Svědci po letech vzpomínali na zničení Hirošimy a Nagasaki. V naději, že se historie nebude opakovat

Pokud se dnes zeptáte mladých lidí v Japonsku, co se v jejich zemi stalo 6. a 9. srpna 1945, překvapivě mnoho z nich dlouze přemýšlí. Je to už opravdu dávno. Jenže v těch dnech došlo k něčemu, co nikdy před tím ani po tom už lidstvo nezažilo.

Druhá světová válka si vyžádala miliony lidských životů. Dle hrubých výpočtů zemřelo dohromady přes 60 milionů lidí na obou stranách válečné barikády. Nebyli to jen Židé, kteří byli ve velkém měřítku vyhlazováni z důvodů náboženské a rasové odlišnosti. Ve válce přišlo o život bezpočet vojáků a v neposlední řádě obrovské množství civilistů, kteří se prostě jen ocitli ve špatnou dobu na špatném místě. Do této kategorie patří i obyvatelé Hirošimy a Nagasaki – jediných měst v historii zasažených atomovou bombou.

Kiyoko Imori byla tři bloky od epicentra výbuchu bomby v Nagasaki. Přišla o celou svou rodinu a byla jediná, kdo přežil ze školy, kde bylo 620 studentů.

„Velice dlouho jsem se bála o svých zážitcích mluvit. Proč jsem přežila? Byla jsem tak blízko k epicentru výbuchu. Uvědomila jsem si, že jsem naživu proto, abych lidem řekla, co se stalo. Aby to pochopili.“

Během války Japonci věřili, že mohou vyhrát. Byli to velcí vlastenci, pyšní na svoji kulturu a na svou zem. Obyvatelé dvou velkých metropolí tehdy neměli strach, zdálo se jim, že jsou ve městě v bezpečí. Každý den pozorovali vojenská letadla nad svými hlavami, byli už zvyklí na tu podívanou a ani ve snu by je nenapadlo, co se na ně chystá.

6. srpna vyletělo letadlo Enola Gay s atomovou bombou na palubě s jasným cílem. Tím byla Hirošima. Počasí bylo bez mráčku a američtí vojáci neměli problém se nad město dostat. Věděli, že jejich náklad je extrémně nebezpečný, ale popoháněla je jediná vidina. Touto zbraní ukončí vleklou válku.

Bomba s posměšným názvem Little Boy (tzn. Malý kluk) o síle větší než 20 000 tun TNT, byla spuštěna k zemi. Minutu před dopadem se po ulicích procházeli obyčejní lidé, kteří neměli s válkou nic společného, čekali jen na to, až tahle smutná doba pomine. Děti akorát přicházely do školy, muži do práce, ženy začaly se svými domácími povinnostmi. Každý se s poklidem věnoval své činnosti, nikoho nenapadlo, že za pár vteřin bude po všem. Tlaková vlna při explozi dosáhla rychlosti 1600 kilometrů v hodině. Teplota se vyšplhala téměř na 5000 stupňů Celsia. Během chvilky zde zahynulo přibližně 140 000 lidí.

„Ti, kteří to viděli zblízka, všichni zemřeli. Pár lidí se dívalo jako já z bezpečné vzdálenosti. Z ničeho nic se udělalo světle červené ohnivé kolo. Kruh. Utvořil se bílý mrak, narostl do obří velikosti a šířil se, dokud se nedotknul toho kruhu. A pak se změnil v ohnivou kouli. Všichni tomu říkají hřibový mrak. Ale to nebyl mrak, byl to ohnivý sloup. Obrovský ohnivý sloup.“

Přeživší následně pochopili, jaká hrůza se stala. Z těch, co se nacházeli přímo v epicentru, zůstaly v tom lepším případě alespoň kosti, ostatní se proměnili na prach okamžitě. Dál od místa výbuchu ležela na zemi ohořelá torza. Kolem popocházeli lidé, kterým z těla visela spálená kůže. Jako by se člověk najednou ocitnul ve městě plném živých mrtvol. Ženy nesly na rukou své děti a prosily o vodu, aniž by chápaly, že nesou už jen těla bez života.

„Bylo těžké identifikovat těla. Zatímco jsme hledaly, volaly jsme: Mami! Uviděla jsem nedaleko dvě spálená těla. Viděla jsem, že jedno z těch těl má tam, kde by měly být oči, díry a jeden zlatý zub. Moje matka měla jeden zlatý zub. A tak jsem věděla, že je to ona. Volala jsem na sestru, že jsem ji našla. Společně jsme se dívaly na to tělo. Sklonily jsme se a řekly: Mami! Před našima očima se rozpadlo v prach. To se stalo před mnoha lety. Ale já na to nikdy nezapomenu.“

Později toho dne se na pozůstatky města a přeživší oběti spustil černý déšť plný radiace. V Americe se mezitím slavil velký úspěch. Mise byla úspěšně splněna. To, že na druhém konci světa umírají desetitisíce nevinných lidí, nikoho příliš nezajímalo. Z rozhlasového vysílání se ozývaly důležité zprávy:

