Historický souboj o nejrychlejší letoun na světě skončil katastrofou. Sověti dosáhli Pyrrhova vítězství

Souboj východu a západu o nejrychlejší letoun poznamenal konec 60. let a nesl se v duchu snahy o triumf za každou cenu. Dost možná právě tyto okolnosti vedly k první nehodě, dodnes doposud nevysvětlené.

Letoun rychlejší zvuku na pravidelné lince měl potvrdit slogan svobodných 60. let – výš, dál, rychleji... Francouzi, Britové a Američané v něm viděli novo éru letectví, Sověti navíc brali otázku krajně prestižně. Proto také Nikita Sergejevič Chruščov sebevědomě vyhlásil záměr představit nadzvukový dopravní letoun do konce roku 1968 (podobné to bylo i s dobytím Měsíce).

Britové a Francouzi nakonec spojili síly v projektu Concorde, země neomezených možností USA si ukousla příliš velké sousto a projekt vzdala, takže nakonec do pomyslného ringu nastoupili pouze dva soupeři.

Concorde versus Concordski

Zatímco britsko-francouzský tandem řešil i takové drobnosti, zda nový letoun ponese jméno Concord nebo Concorde, Sovětský svaz pověřil Andreje Nikolajeviče Tupoleva, aby na základě vojenských letounů dotáhl projekt do úspěšného konce. Nakonec byl dílem jeho syna Alexeje Andrejeviče.

Tu-144 (TY-144) se do vzduchu dostal na poslední možnou chvíli – na Silvestra roku 1968 vzlétl z letiště Žukovskij-Ramenskoje nedaleko Moskvy a navíc se mnohé věci nepodařilo vyřešit; stroj sužovala příliš velká spotřeba a prototyp ještě nebyl schopen zvládnout nadzvukovou rychlost.

Západ navíc nepřímo Sověty napadl, že koncept lidově řečeno „obšlehli“, údajně prostřednictvím polské rozvědky. Proto se novému „túčku“ začalo posměšně říkat Concordski. Ovšem pilot Concordu kapitán John Hutchinson byl jiného názoru: „Nejsem si vůbec jist, že šlo o špionáž. Když vytvoříte počítačový program se vstupními daty – nadzvukové letadlo, rychlost 2 – 2,4 Machu pro 120 cestujících, tak vám vytvoří téměř identický výsledek.“

Ještě než došlo k tragédii

Ztraťme ještě slovo o Američanech – jejich ,supersonic‘ vyvíjela firma Boeing a doplatil na velikášství: jeho trup měl být větší a stroj letět rychleji, až 2,8 Machu, což by hliník použitý na trupy Concorde a Tupolevu neunesl. Jenže nerezová ocel a titan byly příliš drahé, takže se Američané dostali do slepé uličky – a zatroubili na ústup.

Prototyp pro Francouze pilotoval André Turcat, britský Brian Trubshaw; na oblohu se dostaly 2. března resp. 5. dubna 1969. Nakonec se SSSR dočkal i překročení nadzvukové rychlosti – stalo se tak 5. června. Zkoušky ovšem nadále pokračovaly a oba stroje se měly poprvé společně představit v prestižním duelu na Pařížském aerosalonu v roce 1973.

Kdo je viník?

Červnová akce byla pořádána na letišti Le Bourget a oba rivalové k ní přistoupili odlišně. Concorde byl v podstatě prototyp cizelovaný do perfektního provedení, ,túčko‘ s imatrikulací CCCP-77102 vyrukovalo s novinkou – aerodynamickými křidélky na pilotní kabině, což vzbudilo náležitou pozornost.

Concorde se předvedl v plné parádě 2. června a sportovní terminologií vyhrál na body. Proto se následujícího dne sovětská posádka pod vedením kapitána Michaila Ivanoviče Kozlova pustila do podobné sestavy – bylo do ní zařazeno i „letmé přistání“. Tu-144 po nízkém průletu nastoupal do výše 1100 metrů, když se jeho trup rozpadl na tři kusy. Kompletní šestičlenná posádka zahynula, trosky zasáhly oblast vesničky Gossainville a usmrtily 7 lidí.

Byla nalezena černá skříňka, ale nepodařilo se z ní získat použitelné informace. Francouzi ji navíc zabavili a odmítli ji Sovětům vydat. Proto nastalo velké množství spekulací – od chyby pilotů přes technické selhání v podobě výpadku motorů až po konspiraci, že katastrofu zavinil druhý pilot Vladimir Nikolajevič Benderov, jemuž údajně spadl do pilotní šachty fotoaparát. Důvodem byla přítomnost francouzské stíhačky Mirage 3, která se objevila nečekaně blízko Tu-144 (cca 200 metrů) a jeho posádka zbrkle zareagovala. Je pravda, že se podobné pořizování snímku provádělo, ale nikdy se dva stroje nedostaly tak blízko sebe. Dodnes nebyl uveden přesný důvod pádu sovětského letounu.

Hořké plody

Tupolev byl nasazen 26. prosince 1975 na linku z Moskvy do Alma-Aty (dnes Almaty) v Kazachstánu, ale zpočátku jen jako poštovní letadlo, což bylo velmi degradující – ani později nelétal plně vytížen. Concorde započal s civilními lety 21. ledna 1976: Francouzi ho poslali na linku Paříž-Dakar-Rio de Janeiro, britský létal mezi Londýnem a Bahrajnem.

Stručné dějiny pokračovaly nevesele – ropná krize znamenala citelný úbytek objednávek na Concordy, takže jich nakonec bylo vyrobeno jen šestnáct. Když 19. 5. 1978 havaroval u Jegorjevska kvůli požáru na palubě Tu-144D a zahynuli další dva lidé, znamenalo to brzký konec sovětského ,túčka‘ – po měsíci, v poslední červnový den, absolvoval sonic made in CCCP svou derniéru na pravidelné lince. Jak skončil Concorde jsme již psali – hřebíkem do jeho rakve byla nehoda letu AF 4590 (25. 7. 2000).

Perlička na závěr

Jen skuteční letečtí fanoušci vyloví v paměti datum 23. května 1971. Toho dne v rámci cesty na pařížský aerosalon přistál na ruzyňském letišti stroj nesoucí označení CCCP-68001. Cesta z Moskvy do Prahy trvala onu neděli pouhých 40 minut a ,túčko‘ následně odletělo v úterý (údajně proto, že po přistání se „soudružská“ návštěva slavila tak bujaře, že v pondělí nikdo nebyl schopen bezpečného letu) do Paříže na tradiční aerosalon.

Existují samozřejmě reportáže, fotografie a další záznamy. Zpátky se Tu-144 vracel přes polskou Varšavu, takže v případě ČSSR zůstalo u jediné návštěvy.Na další přistání podobně koncipovaného stroje letečtí příznivci čekali více než 15 let, kdy ve středu 22. října 1986 dorazil do Ruzyně Concorde. V té době už nebylo s kým se porovnat…

Zdroje: Česká televize, Denní tisk, Český rozhlas, CNN Prima News, kniha Concorde: The Inside Story