Emil Holub dodnes patří k nejuznávanějším cestovatelům. Český lékař se postaral o rozvoj zdravotnictví v Africe a detailně popsal tento kontinent

Během svých dvou cest se zasloužil o rozvoj zdravotnictví na černém kontinentu. Navíc nikdo nepopsal život v jižní části Afriky tak podrobně, jako to provedl právě on. Ano, řeč je o českém lékaři a cestovateli Emilu Holubovi, který se dodnes řadí k velikánům svého oboru.

Dětství a studia

Roku 1847 se narodil v Holicích městskému lékaři Františku Holubovi syn, který dostal jméno Emilian Karl Johann Holub. Byl jediným dítětem v rodině, a tak se mu dostávalo náležité péče. Jak sám později Emil potvrdil, ve svém dětství četl knížky Davida Livingstonea, které jej v budoucnu hodně ovlivnily.

Po svém nástupu do školy se z Emila stal výborný žák, což bylo vidět i na gymnáziu, které vystudoval v Žatci a roku 1866 odmaturoval. Poté chtěl jít studovat archeologii a přírodní vědy, avšak na přání otce nakonec začíná studia na lékařské fakultě Karlovo-Ferdinandovy univerzity v Praze. O šest let později získává titul doktora medicíny.

První cesta do Afriky

V květnu roku 1872 odjíždí za podpory českého národopisce Vojty Náprtska na svou první plavbu do Afriky. Po šesti týdnech strávených na lodi doplouvá do jihoafrického Kapského města, kde začátky nejsou vůbec lehké. Díky svým malým jazykovým znalostem a tíživé finanční situaci nutně shání práci, kterou nakonec nachází jako lékař nedaleko Kimberley.

Jeho první výprava do vnitrozemí se uskutečnila v březnu roku 1873. Holub se připojil ke skupině místních lovců, se kterými získává po následující dva měsíce cenné zkušenosti s domorodým životem. Také začíná pracovat na velké přírodovědecké sbírce.

Takové výpravy podnikl ještě dvě. Při své třetí cestě do vnitrozemí zkoumal okolí řeky Zambezi a také detailně zmapoval oblast Viktoriiných vodopádů. Při svém zkoumání se také setkal s králem Sipopem z kmene Loziů, který byl znám pro svou krutost, avšak Holuba si oblíbil a dokonce mu poskytl prostředky k cestě zpátky po řece Zambezi. Loď s českým lékařem či cestovatelem však ztroskotala v peřejích a Emil Holub přišel o některá svá díla a sbírky.

Po tomto neúspěchu se Holub rozhodl k cestě zpět do Evropy, kde po svém návratu začíná pořádat přednášky a výstavy a také sepisuje cestopis „Sedm let v jižní Africe„. Jeho hlavním cílem je přiblížit svým spoluobčanům krásu černého kontinentu.

Druhá cesta do Afriky

Svůj druhý výlet do Afriky plánuje Emil Holub od roku 1883. V listopadu téhož roku si bere za ženu Rossu (Růženu) Hoffovou a o půl roku později odjíždí na svou druhou cestu i se svou chotí. Cílem této výpravy je projít jako první člověk celou Afriku z jihu až do egyptské Káhiry.

Holub s manželkou a šesti průvodci se v Africe nesetkává s tak vřelým přijetím, jako tomu bylo naposled. Celá skupina se však nevzdává, zaplatí neúměrně vysoké celní poplatky a pokračuje v cestě. Na další problém narazí výprava v bažinatých oblastech řeky Zambezi, kde všichni přítomní onemocní malárií a dva průvodci umírají. Jeden se navíc vinou špatného zdravotního stavu musí vrátit do Evropy.

I přes všechny nesnáze zbylá skupina ve svém cestování pokračuje, samotný Holub sbírá exponáty, píše deníky a ještě si, dle svých možností, vydělává peníze léčením.

Při dalším postupu ale v roce 1886 výpravu napadne bojový kmen Mašukulumbů. Při obraně tábora umírá další z průvodců a manželé Holubovi přicházejí o všechny své zásoby. Během úniku je navíc zraněn další člen skupiny a i kvůli nemoci obou manželů je výprava donucena k návratu.

Poslední roky života

V Čechách se Emil Holub zotavuje, po svém vyléčení vydává další knihu „Druhá cesta po jižní Africe„. Kromě psaní knih také nadále pořádá výstavy, roku 1891 uspořádá ve Vídni vůbec největší etnografickou výstavu své doby. O dva roky později začíná přednášet také v Americe, kde byla jeho práce oceňována více než v Evropě. Během svého života na americkém kontinentu také začíná plánovat třetí cestu do své milované Afriky.

Na třetí dobrodružství už ale nezbude čas. Emil Holub umírá v roce 1902 na následky malárie a dalších nemocí, které prodělal v Africe. Je pohřben na čestném místě ústředního vídeňského hřbitova. Rossa Holubová se po smrti svého manžela starala o pozůstalost po Emilu Holubovi a po druhé světové válce jí bylo navráceno české občanství. Umírá roku 1958 v Holicích.

Zdroje: Wikipedie, Africké Muzeum Dr. Emila Holuba