Zázrak v Andách: Po pádu letadla přežili 72 dní v ledovém pekle

Je tomu už více než 50 let, kdy se v Andách zřítilo letadlo s ragbyovým týmem na palubě. Hrozivý pád většina pasažérů přežila, ale mnozí si přáli být raději mrtví. Na záchranu čekali v drsných, v mrazivých podmínkách neuvěřitelných 72 dní.

„V prvních hodinách byla jen nicota, žádný strach ani zármutek, žádný pocit plynutí času, dokonce ani záblesk myšlenky, pouze černé a dokonalé ticho. Poté se objevilo světlo, slabá šedivá skvrna denního světla a vzápětí jsem se vynořil z temnoty jako potápěč plovoucí pomalu k povrchu. Vědomí se mi zlehka rozlévalo mozkem jako slabé krvácení a já jsem se probudil s velkými obtížemi do soumračného světa kdesi mezi sněním a bděním.“

Takto popisuje svou první vzpomínku po procitnutí z bezvědomí Nando Parrado, jeden z chlapců, kteří katastrofu přežili. Tři dny byl v kómatu a jeho přátelé si mysleli, že umírá, proto ho odtáhli k hromadě dalších bezvládných těl. Ale Nando přežil. Když se probudil, ptal se po své matce a sestře, které letěly s ním. Zjistil, že matka zemřela a sestra je těžce raněná. Ani jí nakonec nebylo pomoci, stejně jako devíti dalším pasažérům a všem členům posádky, kteří náraz nepřežili. Smrt však byla mnohem milosrdnější než ledové peklo, které je obklopovalo.

„Chlad nás mučil. Řídký vzduch trápil naše plíce. Nefiltrované sluneční světlo nás oslepovalo a dělalo nám puchýře na rtech i na kůži a sníh byl tak hluboký, že jakmile ranní slunce roztavilo povrchovou ledovou krustu, která se na něm každé noci utvořila, nemohli jsme odejít větší kousek od letadla, aniž bychom nezapadli až po pás do závějí. A na celých těch nekonečných mílích zmrzlých svahů a údolí, které nás svíraly jako v pasti, nebylo nic, co by člověk mohl použít jako potravu – ani pták, ani hmyz, ani jediné stéblo trávy.“

Jediný přístřešek, který je chránil před nepřízní počasí, byl trup letadla, od kterého se odlomila zadní část. Díru v letadle ucpali troskami letounu, sedadly a kufry. V zavazadlech našli nějaké zásoby jídla, které si mezi sebe pravidelně rozdělovali, ale nebylo toho mnoho. Všichni doufali, že zásoby jim vydrží, než přijde záchrana.

Čtvrtý den nad nimi prosvištělo letadlo. Všichni jásali a zběsile mávali. Byli přesvědčení, že pilot je viděl a zamával jim křídly. Bylo to ovšem jen mylné zdání, protože záchrana nepřišla. Nakonec se několik chlapců rozhodlo, že zkusí jít na průzkum a najít zadní trup letadla. Poháněla je naděje, že tam najdou baterie s jejichž pomocí by zprovoznili vysílačku. Jenomže nikdo z nich nebyl na tak náročný terén připraven.

„Byli fyzicky vyčerpaní a lapali po vzduchu. Šel jsem k Numovi a zeptal se ho, jak dopadli. Zavrtěl hlavou a zachmuřil se. „Bylo to zatraceně těžké, Nando,“ vysypal na mě, zatímco se pokoušel chytit dech. Je to strmé, o hodně strmější, než se zdá odtud. „Není tam dost vzduchu,“ pravil Canessa. „Nemůžete dýchat. A můžete se pohybovat jen velice pomalu.“ Numa přikývl a dodal: „Sníh je moc hluboký a každý krok je agonie. A pod sněhem jsou trhliny. Fito do jedné z nich málem spadl.““

Na skupinku přeživších padla velká skleslost. Zdálo se, že sami se z hor nikdy nedostanou. Zemřou, pokud je někdo nenajde. Nečinně vyčkávali několik dalších dní, jenomže už jim nezbývaly žádné zásoby jídla. Zkoušeli jíst kožené potahy ze zavazadel a hltali ledový sníh, aby uhasili žízeň, což jim ale ještě přitížilo. Začínali být zoufalí, věděli, že tímhle způsobem dlouho nepřežijí. Nando neustále přemýšlel, kde ještě by se dalo něco k jídlu sehnat. Ta nejpřirozenější možnost ho ale dlouho nenapadla.

