Jak se Američané postarali o olympijský hokejový zázrak v Lake Placid aneb Zajímavé pozadí vítězství nad Sovětským svazem

Svět provázela studená válka a ta se týkala i sportu. Před pětačtyřiceti lety dostala neporazitelná hokejová „rudá mašina“ těžkou ránu a dodnes se na klání pod olympijskými kruhy v Lake Placid vzpomíná jako na hokejový zázrak.

Byl ztvárněn do dvou filmů, psaly se o něm ódy a připomínalo se, jak nezkušená partička studentů pokořila tým v červených dresech s nápisem CCCP na prsou, tedy mužstvo, které vyhrálo pět ze šesti předchozích olympijských her a také dvě mistrovství světa událostem v Lake Placid předcházející.

Letmé připomenutí

Nelze samozřejmě pominout, že hokejisté USA nebyli v historii také žádní nazdárci. Od roku 1956 získali jednou zlaté (1960) a dvakrát stříbrné (1956 a 1972) medaile. Je ale pravdou, že poslední roky spíš urputně bojovali o udržení v elitní skupině MS. ZOH v Lake Placid opět ctily dřívější model, kdy se v olympijském roce světový šampionát nehrál právě na úkor zimních her.

V Lake Placid hráli Američané v modré skupině se Švédskem, ČSSR, NSR, Rumunskem a Norskem. Očekávalo se, že dále půjdou Seveřané a československá reprezentace, ale úvodní remíza USA se Švédskem zamíchala karty a kdo mohl tušit, že soubor Tre Kronor bude jediný, kdo domácí tým připraví o bod.

Když pak ve „vražedném“ zápase s ČSSR (z nějž si Vladimír Martinec odnesl zlomeninu zápěstí po střetu s Billem Bakerem a na OH dohrál) tým kolem kapitána Mike Eruzioneho triumfoval, bylo jasné, že se podívá do finálové čtyřky. Ba co víc, bude tam zastupovat severoamerický kontinent, protože Kanada z červené skupiny nepostoupila.

Věříte na zázraky?

Ten nejdůležitější duel se odehrál v hale Olympic Fieldhouse v podvečer 22. února 1980. Nemá smysl rozebírat detailně jeho průběh – Sovětský svaz vedl ještě po druhé třetině 3:2, aby obrovskou senzaci přesně v polovině poslední dvacetiminutovky převážil na americkou stranu právě Mike Eruzione. Obrovské nadšení vygradoval moderátor Al Michaels (ABC) těsně před koncem, když odpočítával chybějící vteřiny a přitom vykřikl: „Už věříte na zázraky?“

Přitom Američané ještě neměli nic jistého – v posledním zápase hraném dva dny po vítězství nad SSSR, právě kvůli remíze ze Švédy (výsledek ze skupiny se započítal do té finálové), museli alespoň remizovat s finským výběrem. Také tentokrát po druhé třetině o gól prohrávali, ale tři zásahy do sítě Suomi v poslední části je vynesly na olympijský piedestal. Dvacet let poté, co jejich předchůdci dosáhli stejného výsledku.

Pravda byla trochu jinde

Oslava „bezejmenných“ studentíků, kteří si „jenom přišli zahrát hokej“ je mnohdy i dodnes stále vnímána jako něco výjimečného. Jenže skutečnosti jsou trochu jiné. Rozhodně nešlo o vyjukané nováčky, trenér Herb Brooks (tomu mimochodem triumf ve Squaw Valley 1960 jako hráči unikl, protože ho trenér Jack Riley týden před začátkem jako posledního hráče vyškrtl ze sestavy) je rozhodně nevybíral těsně před olympiádou.

S týmem pracoval nikoli až od léta 1979, jak je mylně uváděno, ale už 18 měsíců před OH, takže v tomto směru šlo o cílenou přípravu. Osm hráčů z olympijského výběru, mezi nimi hvězdy z Lake Placid jako brankář Craig, obránce Baker a útočníci Johnson, McClanahan či Verchota hráli na MS 1979 v Moskvě, poslední tři jmenovaní dokonce v jednom útoku. Zkušenosti ze světových šampionátů měli také William „Buzz“ Schneider, Ken Morrow; a Mike Eruzione už se v americkém výběru objevil v roce 1976 v Katowicích.

Dobře prodaný úspěch

O mužstvu Sovětského svazu se říkalo, že ho lze porazit, ale nikoli porážet. Což byl i případ Američanů. Třináct dní před zahájením OH sehrála obě mužstva přípravný zápas a Sověti zdrtili své soupeře 10:3. Slavný trenér Viktor Tichonov později označil výsledek za Pyrrhovo vítězství a domníval se, že jeho svěřenci Američany jednoduše podcenili a posléze propadli nervozitě.

Vlastně stačilo, aby v úvodním duelu se Švédskem obránce Bill Baker 27 vteřin před závěrečnou sirénou nevyrovnal a dějiny se mohly ubírat jinými cestami. Ale v tom je právě půvab sportu. Američané si museli na další medaile z OH počkat dvaadvacet let, zatímco SSSR oba olympijské turnaje, které do svého rozpadu stihl (plus jeden jako Společenství nezávislých států) vyhrál.

Jisté je, že triumf „neznámých“ mladíků – skutečně je na severoamerickém kontinentu moc lidí znát nemuselo, prim hrála NHL a MS nebo OH příliš netáhly – dokázaly zejména sdělovací prostředky patřičně využít. Třeba i při OH 2002 v Salt Lake City, kdy celý hokejový tým slavnostně zapálil olympijský oheň při zahajovacím ceremoniálu. Neexistovala minulost, na budoucnost se nikdo neptal. Opovrhovaná olympiáda byla najednou na vrcholu zájmu a z hokejistů, o nichž mnozí fanoušci neměli žádné nebo minimální ponětí, že hráli i na MS, byli najednou hrdinové. I proto je tento výsledek považován za jeden z vrcholných sportovních okamžiků 20. století. A kdo ví, dost možná vedl i k „Turnaji století“ v Naganu, jenž se stal zázrakem zase pro naše hokejisty…

Zdroje: Film Miracle on Ice, kniha Velké okamžiky českého hokeje 2, denní tisk