Pět sportovních filmů, jejichž ztvárnění se značně rozchází se skutečností

Lidé stále více spoléhají na média a předpokládají, že jim ulehčí poznání některých událostí. U filmů s podtitulkem „natočeno podle skutečné události“ však musíme být často více než ostražití, protože fakta nezřídka bývají hodně odlišná.

Filmy se sportovní tématikou, týkající se konkrétních postav, se do křížku s realitou dostávají pravidelně. Nemáme teď na mysli případy, kdy se na plátně či obrazovce objevují různé předměty, typy aut či letadel, tituly filmů vydaných mnohem později, případně v čase posunuté jiné vedlejší události. Jde o špatně interpretované, zkreslené nebo zcela překroucené situace, jak tomu bylo například u filmu Rivalové, o kterém jsme již psali. Pojďme se tedy seznámit s pěticí snímků, u nichž si tvůrci s historií hlavu příliš nelámali.

Legenda 17 (2013)
Sovětský útočník Valerij Borisovič Charlamov byl vynikajícím hokejistou, o čemž svědčí i fakt, že ačkoliv nikdy nehrál kanadsko-americkou NHL, byl uveden do torontské Hokejové síně slávy (podobné pocty se dostalo jen brankáři Vladislavu Treťjakovi). Pocházel ze smíšené rusko-španělské rodiny, i proto měl přezdívku „Španěl“.

Ve filmu ovšem vůbec nenajdeme zásadní moment, když byla mladíkovi ve 13 letech diagnostikována revmatická horečka s doporučením, aby skončil s jakoukoli fyzickou aktivitou. Charlamov verdikt lékařů ignoroval a tajně dál hrál hokej, jelikož chtěl tento fakt utajit před starostlivou matkou.

Není znám ani důvod, proč byl jeden z jeho blízkých přátel a spoluhráč Aleksandr Gusev, přejmenován na Guskova. Snad to bylo proto, že tento obránce měl později potíže s autoritami, jak sám přiznával. Další chyby se týkají slavné Série století (Summit Series). Je zde prezentována jako Super Serie, na jejímž začátku Charlamov nehrál ve slavné trojici s Borisem Michajlovem a Vladimirem Petrovem – jak nám snímek nabízí, nýbrž s Vladimirem Vikulovem a Aleksandrem Malcevem. Rovněž svou první automobilovou nehodu neměl v roce 1972, ale až o čtyři roky později a kvůli ní se nezúčastnil prvního ročníku Kanadského poháru. Nemálo uvedených údajů z jednotlivých zápasů také neodpovídá skutečnosti.

Kokosy na sněhu (1993)
„Někteří lidé nevěří, že jamajský bob zvítězí.“ Komu se pod kůži nezaryl rozverný popěvek čtyř bobistů z ostrova v Karibském moři. Film o jejich cestě na zimní OH v Calgary 1988 je však v mnoha směrech přikrášlenou pohádkou.

Především nápad s účastí Jamajky na ZOH nebyl náhlým rozhodnutím zhrzeného atleta, nýbrž ho pojal George Fitch, atašé amerického velvyslanectví v Kingstone. Učarovaly mu místní závody vozíků pushcart (přibližně takových, na nichž později čtveřice ve filmu trénuje „na suchu“) a ve spojení se sprinterskými schopnostmi Jamajčanů viděl jistý potenciál. Složení posádky bylo zcela odlišné, protože dobrovolníci se opravdu do bobu nehrnuli; členové se proto rekrutovali z jamajských ozbrojených sil.

Zcela vymazána je postava Michaela Whitea. Při tréninku na zamrzlém jezeře v Calgary (tedy žádný zimní stadion a konfrontace s hokejisty SSSR) se po pádu zranil a zastoupil ho Caswell Stokes, bratr Dudleye, pilota bobu. Do Calgary přijel jen jako fanoušek s cílem svého sourozence podpořit.

Největšími rozpory je v přijetí Jamajčanů soupeři. Skutečný trenér Pat Brown vždy prohlašoval, že se jeho svěřenci stali miláčky nejen davu, ale i ostatní posádky se k nim chovaly velmi přátelsky. Naprostý nesmysl pak je samotná havárie. Nešlo o defekt, nýbrž o chybu Dudleye Stokese. Čtveřice se zpod bobu dostala a odjela ihned do nemocnice, nemohla ho tedy do cíle donést – odtáhli ho podél trati pořadatelé. Film také zcela ignoruje, že dvojice Dudley Stokes a Michael White (ještě před svým zraněním) absolvovala i soutěž dvojbobů.

