Po stopách medicíny: Historie císařského řezu

Císařský řez má poměrně bohatou historii. První úspěšný zákrok podstoupila matka Václava Lucemburského v roce 1337.

Císařský řez je dnes jednou z nejobvyklejších operací v gynekologii, dříve se však jednal o rizikový experiment s nejistým výsledkem pro matku i dítě.

Kam sahají kořeny chirurgie v porodnictví?

Termín „císařský řez“ se často spojuje s tím, jak přišel na svět římský diktátor Julius Ceasar. Co na tom, že jde o historickou nepřesnost, protože v té době se k císařskému řezu uchylovali výhradně v případě, kdy matka umírala nebo již byla mrtvá. Juliova matka Aurelia se ovšem podle dochovaných pramenů dožila synovy dospělosti. Pravda tedy bude spíše taková, že římské zákony (vydané císařem) přikazovaly, aby bylo břicho ženy při komplikovaném porodu rozříznuto a ustálil se tak termín „císařský řez“.

V každém případě má tento porodnický postup svou dlouhou historii a většinu času sloužil výhradně ke snaze zachránit dítě, jehož matka při porodu zemřela, případně – jak tehdejší felčaři říkali – „měla smrt na jazyku“. Absence anestezie, sterilního prostředí, vhodných nástrojů a adekvátních znalostí anatomie (o extrémním riziku komplikací po chirurgickém porodu nemluvě) každopádně neskýtala šance, že by matka mohla takový porod vůbec přežít.

Dlouhá desetiletí se historikové medicíny domnívali, že první úspěšný císařský řez (tedy zákrok, který přežila matka i dítě) provedl v roce 1500 švýcarský zvěrolékař Jakob Nufer svojí ženě po dlouhém, nepostupujícím porodu. Žena nejenomže operaci přežila, ale následně se stala matkou dalších pěti dětí.

Možná se to stalo už dřív

Ovšem v roce 2016 zveřejnil časopis Česká gynekologie článek o převratném objevu našich historiků. Podle nich byl první císařský řez, který přežila matka i dítě, proveden již v únoru roku 1337 v Praze. Matkou neměl být nikdo jiný než Beatrix Bourbonská, manželka Jana Lucemburského, zachráněným miminkem pak Václav Lucemburský. Rodička mohla ve 14. století takový zákrok přežít opravdu jen zázrakem a je určitě lepší nepřemýšlet o útrapách, které ji musely provázet.

Ačkoliv středověk nijak nepřál intimním popisům života královské rodiny, dochovaly se dva latinsky psané dopisy s informací, že syn českého krále přišel na svět poněkud netradičně. Později se o tomto způsobu porodu zmínilo ještě několik historických pramenů.

Beatrix tak nejspíš opravdu byla první zdokumentovanou ženou, která porod sekcí přežila. A na dlouhou dobu také ženou jedinou. Úmrtnost byla při tomto způsobu porodu skutečně vysoká, a to i za předpokladu, že se k císařskému řezu v pozdějších letech lékaři uchylovali nejenom v případech, kdy bylo evidentní, že matka nepřežije, případně již byla mrtvá.

Důvody neúspěchu asi netřeba jmenovat. Stačí si uvědomit, že byly tyto operace prováděny mnohdy na kuchyňském stole nástroji běžně sloužícími ke zcela jiným účelům. A i kdybyste se čirou náhodou dostali do tehdejšího špitálu, vaše šance na přežití by se tím výrazně nezlepšily. Tato zařízení byla většinou promořena mnoha infekcemi, chirurg si myl ruce zásadně po operaci, nikoliv před ní, a kdo v té době přežil samotný zákrok, obvykle zemřel v následujících dnech v důsledku infekce.

Pokroky v úspěšnosti

Jistými milníky, které dávaly těžce zkoušeným rodičkám šanci na přežití byly v průběhu času tyto:

• Provedení příčného řezu místo do té doby obvyklého svislého. Přišel s tím roku 1881 Ferdinand Adolf Kehrer.
• O rok později zavedl Max Sänger efektivní způsob šití dělohy.
• V roce 1900 byla operace dále modifikována německým gynekologem Hermannem Johannesem Pfannenstielem.
• Od roku 1912 se pak řez provádí příčně, a navíc dole na břiše.

Průlom v úspěšnosti provedení nejenom císařských řezů, ale v podstatě všech chirurgických zákroků, samozřejmě znamenalo také:

• zavedení zásad tzv. asepse – to znamená provádění zákroků ve sterilním prostředí a pomocí sterilních nástrojů,
• vynález anestezie,
• možnosti úspěšného podání krevních transfúzí a v neposlední řadě pak…
• objev antibiotik.

Zákrok, který po většinu lidské existence dával prakticky nulovou šanci na přežití matce a často poměrně malou i dítěti, je dnes v podstatě rutinní záležitostí. Podle údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) počet takto narozených dětí stále roste. Zatímco v roce 1990 činil celosvětově pouhých 7 %, v roce 2021 už to bylo 21 %. Možná jste takhle přišli na svět i vy. 

Zdroje: World Health Organization, National Library of Medicine, Wikipedia, Časopis Česká gynekologie