Fabuloval a národ ho miloval. Nezničitelný Vladimír Menšík

Pokud projdeme relativně krátkým, ale zcela naplněným životem jedinečného herce, moderátora, vypravěče a baviče Vladimíra Menšíka, najdeme poměrně mnoho míst, kde si upravoval své osudy podle svého. Ovšem vadilo to opravdu jen zarytým hnidopichům.

Na svět přišel v jihomoravských Ivančicích, královském městě, jak zdůrazňoval. „Vždycky jsem si říkal, že by z toho také mohlo něco kápnout, ale nic,“ komentoval svým typickým humorem příslušnost ke svému rodišti. A dodával: „Narodil jsem se v porodnici, protože s porodní bábou jsme nějak nevycházeli a byly obavy, že by to nemuselo dopadnout dobře.“

A už tady začal mást své příznivce a veřejnost. Tvrdil, že je nejmladší ze šesti sourozenců, ale prokazatelně měl jen sestru. Jeho otec pocházel z Řícmanic, což Menšík také neopomněl připomenout. „Také se tady mohl narodit, kdyby jeho maminka Anděla zrovna nejela do Ivančic na posvícení,“ prohlašuje Libor Prokop, rodák z Řícmanic.

V dětství a dospívání začal uplatňovat své sportovní a umělecké nadání. Hrál házenou, zvládal hudební nástroje a díky sportu se stal členem souboru tanců a písní Adolfa Pištěláka. Překvapivě ale po ukončení školní docházky zamířil na strojní průmyslovku, kde se seznámil s další důležitou osobností a jedním z jeho nejbližších přátel, hercem Lubomírem Kostelkou.

Kdybys měl aspoň prsa…

Právě Kostelka, jenž pokračoval ve studiu na brněnské JAMU, požádal Menšíka, aby mu při zkoušce „nahazoval“. A tak posléze studovali spolu. Bydleli už v Brně, ale na opačných koncích města.

Když večer vedli své nekonečné debaty, provázeli jeden druhého k jeho bydlišti, pak zase putovali zpátky. Když už takhle skončili asi čtvrtou pouť, znavený Menšík prohlásil. „Tohle je hrůza, lítat pořád sem a tam. Kdybys měl aspoň prsa, tak bych si tě vzal…“ Kromě velkého množství televizních scének vystavěl Menšík Lubinovi nezapomenutelný pomník v povídce Vománkové víno.

Burian v plné polní

Po ročním angažmá ve Venkovském divadle byl Menšík doporučen Emilu Františku Burianovi. Od roku 1954 se tak stal posilou jeho divadla, ale ačkoliv to považoval za své vyplněné přání, byly tu jiné problémy. „Finančně jsem si vůbec nepolepšil, takže staří matadoři souboru se nám rozhodli ze svých filmových honorářů vypomoci. No, oni mysleli, že nám půjčují…“ opět s nadsázkou vysvětloval Menšík.

Jedním z jeho nezapomenutelných vystoupení byl turecký paša v Opeře z pouti. Podle jeho líčení při jedné nečekané návštěvě prezidenta Antonína Novotného všichni tak znervózněli, že když mu plukovník Burian podával hlášení, místo oznámení, že zastihl divadlo v plné práci, použil termín „v plné polní.“ Menšík pak vše dorazil, když mu vypadl text a pouze kňoural na melodii Šla Nanynka do zelí. Obešlo se to bez postihu, jen Burian se den poté Menšíka starostlivě zeptal, jestli nemá něco s hlavou.

Byl stvořen pro film a televizi

Vztahy s Burianem narušilo Menšíkovo působení ve filmu, takže od roku 1958 přešel pod Filmové studio Barrandov. Ačkoliv se ještě několikrát na prkna pohostinsky vrátil, divadelní působení v podstatě ukončil. Vypočítávat tu jeho nezapomenutelné role by znamenalo vytvořit několikadílný román na pokračování.