Orel Eddie (2016)
Poslední z posledních, obrýlený Michael „Eddie Eagle“ Edwards, proslul podobně jako výše uvedení Jamajci na ZOH v Calgary coby kontroverzní skokan na lyžích. V podstatě bezezbytku naplnil Coubertinovské „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se„, ovšem i v tomto případě nám filmaři nabídli upravené skutečnosti.

Edwards zanechal své původní disciplíny nikoli kvůli výsledkům, nýbrž z důvodu financí. Sjezdové lyžování bylo podstatně dražší než skoky. Ve filmu je zcela vynechána značná řada zranění, které „Orel“ při své snaze utrpěl, a nešlo rozhodně jen o nějaké škrábance, nýbrž poměrně vážné zlomeniny. Rovněž jeho přesun z můstku K40 na K70 byl podstatně delší, trval téměř půl roku. Není také pravdou, že před olympiádou se Michael zúčastnil pouze méně významných závodů. Těžko za ně lze považovat prestižní Turné čtyř můstků nebo MS v klasickém lyžování.

Trenér a alkoholik Bronson Peary je ryzí fantazií tvůrců. Edwards spolupracoval při přípravě na ZOH s Chuckem Berghonem a Johnem Viscomem a ani jeden nebyl zkrachovalý skokan na lyžích. A opět největší prohřešek: Edwards ve filmu skáče takzvaným V-stylem, ovšem ten se stal dominantním až na OH o čtyři roky později. Edwards používal jako většina skokanů v roce 1988 klasický paralelní styl.

Le Mans ’66
Strhující podívaná o tom, jak Ford poprvé drtivě porazil v prestižních 24 heures Le Mans věčného konkurenta Ferrari má rovněž několik závažných trhlin. Nerealizovaná spolupráce mezi oběma značkami měla docela jiný důvod. Ferrari se odmítal vzdát vedení závodní stáje, což by po sloučení s Fordem nastalo, navíc by maranellský tým nemohl nasazovat své vozy do významných závodů z důvodu konkurence.

Hlavní postava Ken Miles jel s Fordem GT40 v Le Mans už v roce 1965, ovšem ve filmu sedí u rádia a jen poslouchá reportáž z tohoto závodu. Také efektní závěr závodu se uskutečnil docela jinak. Vozy dorazily do cíle nikoli vedle sebe, ale v odstupech za sebou, navíc Bruce McLaren těsně před cílem Milesův Ford předjel. Film se opíral o oficiální tiskovou zprávu Fordu z 5. července 1966, která ovšem jen vysvětlovala týmovou snahu. Tvůrci rovněž označili jako důvod Milesovy smrtelné nehody selhání brzd, ovšem ve skutečnosti dodnes není přesná příčina známa.

Hokejový zázrak (2004)
Nejrychlejší kolektivní hrou jsme začali, budeme jí i končit. Šokující vítězství hokejistů USA nad „rudou mašinou“ SSSR na ZOH 1980 bylo vnímáno jako zázračné, není proto divu, že se dočkalo filmového zpracování. V televizní verzi s Kurtem Russellem v hlavní roli (trenér Herb Brooks) se toho ale hodně nepovedlo. V málokterém filmu je tolik nepřesností ve výsledcích, střelcích branek či označení týmů, navíc soupeři Američanů olympijském turnaji v Lake Placid mají s výjimkou hráčů SSSR neautentické dresy.

Snímek byl podán stylem, jak vyjukaní univerzitní studentíci dokázali porazit nezdolatelné sovětské mistry, což je zásadní rozpor oproti historii. Trenér Herb Brooks neměl v týmu samé nováčky namátkou posbírané půl roku před olympiádou. Svůj tým piplal téměř 18 měsíců a více než třetina jeho kádru odehrála v roce 1979 mistrovství světa v Moskvě. Zvláště čeští fanoušci mohli Hokejový zázrak kritizovat, protože kromě nesmyslných dresů vůbec nebyl zachycen likvidační zákrok Buzze Schneidera na Vladimíra Martince. Pro útočníka ČSSR po tomto incidentu po zlomenině ruky tento turnaj skončil.

Opět se nejedná o vyčerpávající přehled faktů, je to jen ukázka, jak lze s materiálem volně nakládat a občas při jeho zpracování pominout historická fakta. Což ovšem neznamená, že uvedené případy činí filmy zcela nekoukatelnými.

Zdroj: www.csfd.cz, časopis Stadion, Le Mans reports, Historie olympijských her