„Bylo pozdní odpoledne a my jsme leželi v trupu a připravovali se na noc. Můj pohled dopadl na pomalu se hojící ránu na noze chlapce ležícího vedle mě. Prostředek rány byl vlhký a syrový, zatímco na okrajích byl sirup zaschlé krve. Nemohl jsem přestat a musel se dívat na tu ránu, a když jsem ucítil ve vzduchu slabý závan krvavého zápachu, probudil se ve mně hlad. Potom jsem vzhlédl a setkal se s pohledem dalších kluků, kteří na ni také zírali. Zastyděli jsme se, protože jsme uměli přečíst myšlenky těch druhých, a rychle se odvrátili jinam, ale pro mě z toho cosi vyplynulo. Něco se se mnou stalo, co jsem nemohl popřít: pohlédl jsem na lidské maso a instinktivně v něm rozpoznal potravu.“

Skutečně jim nezbylo nic jiného, než začít konzumovat mrtvá těla svých přátel. Zpočátku to pro ně nebylo lehké, někteří se k tomu nemohli odhodlat ani v následujících dnech, ale každý nakonec musel uznat, že pokud chce žít, musí jíst.

Jedenáctý den poslouchali vysílání z malého rádia, které se jednomu z mladíků podařilo zprovoznit. Signál nebyl moc dobrý, ale zprávě, která se najednou ozvala z malého reproduktoru, rozuměli všichni moc dobře. Pátrání po jejich letadle bylo odvoláno. Věřilo se, že leteckou nehodu nikdo nepřežil, a i kdyby ano, přeživší by stejně v takových podmínkách nevydrželi dlouho. To byl konec. Všichni se smířili s tím, že je čeká pomalá ale jistá smrt. Všichni kromě Nanda Parrada. Ten věřil, že dokáže hory přejít a vyhledat pomoc. Byl však pořád ještě zraněný, a tak se prozatím na výzkumnou cestu vydali jiní tři chlapci, aby zjistili, co se skrývá za vrcholem hory. Výstup jim trval víc než den, ale stejně nedokázali dosáhnout až nahoru. V noci si našli chatrný přístřešek a další den se vrátili naprosto vyčerpaní.

„Zima tam na svazích je nepopsatelná,“ vykládal Gustavo. „Přímo z vás rve život. Je bodavá jako oheň. Vůbec jsem si nemyslel, že se můžeme dožít rána.“

Ačkoli se celá skupina pomalu vzdala všech nadějí, Nando pořád věřil, že přechod přes hory je možný. Oznámil ostatním, že se na výpravu vydá, ale potřebuje k tomu parťáky. Vše se muselo dopodrobna naplánovat, odhadnout příznivé počasí, zajistit vybavení na cestu, udělat si zásoby jídla. Naděje znovu ožívala a z mladíků se opět stával tým. Dvacet sedm přeživších začínalo věřit, že patří k těm vyvoleným, kteří se vrátí domů. Jenomže pak přišla další nečekaná rána, jako by je boží pěst znovu udeřila do obličeje a srazila k zemi takovou silou, že už nebylo možné se znovu postavit na nohy.