Jen namátkou můžeme připomenout snímky Až přijde kocour (1963), Lásky jedné plavovlásky (1965), Markéta Lazarová (1967), Všichni dobří rodáci (1968), Pane, vy jste vdova! (1970) či Zítra vstanu a opařím se čajem (1977). Je to pouze maličký zlomeček jeho širokého záběru a je nesmírně těžké něco vybrat, což platí i pro seriály – Eliška a její rod (1966), Fantom operety (1970) , F. L. Věk (1971), Byl jednou jeden dům (1974), Chalupáři (1975), Žena za pultem (1977), Pan Tau či Arabela (1980).

V nich nejednou uplatnil smysl pro improvizaci, což poznala jeho častá partnerka z humorných scének Jiřina Bohdalová. Ve filmu Světáci (1969) prchá oknem přes lešení z domnělého hnízdečka lásky a ještě nahlédne zpět a prohodí: „Božka, že je támhleto muzeum?“ Jak herečka vzpomínala, měla co dělat, aby se nesložila smíchy, protože ona větička ve scénáři nebyla.

Síla slova

Co však bylo pro Menšíka nadmíru typické, byl jeho slovní projev. Existuje nespočet historek, příběhů, vyprávění a rozhovorů, v nichž dával najevo svou živelnost a humor. „Nás už ani nikam nezvou, protože po první větě už se nedostanou ke slovu,“ culil se Menšík, ale jeho neuvěřitelná audiokadence byla nezastavitelná.

Kdo by neznal vedle zmíněného Vománkového vína například Práče, vystoupení na námořnickém či mysliveckém bále a další. Jak jednou kdosi napsal, při jeho vodopádu slov lidé často a rádi zapomínali na své svízele.

Hned několik vrcholů

Většina lidí si Menšíka bude spojovat s fantastickým moderováním tří silvestrovských večerů (1977-1979), přičemž mnozí jako nejlepší hodnotí ten první – Silvestr na přání aneb Čí jsou hory kavčí. Se scénáristkou Libuší Pospíšilovou se stal i ikonickou tváří seriálu Bakaláři vědy manželské, posléze jen Bakalářů – v tomto pořadu byly v každém dílu tři příběhy natočené podle diváckých námětů.

Menšík ale kvůli danému textu a přesné dramaturgii nebyl s účinkováním spokojen. Navíc mu podle Pospíšilové jednou nějaký anonym napsal tak dehonestující dopis, že Menšík nakonec své působení v Bakalářích ukončil. Daleko víc se mu líbilo Křeslo pro hosta, v němž jako moderátor kladl různým osobnostem otázky, ale samozřejmě je doplnil o své drobné postřehy. Tvrdí se, že když byl nucen zvát i hrdiny socialistické práce, opil se a takto dorazil do studia a tím pořad skončil, ale je to nesmysl.

Možná jen pro televizní obrazovky, ale s Křeslem pro hosta jako zájezdovým programem jezdil prakticky až do posledních měsíců svého života a v divadelních sálech nebo obyčejných prostorách kulturních domů byl jedinečný. Měl jsem to štěstí jeho výkon v roce 1986 posoudit – tehdy měl za partnerku herečku Slávku Budínovou.

Nemocem navzdory

Menšík od dospívání trpěl astmatem, ale i přes značné potíže se nemocí nenechal nikdy ovlivnit. Jak vzpomínal režisér František Filip, dokázal problémy s dechem využít pro děj. Později, už v Praze, se začal potýkat s alkoholem. „Zašlo to tak daleko, že jsme s manželkou Olinkou dumali, jestli budu herec nebo alkoholik, ale Olinka si nebyla jistá, jestli alkoholik bude pobírat důchod,“ zněla další Menšíkova hláška.

Když pak v roce 1977 ztvárnil roli hudebníka Káry v televizním filmu Ikarův pád, paní Menšíková prohlásila „On tu roli nehraje, on ji žije.“ Sice přísun alkoholu omezil, ale také byl silný kuřák, jak sám říkal už od sedmi let, kdy kradl cigarety tatínkovi.

