Blechy, zápach a hnijící kůže. V baroku se pro krásu trpělo i umíralo

Bohatě nabírané šaty s krajkami a volány, upnuté korzety a neuvěřitelně složité účesy. I tak by se dala charakterizovat barokní móda. Pompéznost ale měla i své stinné stránky. Vlastně hned několik.

Baroko, které Evropě vévodilo v 17. a 18. století, vystřídalo renesanční umírněnost a manýristické róby plné výztuží a vycpávek. Tón tehdejší módě udával dvůr Ludvíka XIV. a byl nekompromisní – dát své bohatství a postavení co nejvíc na odiv. Oblečením, šperky i účesy. Ženy, které chtěly tehdejší trendy následovat, to neměly vůbec jednoduché.

Šaty vážily několik kilogramů

Jen samotné oblékání byla celkem věda. Správná barokní dáma si nejprve oblékla tři až čtyři spodničky, trup pevně sešněrovala korzetem, přes něj navlékla spodní košili, pak následoval živůtek, ještě jedna sukně z luxusní látky a nakonec svrchní šaty s prostřihem vepředu, díky kterému byla sukně vidět.

Taková nádhera mohla vážit až deset kilogramů a pohybovat se v ní nebylo nic jednoduchého. Navíc se pod vrstvami oblečení ženy jen těžko ubránily pocení. A protože základní hygiena stále ještě nebyla na pořadu dne, tělesný zápach se přebíjel těžkými parfémy a vířil vějíři.

Ideál krásy? Žena, která nehne prstem

Na druhou stranu se od nich žádná přehnaná aktivita nečekala. Za ideální krásku totiž byla považována taková žena, která na první pohled nemusela dělat téměř nic. Jakákoliv fyzická práce byla totiž doménou chudiny. Žádoucí byla kyprá postava s pevnými ňadry, vypouklým břichem a kulatými boky. Pas měl být ale naopak štíhlý, stažený korzetem. Ideální obličej měl oválný tvar, plusem byla dvojitá brada a dolíčky.

Naprosto nežádoucí bylo jakékoliv opálení, to by totiž znamenalo, že žena musí pracovat venku. Naopak čím bledší a průsvitnější kůži měla, tím byla žádanější. A když se jí na zápěstí ještě skvěly jasně modré žíly, nápadníkům se teprve zapalovala lýtka. Slunečníky a sluneční masky byly tedy nezbytnou výbavou na každé cestě ven.

Pro krásu se musí trpět… I zemřít

Skutečně porcelánové pleti ale mohly dámy docílit jen pomocí tzv. benátské běloby, která se vyráběla z uhličitanu olovnatého a hydroxidu. Tato směs byla vysoce toxická. Dlouhodobé používání mohlo způsobit padání vlasů a zubů, bolesti hlavy, slepotu, paralýzu až smrt. Ani ostatní barviva, většinou na bázi rtuti, na tom ostatně nebyla o moc lépe.

Líčení trvalo několik hodin, navíc bylo třeba ho každou chvíli upravovat. Není tedy divu, že se ženy neobtěžovaly s odličováním, ale nanášely stále nové a nové vrstvy. To mělo za následek dvě věci – pleť nemohla dýchat a začaly se do ní vstřebávat nebezpečné látky. Po nějaké době se namáhaná kůže začala loupat a v krajních případech i vyhnívat a odpadávat po kusech.

Typický make-up sestával z černých kontur kolem očí, silné vrstvy červené tvářenky, modře namalovaných žilek, rudé rtěnky a nakonec silné vrstvy bílého pudru nebo běloby. Třešničkou na dortu byla muška, znaménko krásy v podobě pihy. Nejčastěji se kreslila na lícní kost, nad rty nebo pod oko.

Účesy plné blech

Jen šaty a bílá pleť k obrazu dokonalé ženy nestačily, pozornost se tedy přesunula k účesům. Čím extravagantnější, tím lepší. Předpokládá se, že vytvořit barokní účes trvalo okolo šesti hodin, a tak se dámy opravdu snažily, aby jim vydržel co nejdéle.

Na měkkou postel mohly rovnou zapomenout, spaly pouze v polosedě, aby si vlasy neslehly. A každý den účes s pomocí služky opětovně zafixovaly. Barokní pomáda se vyráběla z ovčího a vepřového sádla, do kterého se pro vůni přidala povařená jablka a koření. Po nanesení na vlasy se ještě přepudrovala pšeničnou moukou nebo bílou hlínou.

Krásné účesy se nelíbily jen tehdejší společnosti, ale i parazitům všeho druhu. Zejména pro blechy byl nános žluklého tuku přímo rájem. Aby se ženy vyhnuly společenskému faux pas, jakým blechy ve vlasech jistě byly, do loken si vplétaly speciální pastičky s kusem látky nasáklé medem či krví. Podobné si občas umisťovaly i pod šaty.

Zdroj: Národní památkový ústav, Partylike1660, Bejvavalo, CEMSBRNO, Dotyk