Mohla Jawa vyhrát šampionát? Příběh prvního cizince za řídítky československého závodního motocyklu skončil tragicky

V dnešní době nepřijde nikomu divné, že v rozličných týmech najdeme mnohdy více cizinců než domácích sportovců. Na sklonku 60. let ale byla praxe zcela odlišná, proto jako blesk z čistého nebe přišlo angažmá Angličana do motocyklového týmu Jawa.

Kdo byl onen zástupce Albionu, jehož nesmírný talent ho vynesl na piedestal motoristického sportu, ale jemuž zubatá kmotřička s kosou nedala dost času plně rozvinout své schopnosti? Proč kývl na nabídku jezdit se strojem ze socialistického tábora a jak si na něm vedl? Zdopovězme si tyto otázky postupně.

Skromný blonďák
Narodil se jako William David „Bill“ Ivy (27. 8. 1942) v Maidstonu (hrabství Kent), ale ze současného pohledu se k závodění dostal relativně pozdě – až v 16 letech si vyzkoušel rychlost většinou malolitrážních motocyklů. V letech 1962 a 1963 sedlal v kategorii 50cm3 hned několik značek (Itom, Honda, Bultaco, Yamaha, Norton či Matchless), ale bez valných úspěchů – pokud nebudeme počítat 7. místo v „padesátkách“ na legendárním okruhu TT na ostrově Man. Tím pádem v roce 1964 vůbec nezávodil a zdálo se, že jeho kariéra je u konce. Mohl se tak stát filmovým kaskadérem, protože ho diváci viděli na motorce a blonďaté paruce v bondovce Thunderball.

Japonská léčivá voda
V motorsportu jsme byli mnohokrát svědky, že rčení „štěstí jednoho roste ze smůly druhého“ platí poměrně často. Tovární tým Yamaha disponoval výbornou dvojicí Phil Read a Mike Duff. Druhý jmenovaný po svém vítězství v GP Finska 1965 (250 cm3) odjel k testům do Japonska, ale těžce havaroval. Komplikovanou zlomeninu pánve a levého kyčelního kloubu si Kanaďan léčil půl roku a až do roku 1967 se z nehody psychicky sbíral. Japonci si jako náhradníka vybrali Billa a ten se jim hned při první příležitosti v GP Japonska 1965 odměnil třetím místem. O rok později byla jeho doménou kategorie 125 cm3 – vyhrál hned úvodní závod ve Španělsku, přidal tři další vítězství a skončil v MS o šest bodů za mistrem světa, Švýcarem Luigi Taverim.

Vrchol
Billyho rokem se stala sezóna 1967 – ve „stopětadvacítkách“ vyhrál osm závodů a stal s náskokem 16 bodů mistrem světa před týmovým kolegou Readem. Úspěšně si vedl i ve „dvěstěpadesátkách – další dva vavřínové věnce ho vynesly na bronzový post opět za Reada a mistra Mike Hailwooda na konkurenční Hondě. O rok později po odstoupení Hondy nenašla Yamaha v kubaturách 125 a 250 konkurenci a vedení továrny rozhodlo svou nadvládu rozdělit – Read vyhraje slabší kategorii, Ivy pro změnu „dvěstěpadesátky“. Read však dohodu nedodržel, v poslední závodě v italském Mugellu nechal Ivyho za sebou a titul mu sebral jen díky rychlejšímu průměru v závěrečném podniku.

Cesta do ČSSR
Yamaha už dopředu avizovala, že kvůli změně předpisů do sezóny 1969 oficiálně své stroje nenasadí. Ivy tak zůstal bez angažmá a pokoušel se (podobně jako Surtees, Hailwood, Agostini či Cecotto) přejít na čtyři kola. Absolvoval několik závodů v týmu Paul Watson Race Organisation na voze Brabham BT23C v F2, ale jediným slušným výsledkem bylo páté místo v GP Limburg na belgickém Zolderu.
Mezitím se na začátku roku 1969 u Švýcara Luigi Taveriho sešli k oslavě Ivy, Hailwood a František Šťastný – a „Fanánek“ hodil Billymu lano. Do ČSSR si vezl Ivyho osobní dopis a nastalo licitování. Zatímco Šťastný hostil Billa na své lodi jménem Dickie, vedení Jawy dumalo nad požadavkem 20 000 dolarů. Sumu tým těžko rozdýchával, ale nakonec se učinily jisté kompromisy, Ivy odsunul plány v F2 a se stal týmovou jedničkou Jawy. V březnu vyzkoušel nový dvoudobý čtyřválec 350 cm3 v rodném Kentu na okruhu Brands Hatch a pustil se do šampionátu jako jeden z možných favoritů. Odjel však pouhé tři závody – v úvodu ve Španělsku odpadl, na německém Hockenheimringu a holandském Aspenu dojel vždy druhý za vítězným Agostinim.

Tragický Sachsenring
Sobota, 12. července 1969. Na okruh Sachsenring v tehdejší NDR se snášel déšť, ale Ivy přesto zajížděl velmi solidní časy. Ovšem krátce po vjezdu do třetího tréninkového kola Angličan v rychlé levotočivé zatáčce před městečkem Hohenstein v rychlosti kolem 150 km/h spadl. Jeho stroj proletěl prkenným plotem, ale Bill narazil do opěrného betonového sloupku. Některé prameny tvrdí, že si těsně před nehodou upravoval řemínek přilby a nesoustředil se na jízdu, faktem je, že do překážky narazil hlavou, na níž už helma nebyla – ztratil ji o něco dříve. Byla to ale nejspíš jen shoda náhod a nikoli pravá příčina nehody, protože po demontáži bylo zjištěno u levého spodního válce roztržení klece spodního jehlového ložiska ojnice. Motor se zadřel prakticky v tisícině vteřiny. Naplnilo se Šťastného varování: „Bille, pozor, je to hlodavec. Jak se kousne, všechno v tu ránu stojí.“ Na Ivyho argument, že u Yamahy se dělo něco podobného, oponoval: „Možná nějakým způsobem, jenže tohle je jako když se vše svaří autogenem!“

Nezapomínejme
František Šťastný jel za Ivym a byl svědkem jeho pádu – okamžitě zastavil v depu a vedoucímu Sirotkovi nahlásil kolegovu nehodu. Fatálně zraněný jezdec putoval na kliniku v Lichtensteinu asi devět kilometrů od trati. Doktoři se snažili, dvakrát se jim povedlo Billa zresuscitovat, ale potřetí už neuspěli. Proražená lebka, krvácení do mozku, žebry poraněná plíce a velká ztráta krve rozhodla.

Pro Jawu znamenala ztráta britského jezdce těžkosti, které de facto vedly k jejímu pádu z obvyklých pozic v motorsportu. Citelná byla zejména absence jeho vývojových schopností. Bill Ivy vůj věčný spánek dlí na Blue Bell Hill Village v Kentu.

Zdroje: knihy Na plný plyn, Šťastný František, dobový tisk, motorsport na internetu