„Chvíli jsem dřímal, možná půl hodiny, a potom jsem se vzbudil, vystrašený a dezorientovaný, protože mi na prsa dosedla ohromná, těžká váha. Muselo se stát něco hrozného. Cítil jsem, jak se mi na obličej tlačí něco těžkého a mokrého. Po chvíli naprostého zmatku mi došlo, co se stalo: z hory nad námi sjela lavina a naplnila trup letadla sněhem. Nastal okamžik naprostého ticha, potom jsem zaslechl pomalý a mokrý šumot, jak si mokrý sníh vlastní vahou sedal a mačkal mě jako skála.“

Nanda nakonec kamarádi ze sněhu vyprostili, ale dalších osm členů týmu zemřelo. Ve svém hliníkovém hrobě zavaleni sněhem museli přečkat několik dalších dní, než skončilo nepříznivé počasí. Dalších osm dní trvalo, než se jim podařilo vyhrabat ze sněhu celý trup letadla. Když se po hrozném zážitku dali trochu do pořádku, rozhodli se dobrovolníci včetně Nanda vydat přes vrcholy směrem na východ. Zjistili však, že tudy cesta nevede. Jediným pozitivem bylo to, že našli zadní část letadla se spoustou dalších zavazadel, oblečením a menšími zásobami jídla. Byly tam také baterie, o kterých se mluvilo, ale nikdo z nich nebyl dost šikovný na to, aby dokázal zprovoznit poškozenou vysílačku. Zbývala poslední šance. Přejít hory směrem na západ.

„Večer 11. prosince, šedesátý večer v Andách, jsem seděl venku před trupem letadla na jednom ze sedátek, které jsme vytahali z letadla, a zíral na západní hřeben hor, oddělující nás od domova. S nástupem noci ta největší z hor, na niž jsme měli vylézt, ztemněla a vypadala ještě nepřístupněji. Neviděl jsem v ní žádné nepřátelství, pouze rozlehlost, sílu a krutou lhostejnost… Cítil jsem smrt tak jasně a tak blízko a díky pocitu její přítomnosti jsem se začal třást a věděl jsem, že nemám odvahu čelit tomu, co leží přede mnou. Nemůžu to udělat. Nechci zemřít. Rozhodl jsem se, že řeknu ostatním, že jsem si to rozmyslel. Že zůstávám.“

Byla to jen chvilková slabost, která Nanda přepadla. Dva jeho další kamarádi také neměli z úkolu radost, ale všichni ostatní slábli a jeden po druhém umírali. Už se nesmělo čekat, a tak se tři dobrovolníci vydali na cestu. Byla před nimi nejtěžší cesta v jejich životě. Ve velkých výškách byl vzduch tak řídký, že se dýchalo jen velmi ztěžka. Teploty v noci klesaly pod bod mrazu, ale pro tento případ si mladíci udělali spacáky z pruhů izolace, kterou sundali z trubek v ocasní části letadla.

Se svou zvláštní výbavou a nařezanými kousky masa byli připraveni na pochod. Neznali žádné horolezecké metody, absolutně nevěděli, do čeho se pouštějí. Jejich těla byla čím dál slabší, zato jejich vůle a odhodlání nebyly nikdy silnější. Vydali se zdolat horu s výškou přibližně 5000 metrů. I pro zkušené horolezce s plným vybavením by byl výstup velmi náročný. Zabralo jim to několik dlouhých a namáhavých dní.

„Po mnoha falešných vrcholech jsem se naučil držet své naděje na uzdě, ale tentokrát, když jsem vyšplhal přes hranu hřebenu, svah skončil a já jsem se nacházel na chmurné hromadě skal a větrem upěchovaného sněhu. Pomalu mi došlo, že nade mnou už žádná hora není. Dosáhl jsem vrcholu. Nepamatuji se, že bych v té chvíli cítil nějakou obrovskou radost z toho, že se to povedlo. Pokud ano, okamžitě zmizela, když jsem se rozhlédl kolem. Z vrcholu jsem měl celkový, ničím nezastíněný pohled kolem dokola. Viděl jsem, jak horizont obkružuje svět jako horní okraj obří mísy, ale ve všech směrech byla až do zamžených modravých dálek tato mísa naplněna legiemi sněhem pokrytých hor, z nichž každá byla tak strmá a nepřístupná jako ta, kterou jsem právě zdolal.“

