Nejděsivější nehoda ve Formuli 1: Svodidla se stala pro jezdce gilotinou

Nehody provázejí jakoukoli motoristickou akci a Formule 1 samozřejmě není výjimkou. Na rozdíl od dnešní doby však historie nabízí hned několik velmi bizarních nehod. Ale tu z Watkins Glen 1974 jen těžko něco překoná.

Fanoušci královny motoristického sportu určitě budou řadit na čelní místa smutného žebříčku ty tragédie, mající dopad na další vývoj F1. A je lhostejné, zda se jedná o Niki Laudu, Ronnieho Petersona, Gillese Villeneuva, Didiera Pironiho či Ayrtona Sennu (a není podstatné, že všichni jmenovaní nezahynuli). Příběh velké rakouské naděje je však neprávem opomíjen, ačkoliv i ten byl jedním z důležitých poznatků.

S formulí před očima

Vídeňský rodák Helmut Koinigg (3. 11. 1948) vlastně kráčel ve šlépějích slavnějšího kolegy Niki Laudy, dokonce od něj na začátku své kariéry odkoupil Austin Mini Morris S, na němž absolvoval například Touring Car Challenge v Aspenu. Pokračoval přes „školní“ Formuli V (monoposty sestavené z dílů legendárního VW ,Brouk‘), kde s přispěním dnešního poradce týmu Red Bull dr. Helmuta Marka dobyl třetí a posléze druhé místo v celkové klasifikaci evropského šampionátu (1971 a 1972).

V roce 1973 už Formuli V kraloval. Čtyři vítězství a mistrovský titul ho posunuly na tratě sportovních a cestovních vozů, dvakrát se pak postavil na start prestižních 24 hodin Le Mans. Ale jeho cílem byla kategorie nejvyšší, a to Formule 1.

Surteesův zázrak

První kontakt si Koinigg odbyl na domácí půdě. Pro Österreichring si od týmu Finotto Scuderia pronajal Brabham BT42, ale neměl ještě dost zkušeností, tudíž se dále nekvalifikoval. Stačil ale měsíc a pět dní, aby se mu konečně splnil sen. Někdejší mistr světa na dvou i čtyřech kolech John Surtees zažil v tom roce nemilé události. Nejdřív mu utekli oba smluvní piloti Carlos Pace a Jochen Mass, náhradní piloti Derek Bell, José Dolhem a Jean-Pierre Jabouille nepředvedli nic světoborného.

Koinigg ,Big Johna‘ Surteese zaujal a mladík se mu odvděčil nejen bezproblémovou kvalifikací, ale i výbornou jízdou na voze, označeném jeho předchůdci za konkurence neschopný. Na trati v kanadském Mosportu ji korunoval 10. místem. Šéf stáje byl nadšen, Helmuta označil za zázrak a na místě mu nabídl předběžný dvouletý kontrakt na pozici továrního pilota. Zvláště, když se mnohem zkušenější Derek Bell nedokázal vedle Koinigga kvalifikovat.

Souhra náhod

Trať v americkém Watkins Glen nebyla u pilotů příliš oblíbená. Kritizovali bezpečnostní opatření, špatný povrch, navíc 6. října 1973 se tu v tréninku zabil nesmírně oblíbený François Cevert. Jenže Američané na odměnách vypláceli nepoměrně vyšší sumy a ty dokázaly největší pochybnosti utlumit. Tehdejší asociace pilotů F1 GPDA sice uspořádala před závodem schůzku se zástupci okruhu, ale dostalo se jim od vedení závodu poměrné svérázné odpovědi: „Kdo má naděláno v kalhotách, ať zůstane v hotelu.“

Bohužel v tréninku se v zatáčce Toe nevyhnuli haváriím Clay Regazzoni a Jean-Pierre Beltoise. Švýcar dokázal karambol zvládnout a jen si lehce pochroumal kotník. Francouz své BRM totálně zrušil a utrpěl lehčí zlomeninu nohy. Co však bylo nejhorší, nehody poškodily uchycení spodních dvou pásů svodidel a nikdo si nedal práci s důslednou kontrolou. Navíc Koinigg sám v tomto místě zvládl defekt pneumatiky, která v rychlosti 270 km/h explodovala, ale prozatím vše dopadlo šťastně.

