Největší letecké katastrofy: Tragické prvenství letu JAL 123

Mnoho lidí si jistě vybaví tu nejhorší leteckou katastrofu všech dob, a to srážku letounů KLM a Pan Am na ranveji. Dnes se ale zaměříme na tragédii, označovanou za tu vůbec nejhorší v oblasti obětí pocházejících z jednoho letadla. Smutné prvenství patří Japonsku.

Japan Air Lines mělo ve svém letovém řádu spoj JAL 123, vnitrostátní let mezi Tokiem a Ósakou. Dne 12. 8. 1985 jej zajišťoval stroj Boeing 747SR-46 (sériové číslo 20783) a na palubě se nacházelo 509 cestujících, o něž pečovalo celkem 12 členů palubního personálu. V kokpitu seděl kapitán Masami Takahama s náletem 12 423 hodin; v tomto případě měl funkci instruktora výcviku a dohlížel na prvního důstojníka Yutaku Sasakiho (nálet 3 963 hodin), pro něhož měl být let JAL 123 jedním z posledních bodů vyhodnocovacích letů před povýšením na kapitána. Trojici doplňoval zkušený palubní inženýr Hiroši Fukuda (náled 9 831 hodin).

POUHÝCH 12 MINUT
Na tokijské letiště Haneda přiletěl Boeing v 17:12 z Fukuoky. V 18:04 odstartoval k předposlednímu ze šesti letů toho dne, přičemž do vzduchu se dostal až v 18:12. Po pouhých 12 minutách, zhruba nad zátokou Sagami došlo v cestovní letové hladině k částečné dekompresi. V zadní části nad toaletami se zhroutil strop a došlo k přerušení hydraulického vedení k vertikálnímu stabilizátoru. Posádka ovšem netušila, že už ho v podstatě nemá k dispozici. Jak prokázal snímek jednoho amatérského fotografa, prakticky celá směrovka se těsně nad trupem utrhla. Později byla nalezena mnoho kilometrů od trasy letu JAL 123.

ZOUFALÁ A MARNÁ SNAHA
Piloti vyslali nouzový signál a v koordinaci s tokijským letovým centrem zkoušeli stroj zachránit. Záhy zjistili, že autopilot vysadil a stroj se nedá ovládat, Navíc centrum mělo podezření, že u pilotů dochází k částečné hypoxii, protože chvílemi vůbec nereagovali na otázky a žádosti o popis situace. Zoufalá snaha vyústila alespoň k nasměrování letadla nad pevninu, ale s poškozeným letadlem byl jakýkoli manévr téměř vyloučený.

Nicméně v 18:34 se zdálo, že střídavým tahem motorů se zdařilo získat alespoň omezenou kontrolu nad letadlem. Bohužel v 18:46 piloti opět označili stroj za neovladatelný. Muži v kokpitu zkoušeli skutečně všechno, ale v 18:53 ve výšce zhruba 4 000 metrů kapitán Takahama definitivně potvrdil, že není cesty, jak letadlo zachránit. O tři minuty později se trup letadla roztříštil o zem v oblasti hory Takamagahara v prefektuře Gunma, přibližně 100 kilometrů od Tokia.

MOHLI ŽÍT
Jako první objevili havarovanou 747 piloti amerického vojenského letounu C-130 přibližně v čase 19:15. Informovali Japonce a na základně Yokota byl připraven záchranný tým, ale nedostal od japonské vlády pokyn. Později místo nehody přelétl vrtulník japonských ozbrojených sil, ale vzrůstající tma a hornatý terén ztížily viditelnost natolik, že posádka vyslovila domněnku, že nikdo nepřežil. V té době ale byla naživu minimálně desítka osob.

Armáda v noci vybudovala prozatímní základnu asi 63 kilometrů od místa dopadu. Když pak ráno vyrazily záchranné týmy, bylo už pozdě. I přesto našli vojáci čtyři přeživší. Jeden z lékařů konstatoval, že minimálně osm dalších obětí zemřelo během noci na následky zranění či podchlazení: „Kdybychom tu byli o deset hodin dříve, mohli žít!“ znělo jeho resumé. Všichni přeživší seděli v přední části letadla v sekci E.

STARÁ NEHODA
JAL měla Boeing s imatrikulací JA8119 v držení od roku 1974 – v době nehody už absolvoval 18 800 cyklů (25 000 letových hodin). Teprve při vyšetřování byl připomenut incident, jenž se odehrál 2. června 1978; tehdy po 8 830 hodinách jako let JAL 119 při nepřesném pokusu o přistání zachytil stroj zadní částí opakovaně o přistávací dráhu 32L na letišti v Itami. Náraz poškodil zadní přetlakovou přepážku a vynesl 25 pasažérům různá zranění.

Bohužel oprava nebyla provedena v rámci schválených postupů společnosti Boeing, místo tří výztužných a spojovacích desek byly použity pouze dvě, což v souvislosti s dalšími okolnostmi snížilo odolnost oblasti proti popraskání asi na 70 %. Simulace odhadla, že k destrukci přepážky v okolí nýtů mohlo dojít už po 11 000 hodinách provozu, Boeing jich v den nehody absolvoval 12 318.

HOŘKÁ SKLIZEŇ
Havárie JAL 123 s 520 oběťmi zůstává na čele nejhorších katastrof. Pochopitelně na ni doplatila nejvíce Japan Air Lines, jíž těsně poté klesla vytíženost přepravních linek o 25 %. Prezident společnosti Yasumoto Takagi se situaci postavil čelem a na tokijském letišti se u schůdků letu, jenž přivážel pozůstalé, obřadní úklonou omlouval za tragédii; posléze na svůj post rezignoval. Ačkoliv se nějakou dobu tvrdilo, že vinu nese Boeing na úrovni nedostatků v inspekčních postupech a pokouší se věc utajit, brzy vyšlo najevo, jak se věci mají. Vlastně můžeme k celkovému počtu přiřadit ještě dvě oběti, protože šéf údržby Hiroo Tominaga a inženýr Susumu Tajima, odpovídající za výstupní kontrolu pro potvrzení schopnosti k letu, spáchali pod psychickým tlakem kvůli svému pochybení sebevraždy.

JAL sice nikdy odpovědnost za nehodu nepřiznala, také finanční kompenzaci obětem ve výši 780 milionů jenů (asi 7,6 milionů dolarů) byly označeny jako „kondolenční náhrada“. Konečně let JAL 123 na trase Tokio – Ósaka byl formálně zrušen a nahrazen letem JAL 121. Přímo na místě nehody bylo vybudováno pamětní místo, kde se ve výroční den tragédie pořádá vzpomínkové shromáždění.

Zdroje: Letecké katastrofy, Česká televize, epizoda seriálu Mayday, The Guardian