Elixír mládí hledali už ve staré Mezopotámii. Suroviny byly podivné a mnohdy toxické

Některé věci se ve společnosti nemění. Už ve starověku měli lidé strach ze stárnutí a smrti. Hledali nejrůznější způsoby, jak by se udrželi navždy mladí a zdraví. Po vzrůstu popularity alchymie se začal z nejrůznějších surovin připravovat takzvaný elixír mládí. Mnohdy ale zájemcům nepřivodil nic jiného než zdravotní potíže.

Už Epos o Gilgamešovi, který je považovaný za vůbec nejstarší epické dílo světové literatury, zmiňuje elixír mládí. Sám Gilgameš se po smrti svého přítele Enkidu vydal hledat rostlinu na dně oceánu, jejíž konzumace mu měla zaručit nesmrtelnost. Na cestě zpátky mu ji ale snědl had. Bylo to chápáno jako vysvětlení, proč hadi svlékají svou kůži – na rozdíl od člověka se omlazují.

V hledání věčného mládí pokračovali v Číně. Číňané se domnívali, že po požití nerostů získají část jejich dlouhověkosti. Nejoblíbenější bylo zlato. Kov, který nekoroduje, nestárne. Ve třetím století před naším letopočtem se v Číně objevovalo několik druhů pitného zlata. A stejně tak později v 15. století ve Francii a Anglii.

Aurum potabile, poživatelné zlato, tehdy ovládlo Evropu. Objevilo se i v Shakespearově hře Jindřich IV.: „Protož ty zlato dobré špatným jsi. Jiné, jsouc méně čisté, víc buď ctěno, neb dlouží život v léku pitelném.“ Tradičně se plnily malé flakonky silným lihem a několika zrnky zlata. Šlo o lék, který zahřeje a vrátí chuť do života.

Alternativní variantou pro omlazení byla také mast. Většinou se míchal jakýkoliv zvířecí tuk se zlatými pilinami. Potření touto směsí mělo zaručit mladou a hebkou pokožku. Zlato bylo také možné si přidat do koupele pro osvěžení celého těla. To údajně preferoval například anglický král Jindřich II.

Elixír mládí se vyráběl z jedů i lidských výměšků

Ovšem experimenty se zlatem již od počátku provázely potíže s toxickými látkami. Mezi čínskými recepty na věčné mládí figuroval třeba výluh s kapkou rtuti. Sám císař Ťia-ťing z dynastie Ming zemřel na předávkování rtutí. Honba za nesmrtelností se mu stala osudnou. Rtuť užíval však vědomě. Na rozdíl od Evropanů v době vlády Jindřicha II., kteří si elixír objednali od šetřivého alchymisty. Místo čirého zlata se v té době totiž do nápoje občas přidával díl rtuťového amalgámu.

Staří Egypťané zase vyráběli svůj elixír mládí smícháním rozpuštěného olověného prachu s kobřím jedem. Požití tohoto léku dopadlo nejspíše pro všechny uživatele stejně – nebyli hodni daru dlouhého života. Podobné výsledky přinášelo také popíjení roztoku chloridu zlata a dietyléteru na francouzském dvoře v 16. století.

Mezi nejlevnější ale o to nechutnější zdroje věčného mládí patřila šťáva vymačkaná z bradavic a vředů. Doporučoval ji už v 1. století Plinius Starší. Jednalo se o římského válečníka, filosofa a předního přírodovědce. Na sklonku života se také snažil najít recept na dlouhověkost. Chtěl extrahovat život z kožních výrůstků, které jím podle něj byly naplněné.

Mnohem složitější byla receptura pro výrobu omlazujícího nápoje francouzských dvorních léčitelů Jeana Beguina a Christophera Glasera. Sepsali ji i do chemické příručky, která se dochovala. Bylo potřeba smíchat piliny zlata, stříbra, železa, mědi, oceli a olova. Tato směs se poté musela ponořit do první moči novorozence. Následně do bílého vína, fenyklové šťávy, vaječných bílků, mateřského mléka a červeného vína. V přesném pořadí se směs postupně do tekutin namáčela po dobu šesti dnů. Mládí tak opravdu nebylo zadarmo.

Zdroj: 100+1, bmj.com, atlasobscura.com, Science and Civilisation of China