“ Sám točil na ruční kameru Ariflex, k níž si občas bral stativ. Což se ukázalo jako prozíravé – když při natáčení koncertu v londýnském divadle La Scala draví příznivci prolomili mříže v okně, popadl Richard stativ a s řevem je zahnal na útěk. George za tyhle praktiky Lestera nenáviděl a když vlak odjíždí z nádraží, hrozí mu pěstí – záběr ani nebyl vystřižen.

Natáčení se muselo vmáčknout do strhujícího kvasu vystoupení, televizních pořadů a dalších aktivit, takže na filmu je vidět, že si třeba nikdo nedal práci se záznamem, co měli „Brouci“ ve které scéně na sobě. Hlavní skriptka Rita Davis z toho byla na mrtvici a zejména v úvodních scénách je vidět, jak se během útěku Beatles jejich oděv mění.

Láska, nemoc a alkohol

Pro scénku z vlaku se dvěma dívkami vybral Lester modelku hrajících v reklamách jménem Patti Boyd. Ta byla i v zavazadlovém voze, kde Beatles hrají písničku I Should Have Known Better a zcela okouzlila tehdy oficiálně nezadaného George Harrisona. Nakonec ji s vypětím všech sil „ulovil“, ale svatbu slavili až půldruhého roku po premiéře.

A propós písničky – kvůli nedostatku času je John a Paul psali, kdy a kde se dalo. Jednoho večera Ringo Starr prohlásil: „It’s been a hard day…“ pak se podíval na tmu venku a dodal „… day’s night!“ (něco jako to byl namáhavý den… večer). Distributor United Artists by raději prosadili název jako Beatlemánie nebo jinak do nej propašovali samotné Beatles (i když padly i návrhy jako On the Move či Let’s Go), ale producent Walter Shenson byl nadšen. Když pak požádal Johna a Paula, aby udělali titulní písničku, napsali ji během noci a druhý den mu ji přehráli, přičemž načmáraný text museli ještě číst z papíru.

Ringo Starr má svou nezapomenutelnou pasáž, kdy bloudí kolem řeky a setkává se s podivnými typy, aby nakonec způsobil společenské faux-pas. Sám později přiznal, že se na tuto posmutnělou podívanou posilnil alkoholem. Mnohem větší bolehlav však mohl způsobit svým kolegům – prakticky bezprostředně po skončení natáčení (trvalo tři měsíce) skončil v nemocnici s těžkým zánětem mandlí. Věc byla tak urgentní, že na část následujícího turné ho musel zastoupit náhradní bubeník Jimmy Nicol (na snímku zcela vpravo).

Ještě se vraťme ke Georgeovi – jako jediný neměl výraznější akci, proto pro něj Owen v poslední chvíli spíchl scénu v manažerské kanceláři. Manažeři John Junkin (Shake) a Norman Rosington (Norm) byli ovšem jiného názoru – George byl podle nich hlavním jedlíkem. Pokud se Beatles s někým ze svých hereckých kolegů hodně skamarádili, nebyl to kupodivu všetečný Paulův dědeček, takto Wilfrid Brambell, nýbrž zneuznaný hudební režisér Victor Spinetti, jenž se potom objevil v dalších dvou filmech Beatles.

Vše ale nemělo jen veselou tvář – kromě Ringových zdravotních problémů si v závěru natáčení neznámí zloději vyčíhli, kdy bude společný byt George a Ringa prázdný, a kompletně jej vykradli.

Exploze

Odborníci považují za nejlepší pasáže, kde Beatles nedělají nic jiného, než hrají sami sebe. To vše podmalováno jejich hudbou dává filmu nový rozměr, často kopírovaný a ne nadarmo označovaný jako značný vliv pro tvorbu videoklipů. Některé části, jako tisková konference, taneční dovádění v klubu nebo určitá místa závěrečného koncertu, jsou použita z dokumentů, filmový štáb je nenatáčel.

Stejně tak byly některé části vynechány a překvapivě se neobjevily ani v dokumentu ke 30. výročí Jak se natáčel Perný den, moderovaném bubeníkem a zpěvákem Philem Collinsem, jenž neopomněl hrdě poznamenat, že byl mezi dětskými fanoušku v publiku divadla Scala.

Slavnostní premiéru měl film 6. července 1964 v London Pavilion, den před Ringovými čtyřiadvacátými narozeninami, o den později vstoupil oficiálně do kin. Málokdo si všiml, že jméno města, ve kterém Beatles prožívají svůj perný den, stejně jako divadla, během celých 100 minut nikdy nezaznělo. Různí se názory kolem rozpočtu – podle jedné verze ho producent Shenson udržel na 180 000 liber, jiné hovoří o půl milionu, ovšem nezpochybnitelné je, že tvůrcům vydělal jmění. Až na to Lester jednou reagoval, že už nikoho nebude zajímat, že natočil také něco jiného…

Malá česká stopa
Zážitků, postřehů, drobných konspirací a zajímavostí bychom našli dobře na celoroční speciál. Takže na závěr si dovolím připomenout, jak to bylo s Perným dnem v ČSSR. Diváci ho poprvé mohli vidět v říjnu 1965 v rámci akce kulturní výměny mezi Československem a Velkou Británii – pokud nepočítáme tehdy běžné filmové týdeníky před hlavním programem v kinech, kam bývaly záběry s Beatles často zařazovány – existuje svědectví, že dívky unesené skupinou kolikrát šly do kina na absolutně nezajímavý film a odcházely po týdeníku.

Poté byl Perný den promítán v klubovém kině Ponrepo vždy dvakrát v roce: 30. 6. a 31. 12. Bylo běžné, že kdo chtěl sehnat lístky, musel stát i osm hodin ve frontě a neměl záruku, že se na něj dostane. Navíc mně osobně se stalo, že když jsem konečně usedl do křesla, film se po několika vteřinách přetrhl. Naštěstí se náprava zdařila, jinak by asi kino Ponrepo na Letné zaniklo podstatně dříve.

Konečně v dubnu 1984 proběhla slavnostní obnovená premiéra, u jejích příležitosti byl vydán i pamětní plakát. Pro pořádek uveďme, že naposledy byl restaurovaný film uveden AFČK do kin v březnu 2015. Takové jsou osudy filmu, jenž měl být původně jen propagačním u příležitosti vydání třetí LP desky Beatles – ta vyšla tři dny po premiéře filmu (singl s písněmi Can’t Buy Me Love a You Can’t Do That už byl vydán v únoru), ačkoliv ve snímku samotném se objevily jen písničku ze strany A (i když s You Can’t Do That z B-strany se zjevně počítalo, protože byla nasnímána při závěrečném koncertu, ale skončila ve střižně).

Perný den nebo A Hard Day’s Night je ukázkou bezprostředních uvolněných 60. let a důkazem o síle talentu Beatles. Určitě existují filmy dramatičtější, nákladnější a propracovanější, ale svou hravostí a nadšením mnohé z nich Beatles převálcují. Pravděpodobně právem.

Zdroje: Knihy Poplach kolem Beatles, Beatles: výpověď o jedné generaci, Beatles pro pamětníky, The Beatles‘ Progress, The Beatles Archeology.