Spojte se s námi


Historie

Československo a jeho značení hranic: Celý proces provázely spory a práce v extrémních podmínkách

Konec první světové války začal překreslovat mapu Evropy. Došlo k rozpadu mocností jako byla Osmanská říše nebo Rakousko-Uhersko. Území se dělilo mezi menší státy. Československo se dostalo do sporů kvůli Sudetám a Těšínsku. Samotné rozhraničovací práce probíhaly v odlehlých oblastech, kde zeměměřičům chyběl základní komfort.

Publikováno

dne

Konec první světové války začal překreslovat mapu Evropy. Došlo k rozpadu mocností, jako byla Osmanské říše nebo Rakouska-Uherska. Území se dělilo mezi menší státy. Československo se dostalo do sporů kvůli Sudetám a Těšínsku. Samotné rozhraničovací práce probíhaly v odlehlých oblastech, kde zeměměřičům chyběl základní komfort.

„V Evropě leží Germánie, v jejíchžto krajích ke straně půlnoční rozkládá se místo velmi široce, kolem dokola obejmuté horami, které se podivným způsobem táhnou okolo celé země, takže na pohled jakoby jedna souvislá hora tu zemi obcházela a ohražovala,“  popisuje zdejší území zápis z Kosmovy kroniky z 12. století, který jako by předurčil podobu země vzniklé po první světové válce.

Vedení hranic přirozeným dělením terénu ale komplikoval fakt, že v těchto oblastech žily v roce 1918 přibližně tři miliony německy mluvících obyvatel, kteří se nechtěli podřídit nové vládě. Separatistické tendence těchto menšin se nakonec podařilo potlačit. Prezident Beneš musel německy mluvícímu obyvatelstvu přislíbit rozsáhlá práva.

Problém představovalo také národnostně smíšené Těšínsko na nově vznikající hranici s Polskem. Nárokovaly si ho obě strany. Spory vyústily v takzvanou Sedmidenní válku, která pro Prahu dopadla dobře. Poškodila ale pověst Československa na pařížské konferenci, kde měli o hranicích rozhodnout dohodové státy, před kterými se země snažila prezentovat jako mírumilovný stát. Těšínsko bylo nakonec rozdělené na dvě části.

Vyznačením hranic byly pověřené rozhraničovací komise

Pro každou hranici byla sestavena rozhraničovací komise. Tvořilo ji obecně sedm členů – zástupci dohodových států (po jednom z každého státu: Francie, Velká Británie, Itálie, Japonsko a USA) a zástupci států zúčastněných na státní hranici. Vedoucím komise byl vždy představitel jedné z mocností. Komisaři hraničících států předložili návrhy vedení hranice, ze kterých komise hlasováním vybírala. Pokud byl počet hlasů vyrovnaný, vedoucí komise měl právo použití druhého hlasu.

Po odhlasování se přistoupilo k tzv. polním pracím – vytyčení, vymezníkování a zaměření hranic. Každá hranice se rozdělila na pracovní úseky, které osadily pracovní skupiny. Českoslovenští zeměměřiči prokázali rozsáhlé schopnosti, a tak byla většina prací svěřená právě jim.

Státní hranice jsou vedené z velké části v neschůdném a řídce obydleném území. V mnohých úsecích byly skupiny dlouhodobě odříznuté od zbytku světa a musely si po týdny a měsíce odpírat i ty nejvšednější existenční potřeby. Zejména v úsecích ohraničujících Polsko a Rumunsko byly pro dělníky jediným útočištěm horské chaty. Přes všechno nepohodlí ale museli podávat stoprocentní výkony.

Československo se ohraničovalo pomalu

Postup při vyznačování hranic byl zdlouhavý. Do hraniční čáry byly nejprve zaražené kolíky, později je nahradily hraniční mezníky. Od každého mezníku muselo být vidět na oba sousední. Pro dopravu mezníků bylo potřeba v horských oblastech kolem československo-polské a československo-rumunské hranice nejdříve zřídit cesty. V terénu, kde převládaly skály, se pro zjednodušení práce hraniční znaky tesaly přímo do kamenných útvarů.

Po vymezníkování hranice proběhlo zaměření hraniční linie a přilehlého pruhu území.
Zpracované výsledky měřických prací byly použité k poslední fázi rozhraničovacích prací, a sice k vyhotovení konečné hraniční dokumentace. Mezi zúčastněnými státy byly přijaté příslušné hraniční smlouvy a československá hranice mohla být dále měněná pouze ústavním zákonem.

Zdroj: 100+1, zdeneksmida.cz

Oblíbené