Alain Delon: někteří Francouzi mu nezapomněli podivnou aféru

Odchod filmové hvězdy provází většinou bilancování. U jednoho z nejúspěšnějších herců sladké Francie může mít i poněkud skandální příchuť, což ovšem nesnižuje jeho herecké umění.

Pomiňme nyní scénku dvojice Jiří Lábus – Oldřich Kaiser u telátka z pořadu Možná přijde i kouzelník. Alain Delon do našeho života zasáhl i jinak. Když jsme nesměle zvali naše někdy budoucí lásky do kina, stačilo v mnoha případech jít „na Delona“ a z kina už jsme se nemuseli snažit, protože tenhle modrooký Pařížan jim natolik učaroval, že se stal těžko překonatelnou konkurencí.

Štěstí jménem Romy

Tak tedy: Alain Fabien Maurice Marcel Delon se narodil 8. listopadu 1935. Od malička byl stíhaný životními zkouškami: rodiče se necelé čtyři roky po jeho narození rozvedli, o jeho výchovu se starala chůva. Ona a její manžel, vězeňský dozorce, však krátce po II. světové válce zemřeli a Alain střídavě žil u otce a matky. Po řadě deliktů a vůbec první zkušenosti před kamerou (šlo o snímek Le Rapt o délce 22 vteřin) pracoval tři roky v řeznictví matčina druhého manžela. Než aby tu dlel dál, raději dobrovolně narukoval a ve stejnokroji se ocitl až v Indočíně. Po celé řadě disciplinárních prohřešků byl v roce 1956 propuštěn. S rodiči už se nehodlal nikdy setkat.

Náhoda tomu chtěla, že navštívil filmový festival v Cannes s herečkou Brigitte Auber a tam si ho všiml „lovec talentů“ Henry Wilson. Také o jeho první roli se postarala žena a to za velmi pikantních okolností: jeho milenka Michèle Cordoue, herečka a manželka režiséra Yvese Allégreta, přesvědčila svého chotě a ten Delona obsadil do snímku Quand la femme s’en mêle (Když ďábel zklame, pošli ženu). V dalším filmu se sešel s českým divákům dobře známou Myléne Demongeot (trilogie Fantomas), ale to už o něj projevila zájem hvězda mezinárodního kalibru – švýcarská herečka Romy Schneider.

Snímek Christine pro oba znamenal i osobní rozměr: zamilovali se do sebe, ačkoliv si zpočátku nerozuměli po stránce jazykové: Alain neuměl německy, Romy zase francouzsky, takže při jejich prvním setkání jim dělal tlumočníka Delonův přítel Jean-Claude Brialy. Pár se zasnoubil a nakonec usadil v Paříži a strávil spolu pět let, Rodina Schneiderových vztah odmítala, navíc v roce 1961 jej narušil Alainův románek se zpěvačkou Christou Päffgen, kterou zejména svět hudby díky Andy Warholovi znal jako Nico. Důsledkem byl i syn Ari, jehož ovšem Delon nikdy nepoznal.

Do nejvyšších pater…

Zatímco v umělecké oblasti sbíral Delon jeden úspěch za druhým, v osobním životě to skřípalo stále víc. „Les fiancés éternels“ (věční snoubenci) se nakonec v roce 1964 svůj vztah ukončili. Alain údajně napsal Romy patnáctistránkový dopis, ale odpovědi se nikdy nedočkal. On sám musel pospíchat – v květnu předchozího roku se důvěrně seznámil s Francine Canovas, známou jako Nathalie Barthélémy – zásnuby pár oznámil v dubnu 1964, ovšem modelka a herečka, jenž přišla na svět v Maroku, ještě nebyla rozvedená. Vše se stihlo jentaktak: rozvod byl ukončen v červenci, v srpnu byl pár oddán a poslední zářiový den se dvojici narodil syn Anthony.

Tyhle eskapády nijak nepozastavily Alainovu kariéru a natáčel jeden výborný film za druhým – Gepard, Melodie podzemí, všeobecně známý Černý Tulipán (kde už ho Nathalie doprovázela) či Dobrodruzi. Ale ani vztah s manželkou netrval dlouho, Nathalie tvrdila, že duchem byl její manžel stále u Romy – což mu nebránilo v dalších nevěrách. V roce 1967 podal Delon žádost o rozvod a půldruhého roku poté, v únoru 1969, manželství skončilo.

… a příliš velké hrátky s ohněm

V roce 1962 byl připravován v koprodukci Francie – Itále – Jugoslávie životopisný film Marco Polo. Delon odjel do Bělehradu a tady se o jeho bezpečnost staral Miloš Milošević, muž balancující na hraně zákona. Odjel s Alainem do Benátek, a poté, co bylo natáčení zrušeno, zůstal ve Francii a pokoušel se proniknout do světa filmu jako herec pod pseudonymem Milos Milos.

Delonovi dohodil jako náhradu svého bratrance Stefana Markoviće, jenž ovšem pojal svou šanci podstatně jinak. Jeho specialitou byly opulentní večírky, kam zval filmové hvězdy a politické špičky, ovšem nikdo netušil, že do jejich pokojů umístil kamery, aby získal kompromitující záběry. Delon měl tehdy za dobrého přítele Françoise Marcantoniho, o němž se tvrdilo, že úzce spolupracuje s podsvětím, zejména pak drogovými gangy.

