Historie
Česká spisovatelka přežila dva roky věznění v Terezíně. Zvítězila nad smrtí a poznala tam lásku
Jméno Dagmar Hilarové dnes možná některým nic neříká, patřila však mezi uznávané české spisovatelky a básnířky. Zabývala se především tvorbou knih pro děti. Stala se hrdinkou, která místo jména dostala číslo a prožila dva roky života v Terezíně.
Dagmar bylo šestnáct let, když i jí přišlo oznámení, že má nastoupit do transportu směřujícího do koncentračního tábora v Terezíně. Sama. Její židovskou matku totiž prozatím chránilo manželství s rasově čistým mužem. Jejich dítě však bylo odsouzeno podniknout cestu do neznáma.
Mladá dívka se tak během krátké chvíle musela rozloučit se vším, co důvěrně znala, a se všemi, které měla ráda. Sbohem musela dát i svému chlapci, který byl členem Hitlerjugend. Kdyby o jejich nerovném vztahu někdo věděl, nemuselo by to dopadnout dobře ani pro jednoho z nich.
Sbalila si věci, o kterých si myslela, že je bude potřebovat, ale ještě než nastoupila do transportu, musela jako každý odsouzenec projít osobní kontrolou. Při té jí všechny cennosti vzali, mohla si nechat jen jídlo. Ještě netušila, že potraviny všeho druhu jsou v Terezíně tou nejvzácnější komoditou. Po příjezdu na místo určení dostala poukázku do dětské jídelny. Její spoluvězenkyně jí hned vysvětlila, že díky tomu má menší výhody.
„Dostaneš dvě brambory navíc, někdy místo krup buchtu s krémem a můžeš hned napsat domů. Ale jen třicet slov!“
Jídelníček v táboře skutečně moc pestrý nebyl. Kromě brambor a krup se občas zadařilo sníst i nějaký tuřín nebo čočkovou polévku – tak se říkalo vodě, v níž se čočka vylouhovala. Dagmar se snažila, aby jí zásoby z domova vydržely co nejdéle, ale brzy se spřátelila s dalšími dívkami na ubikaci a svědomí jí nedovolilo, aby se s ostatními nerozdělila. Zpočátku jí do tábora chodily balíčky s potravinami, ale i to se později zakázalo.
Dívka, která byla zvyklá na bezstarostný a pohodlný život, se najednou ocitla v jiném světě, plném krutosti a smrti. Musela plnit nejrůznější práce, od drhnutí špinavé podlahy až po převážení mrtvol do krematorií. Ale nevzdávala se, snažila se být optimistkou. Navázala přátelství s ostatními dívkami a dokonce se tu shledala i s tetou a její rodinou. Hned si mohla poblahopřát, že tu přece jen není na všechno sama.
Později se dostala k práci asistentky zubaře, vedla kartotéku, naučila se míchat plomby, pomáhala při anestezii pacientů. Věřila, že život ve válce mohl být i horší, ale to ještě nevěděla nic o plynových komorách a strašných zvěrstvech, ke kterým dochází v jiných koncentračních táborech. Později se jakési zvěsti začaly mezi vězni šířit, ale byly natolik šílené, že jim odmítala věřit. Život v Terezíně si pečlivě zaznamenávala do svého deníku. Ve svých knižních vzpomínkách například píše:
„Situace v Táboře se stávala katastrofální. Terezín nebyl vybaven na tak velký počet vězňů, nebylo dost vody, chyběly záchody, rozmohly se choroby jako úplavice, infekční žloutenka, mozková onemocnění a tyfus. Chléb byl vydáván plesnivý, brambory a tuřín shnilé. Jídlo bylo studené a bylo ho málo. Zeslabená těla starých lidí snadno podléhala nákaze a úmrtnost se každým dnem zvyšovala… Lidé sem přicházejí zdraví, sytí, dobře oblečení, aby po určité době zubožení a odraní odjeli bůhvíkam. Všechno se dá směnit za všechno. Vězni jsou na sebe zlí, kradou si vzájemně potraviny. A přece v neúrodné půdě koncentračního tábora raší křehké stonky prvních lásek a nasazují čistý bílý květ.“
Lidé kolem Dagmar umírali, ona sama neměla žádné zprávy z domova a životní úroveň v táboře byla prachbídná, ale uprostřed všech těchto patálií se jí podařilo najít lásku. Jmenoval se Jiří Popper, později si přivlastnil jméno Jiří Pavel, a nebyl to nikdo jiný než starší bratr spisovatele Oty Pavla. Spolu se snažili přestát hrůzy věznění a doufali, že se společně dočkají konce. Později však Jiří musel nastoupit na transport do Mauthausenu, kde si zažil mnohem krušnější chvíle, ale podařilo se mu přežít. Dagmar mezitím bojovala o svůj život v Terezíně, když se o ni pokusil zápal mozkových blan. Několik měsíců proležela téměř v bezvědomí.
