Spisovatelka Simona Monyová psala o manželství se svým vrahem. Její kniha dodává odvahu postavit se proti domácímu násilí

Znáte to omšelé rčení nikdy neříkej nikdy? Taky ho znám a přesto mi tehdy tváře planuly
rozhořčením: „Tohle vážně nechápu, ty ženský musí být úplně blbý. Já bych si to nikdy nenechala líbit.“

Takto začíná úvodní věta knihy, kterou napsala spisovatelka Simona Monyová. Svého manžela Borise Ingra si vzala v roce 2003. O rok později knihu s příznačným názvem Ženu ani květinou vydala. Své přítelkyni přiznala, že celý příběh je inspirovaný jejím manželstvím.

„Dnes už jsem jiná. Už ze mě neprýští sebevědomí, jen čůreček teplé krve z rozseknutého rtu mi právě stéká po bradě. Ohledávám ranku jazykem, kovová pachuť se mi rozlézá po patře a z šedé kůry mozkové vytahuji zabodnutý střípek vzpomínek.“

Je těžké posuzovat myšlení žen, které se nechají dlouhá léta týrat manželem, protože nenacházejí odvahu od něj odejít. Těžké posoudit, dokud se samy neocitneme v jejich kůži. Řekneme si, že nám by se to stát nemohlo. Když se ale začtete do knížky Ženu ani květinou, pak pochopíte, že Simona Monyová měla na počátku svého vztahu úplně stejný názor.

„Jak jsme tehdy se Zitou hrdě vypínaly hrudníky, aby z nich každý mohl rozluštit: Jsme emancipované, soběstačné a úspěšné! S námi nikdo mávat nebude…Tedy domnívala jsem se, že žádný vztah už mě nemůže vykolejit.“

Spisovatelka ve své knize nepíše přímo o sobě, vložila do příběhu fiktivní postavy, ale jak později naznačila, dějová linka se až příliš shodovala s tím, čím si prošla ve skutečnosti. Žena se na jisté akci seznamuje s mužem, který ji na první pohled nijak neuchvátí. Po chvílí se jí začíná dvořit svým napůl šarmantním a napůl samolibým způsobem a ona mu najednou nedokáže odolat.

„Jeho úsměv s náznaky dolíčků, jeho podmanivé nugátově hnědé oči a jeho slova tvořily dohromady síť, lepkavou, neprodyšnou, dokonalou síť, do které mě lapil a ze které nebylo úniku.“

Nelze si ale nevšimnout náznaků, malých mráčků, které se na modrém nebi objevují hned na počátku vztahu.

„Na chodbě byl rázem odér jak v objektu pivařského závodu. Na okamžik jsem zapochybovala o správnosti svého rozhodnutí pozvat ho k sobě… Ale pak mě objal a já si pomyslela, že nemůže být nic hezčího, než ho začít pomaličku poznávat.“

Monyová vydržela s manželem několik dlouhých let. Pokud zmíněnou knihu o domácím násilí napsala už rok po svatbě, můžeme s jistotou říct, že jejich vztah byl jako na horské dráze hned od začátku. Na veřejnosti se ale samozřejmě chovali jako zamilovaný pár, proto nikdo nemohl ani v nejmenším tušit, co se odehrává za zavřenými dveřmi společné domácnosti. Nutno dodat, že v tomhle vztahu byla mužská strana zkušeným manipulátorem a osamělá žena se prostě velmi snadno a bezhlavě zamilovala.

Už první velký bouřkový mrak měl být předzvěstí dlouhodobé vichřice. Začíná to hloupými řečmi a urážkami, končí velkou hádkou a zdánlivým rozchodem. Musíme připustit, že ne každá týraná žena má strach svému partnerovi vzdorovat. Simona Monyová nejspíš nebyla nijak ušlápnutá a ustrašená žena, dokázala si hájit svou pravdu a možná mohla nevědomky sama přilívat do ohně.

„Začala jsem Marka různě zkoušet a testovat, později jsem se dokonce neubránila ani slídění a ověřování si jeho výpovědí. Nechtěla jsem ho nachytat při lži, naopak. Zoufale jsem si přála znovu mu důvěřovat, což se bohužel časem stalo zcela nemožným.“

Toxický vztah plný lží, hádek a urážek nakonec nemohl přerůst v nic jiného než domácí násilí. Muži mívají v takovém případě většinou převahu, jenomže láska ženy je mnohdy hloupě slepá a dokáže odpouštět neodpustitelné. Mnohým z nás se nabízí otázka, jak může chytrá a emancipovaná žena cítit lásku k člověku, který jí dokáže opakovaně ubližovat? Odpověď by mohla být ovšem prostá. Citům neporučíš.

Kniha nemá příliš pozitivní závěr, pořád ale můžeme říct, že příběh dopadne vlastně dobře v porovnání se skutečným koncem, který na spisovatelku čekal. Po mnoha letech se sice vzchopila a našla odvahu se s manželem rozvést, ačkoliv ho dle vlastních slov stále ještě milovala, ale svobody si bohužel dlouho neužila. Ego zhrzeného partnera bylo pošramocené doslova neúnosně a tak se odhodlal spáchat tu nejhorší možnou věc. Simona Monyová byla během poslední hádky ubodána k smrti a nikdo se už nedozví, co jí v posledním momentě proběhlo hlavou. Mohl to být klidně úryvek právě z této knihy.

„Přežila jsem, ale příště by to mohlo dopadnout hůř, říkám si. A až po několika vteřinách mi dochází, že žádné příště už přece nesmím dopustit, že špatný není jen ten, kdo zlo páchá, ale i ten, kdo si ho nechá líbit.“

Zdroje: Kniha: Ženu ani květinou, redakce