„Japonci začali válku ze vzduchu v Pearl Harboru. Mnohonásobně jsme jim to oplatili a ještě jsme neskončili. S touto bombou jsme získali novou, revoluční ničivou sílu, díky které moc našich ozbrojených sil poroste. Bomby v této podobě se momentálně vyrábějí a pracuje se na výrobě ještě silnějších…“

9. srpna Američané dodržují to, co slíbili. S nepřítelem se ještě dostatečně nevypořádali. Druhá bomba, kterou pojmenovali Fat Man (tzn. Tlustý muž), dopadla na předměstí Nagasaki. Ten den zemřelo dalších 70 000 lidí. Byli to obyčejní civilisté, kteří museli být obětováni, aby svět pochopil, kdo vlastní tu nejsilnější zbraň, aniž by se zdráhal ji použít.

Bezprostředně po tomto druhém útoku Japonsko kapitulovalo bez podmínek. Takové příkoří, jaké zakusili oni, se už nesmělo opakovat. Amerika se raduje a spolu s ní celý svět. Válka se skutečně chýlila ke konci. Radovali se všichni. Bolest, zmatek a strach zůstával jen v srdcích těch, kteří přežili výbuchy atomových bomb. Následky těch dní si sebou budou nést po celý zbytek života. Oslavovat konec největší světové války nikdy nebudou.

Senji Yamaguchi moc dobře vzpomínal na dobu, kdy se probudil z dlouhého kómatu:

„O 40 dní později jsem nabyl vědomí. Byl jsem popálený a zanícený. Obvazy mi museli pravidelně měnit. Ta bolest byla tak šílená, že jsem omdléval. Nejhorší bylo, že mé maso požírali červi. Bylo to naprosté peklo. Pacienti v nemocnici, jak děti tak i dospělí, slyšeli zdravotní sestry, jak přicházely chodbou a když se přiblížily, každý je prosil, aby ho zabily. Tak hrozně to bolelo.“

Nejhorší bylo, že lékaři si sami nedokázali poradit. Nevěděli, jak pacienty léčit. Nešlo jen o klasická zranění způsobená obyčejnou explozí, poprvé se setkávali se symptomy, které způsobuje nemoc z ozáření. Podivná letargie, horečky, ztráta vlasů, krvácení, rudé skvrny nebo selhávání orgánů. Pomalé a bolestivé umírání. Na něco takového zdravotníci nebyli připravení, neznali lék, ten totiž ani neexistoval.

Některým pacientům trvalo rok i déle, než se zotavili natolik, že mohli opustit nemocnici. Jejich tváře však zůstávaly trvale poznamenané spáleninami a jinými deformacemi. Stala se z nich chodící upomínka na největší bombové útoky v historii lidstva. Posledními oběťmi byli ti, kteří se nedokázali smířit se ztrátou rodiny nebo s vlastní bolestí a dobrovolně ukončili svůj život.

„Moje sestra přestala mluvit. Řekla jsem jí: Vydrž to, život za to stojí. Ale stýskalo se jí po naší matce a upadala do stále větších depresí. Skočila pod vlak, který jel plnou rychlostí. Prostě už jsem nemohla dál. Tak jsem šla na koleje a postavila jsem se tam. Slyšela jsem houkání a čekala, až mě vlak přejede. Ale dostala jsem strach a uskočila jsem. Uvědomila jsem si, že jsou dva druhy odvahy. Odvaha žít a odvaha zemřít. Moje sestra měla odvahu zemřít a já jsem si vybrala odvahu žít.“

Na nemoc z ozáření v následujících letech zemřelo ještě dalších sto tisíc lidí. Nikdo jim nebyl schopný pomoci.

„Bolí mě, když si uvědomím, že jsme byli jen pokusní králíci. Američtí doktoři nás vyzvedli ve škole a posadili nás do džípů. Šli jsme do takové místnosti, úplně nazí, a když měl na sobě někdo tmavé skvrny, vyšetřili ho. Ale neléčili nás. I přesto jsme přežili. Nemohli jsme žít ani umřít jako lidské bytosti… Smrt i zkáza byly hrozné. Ale někdy je těžší přežít. Většina těch, kteří přežili, vypadala na pohled normálně, ale s tou bombou museli žít každý den. Ostatní lidé nepochopí, čím si museli projít…“

Uplynulo už mnoho let a z očitých svědků zničení Hirošimy a Nagasaki zbyla jen hrstka. Dokud tu jsou, můžeme si díky jejich slovům ještě připomenout, jak vypadají následky použití nukleární bomby. Ale co až tady nebudou? Je možné vstoupit dvakrát do stejné řeky? V dnešní době, kdy se slovo válka opakuje s nebývalou pravidelností, se začíná zmiňovat i obávané slovní spojení – atomová bomba. Je nyní jen na nás, jestli se z chyb naší minulosti dokážeme poučit. Měli bychom si v první řadě uvědomit, že ti, co ve válce trpí nejvíce, jsou nevinní lidé.

Zdroj: Bílé světlo, černý déšť: Zničení Hirošimy a Nagasaki, dokumentární film