Nejen jí, ale všem vězňům v Terezíně, naháněl hrůzu táborový velitel Heinrich Jöckel. Ten byl dobře známý svou brutalitou a zálibou v mučení. Sám neměl příliš dobré vzdělání, ale svou pílí se vypracoval až na obávaného velitele. Přezdívalo se mu Pinďa a bylo o něm známo, že na vězně vypouští své dva vlčáky a se zálibou pozoroval, jak svou oběť roztrhají. S ním se naštěstí Dagmar nikdy setkat nemusela.
Několik měsíců před koncem války dostaly ženy rozkaz shromáždit se u řeky a postupně do ní vysypat popel z papírových uren, které se za poslední léta v Malé pevnosti nahromadily. Mělo jich být třicet tisíc!
„Urna za urnou procházela mýma rukama, zleva mi je podávala Liana a vpravo na ně čekala Lilka… Každý ponořen do vlastních myšlenek. Náhle zazněl výkřik a řetěz rukou se přetrhl. Štafetou hlasů se ke mně donesla slova: Miriam našla maminku. Nepochopila jsem hned souvislost, až když se mi naskytl ten otřesný pohled: jakási dívka držela otevřenou urnu a v šoku sypala její obsah do kapsy svého manšestrového saka.“
Ačkoliv byla Dagmar téměř denně svědkem smrti a sama si s ní jednou potřásla rukou, nezlomilo ji to a vydržela se vztyčenou hlavou až do konce války. Během posledních dnů v zajetí se jí před očima odehrávalo to nejotřesnější divadlo, které měla v živé paměti do konce života. Do tábora přijížděly tisícovky vězňů z ostatních táborů. Byli to však z velké části kostlivci, doslova živé mrtvoly – těžko rozeznat, kdo je muž a kdo žena. Tehdy se potvrdila slova, kterým se každý bál věřit. Vyšla najevo pravda o plynových komorách a vysokých komínech, ze kterých se celé dny valila oblaka popele.
Dagmar Hilarová měla jako jedna z mála i to štěstí, že se po válce shledala se svými rodiči. Vrátil se jí dokonce i Jirka – její velká láska. Začala se věnovat literární činnosti a napsala autobiografickou knihu o životě v Terezíně. Protože ji nemohla vydat v tehdejším Československu, domluvila se na zpracování knihy s nizozemskou spisovatelkou Miep Diekmannovou. Ta ale udělala na Dagmar podraz a začala v zahraničí vydávat knihu pod svým jménem. Dlouhá léta se mělo za to, že Dagmar napsala pouze básničky, které byly v knize otištěny. Po její smrti v roce 1996 byla kniha vydána v České republice, tentokrát už se správným jménem autorky.
Zdroje informací: druhasvetova.com, kniha Nemám žádné jméno
-
Filmy a seriálypřed 1 dnem
Vánoce na TV Nova: Program plný pohádek, filmových hitů a ikonických speciálů
-
Autapřed 1 dnem
Nejděsivější nehoda ve Formuli 1: Svodidla se stala pro jezdce gilotinou
-
Reality showpřed 1 týdnem
Má Clash of the Stars lepší podmínky než Oktagon? Bojovník si postěžoval na směšnou výplatu, kterou tuzemská jednička nabídla
-
Reality showpřed 1 týdnem
Zrádci: Nicole má novou kolegyni, Alenka stále povídá a Tuňák má jeden projev za druhým