Rolling Stones hrají pro NDR! Fáma, po níž dostali rockeři ve Východním Německu přes prsty

Poválečný běh dějin v poraženém Německu vedl k rozdělení země. Z britské, americké a francouzské okupační zóny se stala Bundesrepublik Deutschland, sovětská zóna vyprodukovala Deutsche Demokratische Republik (DDR), u nás označovanou jako Německá demokratická republika, případně Východní Německo.

Nechceme tu rozebírat vývoj obou subjektů, naším cílem bude hudba a jedna „zaručená informace“, která na nějakou dobu přistřihla východoněmeckým fanouškům rockové hudby křídla. Nelze říci, že by v té době „dederoni“ (poněkud posměšný titul občanů NDR, vytvořený z originální zkratky) nezačali kouzlu rocku propadat, ale byl tu nechvalně známý koncert Rolling Stones v sousední zemi ve Waldbühne (19. 5. 1965), jenž posloužil generálnímu tajemníkovi vládnoucí SED Walteru Ulbrichtovi k útoku na rockovou scénu. Netrvalo však dlouho a „Stouni“ se objevili na scéně podruhé – byť jen imaginárně.

Stones zahrají pro východní Berlín

Bývalé hlavní město bylo rovněž rozděleno se všemi problémy, které k tomu patřily. Že by se tu někdy objevila nějaká slavná „západní“ skupina bylo nemyslitelné, proto jako výbuch bomby silného kalibru působila zpráva, že Rolling Stones odehrají speciální vystoupení pro východoněmecké fanoušky!

Stane se tak 7. října 1969 na střeše mrakodrapu vydavatelství Springer nedaleko známého Checkpoint Charlie, tedy dost blízko nechvalně známé Berlínské zdi, aby je mohli příznivci na Leipziger Straße slyšet i vidět. Zprávu odvysílala velmi populární západoberlínská stanice Rias v rámci oblíbeného hudebního pořadu Treffpunkt – díky přesahu radiových vln ji samozřejmě mohli naladit i občané hlavního města NDR.

Hloupá Stasi? Ale jděte!

Ekvivalent naší StB, Staatssicherheitdienst či zkráceně Stasi o celé akci byla informována a vyhodnotila ji nikoli jako reálnou, nýbrž velmi drzou provokaci. Neboť 7. října 1949 oficiálně vznikla NDR a zjevně tu šlo o snahu narušit oslavy 20. výročí její existence. Jenže nic takového v plánu stanice Rias nebylo.

Její moderátor Kai Blömer považoval tuto „kachnu“ za nevinný žertík, vycházející z častých žádostí mládeže NDR o písničky „Stounů“, které k němu od sousedů putovaly různými cestami. Proto je v Treffpunktu pouštěl s odkazem „pro naše východoněmecké přátele“, což Stasi pochopitelně dobře monitorovala. Blömer vlastně provedl něco, co zopakoval v téže době redaktor univerzitních novin v Des Moines (Iowa) Ted Draper, když vyvolal celosvětovou konspiraci o smrt Paula McCartneye.

Problém byl v tom, že Rias a Blömer měli svůj kredit, takže tisíce fanoušků o chystaném koncertu nepochybovaly – informace se „tichou poštou“ lavinovitě šířila. Na budovu Springeru bylo ze zmíněné Leipziger Straße dobře vidět a ulice byla v té době ještě téměř nezastavěná. Stasi proto známé a konfliktní fanoušky preventivně zatkla nebo je vykázala z města a chystala preventivní opatření.

Věc komplikoval i fakt, že na proslulém Alexanderplatz probíhaly oficiální oslavy, pochopitelně rovněž pod dohledem. Těch paradoxně využili příznivci, kteří byli na tuto akci delegováni jako zástupci různých organizací – mnozí proto zamířili docela jinam než na organizovanou akci. Běžní fanoušci Stones, kteří zprávám uvěřili, museli čelit téměř neřešitelné komplikaci. Policie nasadila na berlínských nádražích zesílené hlídky a kontrolovala rovněž S-bahn, aby znesnadnila rockerům přístup do města. Nakonec nastoupily bezpečnostní síly a Leipziger Straße v prostoru na dohled budovy Springeru uzavřely.

Konflikt musel přijít

Kolem 17:00 došlo na Fischerinsel nedaleko „Alexandráku“ k prvním nepokojům, hádkám a střetům mezi policisty a fanoušky Rolling Stones. Příslušníci lidové policie tasili gumové obušky a začali nahánět mladé lidi po okolních ulicích. Výsledkem bylo 383 zatčených a 621 osob předvolaných k identifikaci. Dlouho se mělo za to, že důsledná kontrola Stasi eliminovala jakoukoli dokumentaci, ale po létech se ukázalo, že Bernd Woick, paradoxně tajemník organizace FDJ (ekvivalent SSM) z Jessenu an der Elster, vyslaný do Berlína s delegací na oslavy výročí existence NDR, si půjčil od své přítelkyně fotoaparát a pořídil sérii snímků.

„Byly tu hloučky fanoušků a všichni zírali na dům Springer za zdí. Na jeho střeše pořád někdo pobíhal, takže to vypadalo, že se tam opravdu něco chystá. Ale přesně to odhadnout nešlo, protože kvůli kordónu policistů jsem nemohl jít blíž. Fotografoval jsem tak dlouho, jak to jenom šlo. Poslední roztřesené fotky jsem už pořizoval za útěku,“ vzpomíná po 40 letech Woick s tím, že mezi prchajícími lidmi dokázal z aparátu vyjmout film a schovat ho.

Sklizeň

Padlo několik nepodmíněných trestů, následovaly i postihy v zaměstnání a své si slízli i jinak úspěšní hudební promotéři z řad FDJ, vyskytující se v inkrimonované oblasti. Všechno by dopadlo ještě mnohem hůř, ale politická situace v NDR dospěla do krize, na jejímž konci byla výměna nejmocnějšího muže NDR Waltera Ulbrichta za Ericha Honeckera. Ten byl do jisté míry rockovým souborům nakloněn, takže NDR mohla v 70. letech vystavět na odkazu velmi populárních Sputnicks několik úspěšných skupin jako Puhdys, Karat, Berluc, Stern Combo Meisen či Silly – to je jen namátkový výběr.

Kuriozitám nebyl konec – zatímco na počátku 70. let měly soubory striktně zakázáno zpívat v angličtině a byly tlačeny do vlastní tvorby, o několik let později Puhdys s požehnáním „strany a vlády“ vydali LP desku Rock’n’Roll Music, na níž zpívali coververze klasických rock and rollů anglicky.

Zdroj: kniha Puhdys – eine rocklegende die DDR, noviny Der Spiegel, internet