Blíží se doba, kdy bychom měli uvádět nebezpečné zločince do kómatu? Filozof Thomson otevírá kontroverzní téma

Trest je odplata. Zločinci se má dostat takové míry újmy, která by byla úměrná způsobené škodě. Vězení, fyzické tresty nebo dokonce trest smrti prý nejsou spolehlivé metody potrestání. Přichází doba, kdy je možné zvážit i jiné alternativy? Filozof Jonny Thomson otevírá kontroverzní téma.

Někdo vás okrade nebo ublíží vašim blízkým. Policie ho dopadne a postaví před spravedlnost. V soudní síni se ale stane nečekaná věc. Soudce se vás zeptá, jaký chcete pro obviněného trest.

Jaká by byla vaše odpověď? Většina z nás by souhlasila s tím, že si nějaký trest určitě zaslouží. Jak se říká, spravedlnosti musí být učiněno zadost. Co ale spravedlnost znamená? Do jaké míry splňuje určitý trest své cíle?

Fyzický trest nebo trest smrti se lidem v liberální demokracií příčí. Žijeme v době, kdy se za humánní a přijatelné způsoby trestu uvádí tři varianty: finanční trest, veřejně prospěšné práce nebo nástup do vězení. Není to malý a omezující rozsah možností? Dle Jonnyho Thomase, vyučujícího filozofii na Oxfordu, je na čase zvážit i radikálnější alternativu.

Zločinci v hlubokém, ale vratném kómatu

Jednou z možností je uvést zločince do hlubokého kómatu. Člověku se v podstatě „zmrazí“ jeho identita. Probudí se s téměř stejným duševním životem. Není zde potřeba řešit dopad vězeňského prostředí na odsouzeného. Probudí se s odstupem několika let, ale stále dokáže vnímat souvislost mezi trestem a zločinem, který spáchal.

Největší výhodou kómatu oproti vězení však je, že jde o standardizovanou formu trestu. Je jednoduše měřitelná, tedy jasně definované odepření X let ze života, ale bez proměnných způsobených pobytem ve vazbě. Uvádění vězňů do kómatu v podstatě zavádí „pouze roky života“ jako přijatelnou a měřitelnou jednotku.

Co je dobrý trest?

Potrestat někoho znamená způsobit mu škodu. „Znamená to ublížit jim takovým způsobem, aby pochopili, že je to odplata za to, co alespoň údajně udělali,“ píše Christopher Belshaw v časopise Journal of Controversial Ideas. Spravedlnost předpokládá určitou souvislost mezi zločinem a trestem nebo mezi obětí a zločincem.

Snaha o nápravu pachatele a zabránění ostatním v páchání podobných trestných činů sice hrají v soudním systému svou roli, ale nejsou určujícím prvkem trestu. Samy o sobě mají bezpochyby důstojný a morální cíl, ale nejedná se o to podstatné. Spravedlnost znamená spravedlivý trest. Dobrý trest je takový, který obnovuje jakousi rovnováhu.

Na fyzické tresty jsme příliš přecitlivělí

Jedním z důvodů, proč se myšlenkami na tělesné tresty a tresty smrti nezabýváme, je podle Belshawa naše moderní a velmi výrazná citlivost. Jak tvrdí: „Naše tendence výrazně upřednostňovat vězení před fyzickými formami trestů, které zahrnují poškození těla, je v podstatě velmi pravděpodobně spíše důsledkem háklivosti než čehokoli jiného.“

Belshaw předpovídá, že bude pro mnohé myšlenka umělého kómatu odporná. Položme si tedy otázku. Vzhledem k tomu, že věda, technologie a společenské hodnoty jdou neustále kupředu, není na čase přehodnotit způsob, jakým zajišťujeme spravedlnost?

Proč je vězení nedostatečné?

Za prvé je tu otázka, zda vězení skutečně poškozuje zločince tak, jak si přejeme. V některých případech se může pouze podařit je „učinit na určitou dobu nefunkční“. To záleží na liberálnosti vězeňského režim. Například některé ruské věznice by si málokdo spletl s dovolenou na Maledivách.

Na druhé straně může trest odnětí svobody způsobit větší škodu, než je nutné. Odsouzenému se mohou rozpadnout rodinné vazby, utrpět nenapravitelnou psychickou újmu, vybudovat si drogovou závislost nebo zažít i zneužití ze strany dozorců nebo vězňů.

Zdroj: Big Think, Journal of Controversial Ideas