Jenom hory a nic víc. V první chvíli tři mladíci pochopili, že je konec. Byli na pokraji sil a pohled do dálky je utvrdil v tom, že jsou od civilizace ještě pořád velmi daleko. V prvním momentě si řekli, že to nezvládnou, jenomže potom se Nando vzchopil. Dokázal pokořit jednu z největších hor bez jakéhokoliv vybavení. Teď věděl, že musí pokračovat dál. On a jeho kamarád Roberto se rozhodli, že musí udělat všechno pro to, aby zachránili sebe i zbytek skupiny, která v ně věřila. Třetího dobrovolníka poslali zpátky, aby si vystačili se zásobami jídla a šli. Klopýtali kupředu další den, dva, tři… Šli údolím a dlouho nenarazili na nic než na led a kamení. V údolí aspoň už nebyla taková zima. Desátý den skončili svou pouť na břehu řeky a konečně na druhé straně zahlédli lidi. Přes hukot řeky se neslyšeli, ale když jim jeden z mužů hodil papír a tužku přivázanou ke kameni, Nando rychle napsal svůj vzkaz.

„Přicházím od letadla, které ztroskotalo v horách. Jsem z Uruguaye. Jdeme sem deset dní. Mám tu přítele, který je nemocný. V letadle je stále ještě čtrnáct zraněných lidí. Musíme se rychle dostat odtud a nevíme jak. Nemáme nic k jídlu. Jsme slabí. Kdy pro nás přijdete a odvezete nás? Prosím. Nemůžeme už ani jít. Kde jsme?“

Nacházeli se v Los Maitenes, horské oblasti chilské provincie, kde žili pasáci dobytka. Do civilizovaného města to bylo ještě několik hodin jízdy na koni, ale zvěst se rozšířila tak rychle, že už další den byli na místě první novináři a záchranáři. Když jim Nando na mapě ukazoval, kudy šli a kde se nachází jejich letadlo, nechtěl mu nikdo věřit. Bylo to přes sto kilometrů a pravděpodobnost, že by v takovém stavu tu vzdálenost ušli a ještě před tím přešli přes jednu z největších hor, byla dle jejich úsudku nulová. Jenomže mladíci trvali na svém a tak záchranný tým zamířil na označené místo. Dokonce ani s vrtulníkem nebylo snadné se do tak těžko přístupných míst vysoko v horách dostat, ale podařilo se. Mezi ledovými špičkami na malé plošině zahlédli malý puntík. Byl to trup letadla a kolem něj pobíhali jásající lidé. Konečně zachráněni.

Shledání s otcem si Nando v horách představoval nejméně tisíckrát. Ta představa ho popoháněla vpřed. Slíbil si, že tátu znovu obejme. Bylo to jediné vroucné přání, které se mu nakonec přece jen vyplnilo.

„…Na konci chodby stála v slabém, odraženém světle štíhlá, ohnutá postava mého otce. Šel jsem k němu a objal ho, potom jsem ho zvedl v pažích, až se mu nohy odlepily od země. „Vidíš, tati,“ zašeptal jsem, když jsem ho postavil zpátky na zem, „pořád ještě jsem tak silný, že tě uzvednu.“ Přitiskl mě k sobě a dotýkal se mě, aby se ujistil, že jsem skutečný. Dlouho jsem ho objímal a cítil, jak se jeho tělo jemně chvěje pláčem. Nejdřív nikdo z nás nepromluvil. Potom otec s hlavou stále ještě přitisknutou k mé hrudi zašeptal: „Matka? Susy?“ Odpověděl jsem mu něžným tichem a on se v mých pažích trochu schoulil, když to pochopil…“

Nando Parrado oslavil v letošním roce 74. narozeniny. Je ženatý a má dvě děti. Dodnes vypráví svůj životní příběh na různých besedách a sdruženích. Například během nedávné pandemie, kterou způsobil COVID-19, promlouval k lidem a snažil se tímto způsobem šířit poselství o tom, jak překonávat nejrůznější překážky, které osud přinese, jak čelit náročné izolaci a držet v sobě naději, že všechno bude zase v pořádku, pokud tomu sami uvěříme. Nikdo nemůže být zářnějším příkladem než on a dalších 15 přeživších letu číslo 571.

Zdroj: Zázrak v Andách, Nando Parrado