Československá Expedice Peru 70 sbírala jednu smůlu za druhou. Nakonec skončila katastrofou

Od začátku to vypadalo, jakoby byla československá Expedice Peru 70 prokletá. Nic se nedařilo a vše navíc skončilo katastrofou, kterou žádný člen expedice nepřežil.

Možná patříte mezi lidi, kteří vášeň ve zdolávání skal poněkud zpochybňují, nerozumí ji a odsuzují. Poukazují i na nebezpečí hrozící na každém kroku.

Jenže život v některých oblastech byl, je a bude o zdolávání limitů, výzev nebo jednoduše prověrkou lidských schopností. Proto oni „blázni s lany a cepíny“ neúnavně vyrážejí do hor, aby se postavili novým cílům a pro někoho zbytečně riskovali.

Sen se neuskutečnil

Na sklonku 60. let, do jisté míry i pod vlivem probíhajícího Pražského jara, si skupina zkušených a úspěšných horolezců zvolila v listopadu 1968 za svůj cíl zdolání nejvyšší hory severoamerického kontinentu Mount McKinley (nynější název Denali), tyčící se do výšky 6 190 m.

Byla sestavena expedice a začaly přípravy. Musíme si však uvědomit, že horolezectví tehdy nebylo plnohodnotným povoláním a úhrada cesty do USA se musela řešit sbírkou od podniků, jakousi formou barterů či reklamních darů (ač se tomu tehdy říkalo poněkud jinak). Záhy se ukázalo, že suma je opravdu značná a v daném termínu se záměr nepovede uskutečnit – podařilo se vybrat slabou polovinu předpokládaných návratů. Odkládat cestu donekonečna nešlo, protože část vybavení po nějakém čase začala podléhat zkáze – a zcela zrušit celou akci se nikomu nechtělo.

Hledalo se proto náhradní řešení a tak trochu paradoxně došlo k výměně jedné Ameriky za druhou. Vedoucí expedice navázali kontakty s Club Peruano Andino a objevila se zajímavá alternativa.

Nenechavci způsobili tragédii

Huascarán, nebo též Nevado Huascarán, je se svými 6768 metry čtvrtou nejvyšší horou Jižní Ameriky a v samotném Peru jasně dominuje. Podařilo se zajistit vše potřebné a expedice vyrazila poněkud komplikovanou leteckou cestou na trase Brusel, Dakar, Buenos Aires, Santiago de Chile do Limy. Její veškeré vybavení o váze čtyř tun v 65 bednách měla mezitím do Peru dopravit francouzská nákladní loď Hornbelt.

Když však patnáctičlenný soubor horolezců dorazil 29. 4. 1970 do hlavního města Peru, čekalo ho nepříjemné překvapení. Plavidlo na ně už mělo v přístavu čekat dva týdny, ale připlulo až 3. května. A co bylo mnohem horší, desetina materiálu byla znehodnocena. Buď ukradena, nebo poškozena natolik, že nešla použít.

Než se vše vyřešilo (bohužel nikoli nahradilo), uteklo dalších pět dní. Nakonec i přes značný materiální postih se členové expedice rozhodli v plánovaném programu pokračovat. Následoval přesun do horského sedla Portachuela de Llanganuco, kde byl zbudován základní tábor.

Tragédie s prvky absurdity

Další těžká rána postihla Čechoslováky 18. května. De facto při pěší túře nešťastně uklouzl na mokrých kamenech nejtalentovanější člen expedice Ivan Bortel, zřítil se ze skály do hloubky třiceti metrů a zlomil si vaz. To znamenalo další zdržení a nakonec i změnu základního programu.

Pokud se ptáte, proč přítomní, bezesporu otřeseni a zdrceni smrtí kolegy, neukončili expedici, pak tu stále byly závazky vůči podnikům finančně podporujících jejich snažení. Jak ale naznačují dopisy sekretáře expedice Jiřího Rasla, na všechny padl stín beznaděje, protože Bortel byl rozhodně jedním z nejlepších.

Země zabíjela

V neděli 31. května postihlo Peru silné zemětřesení v délce zhruba 4 minut. Jak uvedly světové agentury, ze severní stěny Huascaránu se odlomila vrcholová pokrývka a při sesuvu do údolí „nabrala“ obrovskou masu kamení a bahna. Velikost byla odhadnuta na 50 milionů čtverečních metrů a rychlost převyšovala 250 km/h.

Smrtonosná vlna smetla několik vesnic, s nimi i městečka Yungay (zde připravila o život téměř 80 % obyvatel) a Huaraz (tady zabila přes 2 000 lidí). Jedna boční větev, snad desetina celkového objemu, se odchýlila z hlavního proudu a zasáhla oblast mezi oběma jezery Llanganuco. Právě tu, kde stál základní tábor československá expedice.

Mizející naděje

Po katastrofě došlo k totálnímu chaosu, nic nefungovalo a svět byl zásobován zprávami, mnohdy v několika minutách popírající sebe samotné. I československý denní tisk neměl odpovídající informace, chybělo spojení a vůbec přehled o katastrofě. Proto po nějaký čas žila naděje, že se expedice ukryla před lavinou v nějaké jeskyni.

Smutná a krutá pravda byla potvrzena až dva týdny po pádu laviny – oficiální vyjádření z 11. června 1970 potvrdilo zkázu Expedice Peru ’70, čímž získala smutný primát; do té doby žádná jiná horolezecká výprava nezahynula do posledního muže.

Příčina? Čas!

Rozebíraly se příčiny zániku výpravy, po roce 1989 se do popředí dostaly názory o politických důvodech, že původní záměr byl zmařen kvůli cestě do USA. Což poněkud kulhá, protože členové putovali do Peru přes polovinu světa, takže pokud tu byly obavy z emigrace, pak ji horolezci mohli realizovat kdykoli při cestě; nehledě k tomu, že v minulosti už jezdili na jiné výpravy do zahraničí a tudíž byli „dostatečně spolehliví“. Jako hlavní důvody lze tedy uvést nečekanou prodlevu způsobenou lodí Hornbelt, následné materiální potíže a tragické Bortelovo úmrtí. Při absenci těchto faktů by v době katastrofy byli už nejspíš na zpáteční cestě do vlasti.

Expedice Peru ’70 měla ve svém středu skutečné horolezecké špičky, ale také zástupce kulturní sféry, mezi něž rozhodně patřili známý fotograf Vilém Heckel, sochař Valerián Karoušek či publicista Arnošt Černík. Pominout ale nelze ani ostatní, proto by neměla být nikdy zapomenuta jména Ivan Bortel, Milan Černý, Jiří Jech, Jaroslav Krecbach, ing. Milan Matras, Ladislav Mejsnar, Milan Náhlovský, Bohumil Nejedlo, prof. Zdeněk Novotný, ing. Jiří Rasl, MUDr. Svatopluk Ulvr a Václav Urban.

Zdroje: Lidovky, Hlídací Pes, Dotyk, Česká televize, kniha Cesta končí pod Huascaránem