Bomba vybuchla 1. října 1968, kdy byl na veřejné skládce v Élancourt nalezen mrtvý Marković. Měl u sebe mít dopis, který Stefan napsal svému bratrovi Aleksandrovi – pisatel sděluje, že pokud se mu něco stane, vinu nesou Delon a Marcantoni. Skandál směřoval do nejvyšších pater francouzské politiky, protože se objevily zprávy, že na jednom z kompromitujících snímků je zachycena Claude Pompidou, manželka kandidáta na post francouzského prezidenta Georgese Pompidoua.

Celá záležitost trochu připomíná film Není kouře bez ohně, natočený pět let po těchto událostech. Nakonec byl po dlouhém vyšetřování obviněn pouze Marcantoni a z důvodu nedostatku důkazů posléze zproštěn žaloby. Celý případ se dodnes nepodařilo uspokojivě vyšetřit.

Setrvalý stav a trauma

Ještě než byl rozvod potvrzen, seznámil se Delon s blonďatou Mireille Darc – zahráli si spolu například ve filmech Smrt darebáka nebo Ledová ňadra. Jejich vztah vydržel až do roku 1982, kdy Alain také zasáhl do světa motorsportu. Ne snad, že by usedl do vozu F1, i když čtyřnásobný mistr světa Alain Prost byl jeho přítelem; seznámil se s Catherine Bleynie, která si krátce předtím vzala Didiera Pironiho, špičkového pilota, působícího v té době ve stáji Ferrari. Ten zase pro změnu navázal vztah Véronique Jannot, s níž Delon hrál před třemi lety ve filmu Le Docteur. Ovšem v tomto případě šlo u Delona jen u další krátkodobou známost.

Alain měl za sebou velmi plodná 70. léta, v nichž vytvořil skvosty jako Spálené stodoly a Dva muži ve městě (1973), v němž si zahrál se svým idolem Jeanem Gabinem), Pan Klein (1976) nebo Tři muži na zabití (1980), jeho další život těžce poznamenala smrt Romy Schneider v květnu 1982. Delon si do konce života nepřestával vyčítat, že ji opustil, byť mu malou útěchou mohl být fakt, že herečka byla v těžkém područí své matky Magdy, která jejich vztahu nepřála.

Aktivity a film se ne vždy slučují

V 80. letech se Delon začal věnovat mnoha dalším aktivitám – vlastnil leteckou společnost, dostihové koně, organizoval boxerské zápasy, pokoušel se proniknout do světa módy, kosmetiky, produkce alkoholu a provozoval i síť kasin. Byl fanouškem rychlých kol a v jeho garáži parkovaly vozy nejprestižnějších značek.

Film poněkud ustoupil do pozadí, navíc když v roce 1981 přijal účast v koprodukčním filmu Teherán 43, dočkal se útoků, že se zaprodal Rusům a potažmo Sovětskému svazu, i když šlo o snímek týkající se konspirace ohledně atentátu na velkou válečnou trojku – Stalina, Roosevelta a Churchilla. Sice téměř každý rok natočil jeden film, ale za zaznamenání stojí snad drama Kdo nastaví kůži či jeho role Caesara v komedii Astérix a olympijské hry, případně Le Jour et la Nuit (jenž u nás v kinech nikdy neběžel).

Hořký konec

Poslední roky už byly ve znamení zhoršujícího se zdraví a s tím i souvisejících rozporů mezi jeho dětmi Anthonym a Anouschkou s Alainem-Fabienem, jejichž matkou byla holandská modelka Rosalie van Breemen. Důvod byl zřejmý – boj o dědictví. Alain prodělal v červnu 2019 mrtvici a o tři roky později mu byl diagnostikován lymfom. V této konstelaci dokonce herec požádal syna Anthonyho, aby v případě kómatu zařídil eutanazii.

Poslední dny trávil ve svém sídle La Brûlerie v Douchy a musel přihlížet, jak právní spory mezi jeho potomky pokračují – vše vyústilo ve vystěhování jeho společnice Hiromi Rollin z důvodu „zneužívání stavu otce“. Na počátku roku 2024 bylo oznámeno, že lymfom napadl v Alainově těle B-buňky. Delon podle zpráv zemřel „pokojně v rodinném kruhu“ v neděli 18. srpna.

Nelze zapomenout

Francouzská kinematografie byla v někdejším Československu vítána, proto jsme značné množství Delonových filmů mohli vidět v kinosálech a poté o nich dlouze debatovat. I když tu byly výjimky – například film Borsalino (1970) se do distribuce Ústřední půjčovny filmů nikdy nedostal, ovšem volné pokračování Borsalino & spol. (1974) už ano… Neunikl nám Sicilský klan (1969), zmínění Dva muži ve městě, Povídka o policajtovi, Smrt darebáka či neprávem opomíjený Zorro (1975). Dívky budou určitě dál okouzlovat jeho blankytně modré oči a výraz tu vlídný, tu rozhodný až tvrdý, ale pořád typicky delonovský…

Zdroje: Redakce, ČSFD, dobový tisk, magazín Cinema