Létající hadi, lidožraví koně a býci s hořícími výkaly aneb Nejpodivnější tvorové středověkých bestiářů

Středověké písemnictví nezahrnuje jen kroniky a legendy o životech světců. Neméně pozoruhodné jsou bohatě iluminované svazky plné záhadných obrázků a prazvláštních popisků – takzvané bestiáře.

První bestiáře se začaly objevovat už ve starověku v Alexandrii. Neznámý autor v nich popisoval několik desítek zvířat včetně jejich chování a vzhledu. Prvním známým křesťanským autorem bestiáře je arcibiskup Isidor ze Sevilly, který poznatky starověkých národů rozšířil o náboženská pojednání a biblické pasáže.

Středověké bestiáře rychle nabíraly na popularitě. Jejich prvotní účel byl ryze výchovný, prostému lidu měly alegoricky zprostředkovat křesťanské mravy, ale čtenáři je doslova hltali i kvůli informacím o neobyčejných tvorech, kteří se prý dají spatřit v dalekých zemích. Ale kde je hranice mezi skutečností a fikcí?

Cestování bylo v minulosti výsadou hrstky vyvolených a jejich vyprávění často poznamenala bezbřehá lidská fantazie. Pro prostého středověkého Evropana nebyl rozdíl mezi nosorožcem a drakem, protože ani jedno ze zvířat nemohl nikdy spatřit. A i když mnozí z tvorů z dnešního hlediska patří do pohádek, jsou postavené na reálném základu v přírodních procesech, které si lidé v minulých dobách neuměli vysvětlit jinak.

Gryf

Hlava a křídla orla, trup lva. Gryfové prý obývají vzdálené země, pravděpodobně Etiopii nebo legendární zemi Hyperborea. Podle některých bestiářů žijí v pouštích, které opouštějí jen při honem za potravou. Jsou dost velcí a silní, aby v drápech zvedli vola. Často unášejí lidské oběti, které roztrhají na kusy a krmí jimi své mladé.

Crocotta

Etiopii údajně obývá ještě jedno obávané zvíře, crocotta. Je velké asi jako osel, zadní nohy připomínají nohy jelena, trup a přední nohy lva, hlava zase koně. Jeho tlama je velká od jednoho ucha k druhému a místo zubů má jen jednu dlouhou kost. Umí napodobovat lidský hlas, kterým v noci volá své oběti, aby je mohlo rozsápat a pozřít.

Draconopede

Toto prapodivné zvíře bylo spojením hned dvou symbolů, které mají pro křesťany negativní asociaci – draka a hada. Tělo mělo jako plaz, hlavu jako bájný tvor. Podle některých ilustrací ale měla tato zvířata hlavu lidskou.

Mantichora

Lidskou hlavu měly též mantichory. Ta ale vyrůstala ze lvího těla s ocasem nápadně připomínajícím ocas štíra. Podle bestiáře ze 13. století se jednalo o nejkrutější stvoření tohoto světa. Umí přeskočit velké vzdálenosti, jejich hlas zní jako hra na dudy a živí se výhradně lidským masem.

Tarasque

Toto stvoření vzniklo z francouzského folklóru. Jedná se napůl o zvíře připomínající lidožravého draka, napůl o rybu. Prý brázdilo břehy Francie, kde potápělo lodi, a bylo tak velké, že zvládlo spolknout celého člověka naráz.

Bazilišek

Bazilišek byl prý králem plazů. Podle některých zdrojů se líhne z hadího vejce, které svým tělem zahřívala ropucha. Většina bestiářů ho popisuje jako vražedné stvoření, které umí zabíjet pouhým pohledem či dechem. Protože ale v křesťanském světě na každé zlo existuje zbraň, mohly ho zastrašit a zničit lasičky.

Jaculus

Jaculus, někdy také jaculi, je někdy nazývaný jako „oštěpový had“. Jedná se o opeřené plazy, kteří na stromech vyhlížejí svou oběť. Jakmile pod nimi člověk projde, spustí se z větví střemhlav dolů a pokusí se nebožáka zahubit.

Bonnacon

Tato zvířata by se dala připodobnit k býkům, měla ale koňskou hřívu a zakroucené rohy. Z tohoto důvodu nemohla své rohy používat při soubojích, spoléhala se tedy na jinou taktiku. Při útěku za sebou zanechávala až dvěstěmetrovou stopu výkalů, které při dotyku pálily jako oheň.

Zdroj: The Collector, Bestiary.ca, Medievalist, Culturefrontier