„Poprava“ v přímém přenosu

GP USA se těšila obrovskému zájmu, protože v posledním závodě sezóny ještě usilovali o titul tři piloti – E. Fittipaldi, Regazzoni a J. Scheckter. Proto se událost v 10. kole poněkud ztratila ve víru dění.

Start provázely určité zmatky a Koinigg se propadl až na poslední místo. Tehdy byly defekty mnohem častější, takže se v osudném kole nacházel na 21. pozici. V zatáčce Toe však jeho vůz nepochopitelně bez viditelného zpomalení zamířil čelně proti svodidlům. Bohužel náraz nevydržely dvě spodní řady. Utrhly se šrouby držící traverzy a monopost, místo aby zastavil, vjel do vzniklého prostoru. Horní třetí řada k dovršení tragédie nadále držela, jak měla, a nešťastnému pilotovi doslova usekla hlavu.

Na místo dorazili dva komisaři a jeden po závodě prohlásil: „Nejsem školený doktor, ale bylo to strašné – ten chudák byl na místě mrtev!“ Další bizarní objev učinil policista, dohlížející aby diváci nelezli do nebezpečné blízkosti dráhy. Našel na zemi přilbu, a když se podíval skrz hledí, ke svému zděšení zjistil, že není prázdná.

Nesrovnávejme s dneškem

Doba byla jiná. Dnešní fanoušci určitě vznesou dotaz, proč nebyl závod zastaven. Vedení na to odpovědělo poměrně logicky. Chtělo předejít srocování diváků u místa nehody a zabránit fotografům, aby pořizovali z místa tragédie snímky. Pak tu byl ještě vrcholící souboj o titul mistra světa. Vrak vozu s tělem bez hlavy byl potažen neprůhledným plátnem a zůstal tak až do konce závodu, poté byl odklizen. Vyrozuměn byl jenom tým, jenž dvanáct kol po nehodě na znamení smutku stáhl ze závodu druhý vůz pilotovaný Dolhemem.

Příčinu nehody se nikdy nepovedlo objasnit. Odstupující exmistr světa Denny Hulme se domníval, že příčina mohla být neobvyklá: „Snad byl oslněn sluncem. To v závodě stálo přímo proti zatáčce.“ Potvrdil to i Regazzoni, jehož nehoda při testech měla stejný důvod. Pak tu ještě bylo svědectví fotografa, stojícího u místa nehody: „Koinigg najížděl do zatáčky tak pomalu, že jsem si ho zprvu ani nevšímal. Normálně brzdil, ale pak jeho kolo vjelo na trávu a vůz vystřelil doleva, přímo do svodidel.“

Po ohledání vraku bylo navíc zjištěno, že Rakušan měl ve chvíli nehody zařazený čtvrtý rychlostní stupeň, ačkoliv se Toe normálně jezdila na dvojku. Dnes by měl Koinigg mnohem větší šanci na přežití, zejména díky systému Halo, ale v 70. letech byl dalekou hudbou budoucnosti a nebezpečí bylo mnohem větší.

Když jeho život onoho 4. října 1974 vyprchal, chybělo mu 29 dní k oslavě šestadvacátých narozenin. Před svým osudným závodem se tento student žurnalistiky a strojního inženýrství dvě hodiny marně pokoušel dovolat své manželce, aby jí sdělil úžasnou novinu, že ho v roce 1975 uvidí jako rovnocenného pilota ve startovním poli smečky F1.

Zdroje: Redakce, dobové zápisky, The New York Times, oficiální zpráva okruhu Watkins Glen, The Guardian