Poslední dny

V roce 1988 už byl jeho zdravotní stav velmi vážný, ale Menšík odmítal přestat plnit své závazky. Vůbec jeho posledním vystoupením byla 27. května účast v televizním přenosu populární Abecedy, věnované písmenům M-I. V krátkém výstupu byla znát jeho vyčerpanost, ale nechtěl zklamat diváky.

Podle lékařky Zdeny Lipárové odmítl zůstat v Praze, protože ve „svém“ Brně se měl účastnit pořadu Je libo krokodýla? Bohužel mu praskl vřed a nastalo krvácení do břicha. Na obrazovce tak moderátorka pořadu Magdaléna Dietlová oznámila, že Menšík je u své maminky a kvůli náhlému onemocnění nemůže vystoupit.

Následoval dlouhý potlesk, asi poslední, který Menšík ve svém životě mohl slyšet. Ráno 29. května ho syn Petr převezl do brněnské nemocnice sv. Anny, kde ještě téhož dne Vladimír Menšík zemřel.

Slavné i méně známé tajnosti

Menšík byl dvakrát ženatý, z prvního manželství měl dceru Vladimíru a syna Jana, ve druhém se narodil syn Petr a dcera Martina (později také herečka). To ovšem Menšíkovi nebránilo, aby všude tvrdil, že má hned sedm dětí (např. povídka Práče). O počtu sourozenců už tu byla řeč a jak později především Lubomír Kostelka řekl, nikdo si nemohl být jist, jestli si vymýšlí, nebo mluví pravdu. Ale nikomu to rozhodně nevadilo.

Jak ostatně zmiňuje i server Reflex, asi největší „podvod“, jímž dlouhodobě klamal lidi kolem sebe, bylo jeho datum narození. Pojí se k němu dvě příhody – podle jedné ho Menšík vědomě zfalšoval, aby měl dříve nárok na důchod, druhá verze se opírá o ledabyle napsaný záznam v občanském průkazu. Každopádně na svět přišel 9. října 1929, ačkoliv po jeho úmrtí se uváděl rok 1924, a toto datum bylo uvedeno na desce i při jeho pohřbu 9. června 1988, kde mu čestnou stráž stáli Luděk Munzar, Martin Růžek, Ota Sklenčka, František Filipovský, Vlastimil Brodský, Jana Hlaváčová, Libuše Havelková a další.

Dokonce když byl mimo jiné s režisérem Oldřichem Lipským oceněn titulem Zasloužilý umělec, stalo se tak u příležitosti jeho „padesátých“ narozenin v roce 1974, ačkoliv mu bylo teprve pětačtyřicet.

Zcela poslední maličkost – původní Menšíkovo křestní jméno znělo Vladislav, měl ho po otci. Vladimíra mu přisoudil až v Praze E. F. Burian, protože lépe znělo. Jeho drobným výmyslem je i vysvětlení, proč si jako slavný divadelník nezvolil dvě iniciály. „Jakmile jsem to napsal, hned jsem viděl, že to nepůjde, já mám druhé jméno Cyril,“ pronesl další velkolepou fabulaci Menšík.

Proč Nezničitelný?

Jmenoval se tak jeden střihový pořad jeho scének, ale Menšíkův humor, stejně jako dramatické pojetí, dodnes snese nejpřísnější divácké měřítko. Vždy se dokázal své roli plně věnovat a je smutné, že i výborné výkony ve filmové trilogii Bouřlivé, Zralé a Mladé víno nebo katastrofické Hrozbě z prostředí ostravských železáren jsou dehonestovány pro údajnou poplatnost režimu.

Menšík tu odvedl stejně skvělý výkon jako v dalších více než 150 filmech, nepočítaje další televizní inscenace či filmy, proto by se o něm mohly psát několikasetstránkové knihy (několik jich ostatně vzniklo). Letos se tedy nedožívá kulatin, narodil se „pouze“ před 95 lety, ale rozhodně je obrovské množství důvodů, proč na něj vzpomínat a nezapomenout.

Zdroje: iDnes, YouTune, Dotyk, Reflex, Česká televize, televizní dokumenty, osobní setkání