Komentář: 17. listopad aneb Za tohle jsme klíčema necinkali. A za co tedy ano?

17. listopad 1989 se navždy zapsal do historie dnešní České republiky. Jedná se o státní svátek, který uznáváme jako Den boje za svobodu a demokracii. Tehdy jsme se začali zbavovat komunistického režimu, dnes toho však nemalá část populace lituje. Často můžeme i na sociálních sítích číst, že za tohle jsme klíči necinkali. A za co tedy ano?

Česká republika si připomíná velký den. Začátek pádu komunistického režimu a také sametovou revoluci. Jenže čím dál častěji se objevují názory, že za komunismu vlastně bylo lépe. A že by si to myslel jen zanedbatelný počet obyvatel? Bohužel ne.

„Za tohle jsme klíčema necinkali,“ můžeme číst nejen v komentářích na sociálních sítích, ale také na transparentech během některých demonstracích, které se v tento státní svátek konají.

17. listopad je díky svému historickému kontextu naprosto ideální jako den pro demonstrace či protesty, nicméně se nabízí otázka, za co tedy lidé v roce 1989 protestovali. Skoro se až zdá, že zapomněli na to, co se v minulém režimu dělo.

„Svoboda, Demokracie pro všechny, Nežít ve lži, Nechceme násilí,“ zněla podle serveru Ctidoma.cz některá z hesel, která byla v roce 1989 vidět na protirežimních demonstracích. Jenže mnoho lidí si evidentně neumělo představit, co to bude obnášet.

Máme to, co jsme dříve neměli. Možnosti. Svobodu. Práva. Demokracii. Pravidelné volby. Jenže to znamená také vše schopnost nést zodpovědnost za vlastní volby, za vlastní schopnosti, za vlastní rozhodnutí. A to zřejmě není pro každého.

Aktuálně je společnost rozdělená a podle toho vypadají výsledky snad všech posledních voleb. Jedni volají po svobodě a pravdě, přičemž pravdu přehlížejí a rádi by umlčeli každého, kdo je na druhé straně. Druhá strana si naopak váží toho, co má, i když situace v České republice skutečně není ani zdaleka perfektní. Naopak.

Ta první polovina lidí pak odmítá nést následky za rozhodnutí a kroky ve svém životě. Při pandemii koronaviru odmítala nařízení a doporučení státu, protože stát přece nebude nikomu rozkazovat, co má dělat, ale když se zdražuje, tak se řve o pomoc ze strany státu.

Náš systém není dokonalý. Vůbec ne. Ani vedení státu není dokonalé. Ale vše je to o tom, jak zdravá je společnost. Stejně tak je to o trpělivosti. Naopak je trestána nezodpovědnost, nesamostatnost a nepřizpůsobivost. Ale vše je na nás.

Vesměs se dá říci, že nikdo o našich životech nerozhoduje. Vše máme ve svých rukou. Protesty proti systému nejsou násilně ani nijak potlačovány. Trestá se skutečně jen nenávistné chování, které by mohlo vést k násilí.

Nejsou tu tresty smrti, represe, politické věznění. Rodinný původ neurčuje, zdali budete moci na takovou či jinou školu. Kdo chce, může si zažádat o pomoc. Stát lidem v nouzi pomáhá. Jsou tu neziskové organizace. A opravdu to není o důstojnosti. Není ostuda přiznat si selhání.

A podobná situace rozhodně není důvod, aby se snad vychvaloval minulý režim, který zabíjel, věznil a zakazoval. Ovlivňoval životy vesměs ve všech sférách. Strašil.

Vesměs neexistuje nic, v čem by snad byl komunismus lepší než současný systém. Pokud ano, tak jen pro tehdejší prospěcháře, kteří udělali cokoliv pro svůj prospěch. A takových nebylo málo.

Važme si toho, jaký systém máme. Může být lepší, ale vše je to o vyspělosti společnosti. Nějakou cestu jsme sice od revoluce ušli, ale ne dost dlouho. A nesmíme ji vzdávat a otáčet se směrem zpět. Naopak. Musíme o to usilovněji pracovat na zlepšení.

Zdroj: Ctidoma.cz, Ministerstvo práce a sociálních věcí