Spojte se s námi


Historie

Lidožravá bestie z Gévaudanu měla na svědomí přes 100 životů. Dodnes se neví, co za útoky stálo

Na začátku léta roku 1764 zburcovala ospalou vesničku v jižní Francii vyděšená pasačka, jejíž stádo napadl neznámý tvor s obrovskými zuby a pekelně ostrými drápy. Jí se ještě podařilo se štěstím vyváznout, jen o pár dní později si ale Gévaudanská bestie připsala první oběť.

Publikováno

dne

Na začátku léta roku 1764 zburcovala ospalou vesničku v jižní Francii vyděšená pasačka, jejíž stádo napadl neznámý tvor s obrovskými zuby a pekelně ostrými drápy. Jí se ještě podařilo se štěstím vyváznout, jen o pár dní později si ale Gévaudanská bestie připsala první oběť.

Stala se jí Jenne Boulet, teprve čtrnáctiletá dívka z vesnice Saint Etienne de Lugdares v provincii Gévaudan. Její smrt odstartovala tříletý teror, během kterého zemřelo 113 lidí a dalších 50 bylo vážně zraněno. Dodnes není jasné, jestli byla pachatelem obří šelma, nebezpečný psychopat, či snad dokonce vlkodlak.

Rozsápaná těla, odtržené hlavy a chybějící vnitřnosti

S přibývajícími oběťmi rostl i strach zdejších obyvatel. Překvapovala i krutost útoků. Gévaudanská bestie, jak se tvorovi začalo přezdívat, útočila především na hrdlo. Oběti měly hlavu oddělenou od trupu, tělo rozsápané ostrými drápy, nezřídka jim v břiše zela díra a chyběly orgány. Kvůli znetvoření je někdy ani nebylo možné identifikovat. Ještě děsivější pak je, že některá těla byla nalezená bez jakéhokoliv oblečení, jako by je někdo svlékl.

Gévaudanská bestie zpočátku útočila především na ženy a děti, později si ovšem začala troufat i na osamocené muže a větší skupinky. Množství útoků a třicetikilometrový rádius, ve kterém působila, nahrával domněnkám, že monster je víc. A tak 15. září vyslal správce provincie vesničanům na pomoc téměř 60 dragounů, kteří měli útokům učinit přítrž. Marně.

Zbraně netvorovi neublížily

Lovci sice dokázali tvora vystopovat, někteří ho dokonce zasáhli střelou z muškety, jen se však oklepal a zmizel v lese. Ti, kdo setkání přežili, o bestii mluvili jako o čtyřnohém zvířeti velikosti telete s obrovskými zuby a silnými čelistmi, dlouhým ocasem, načervenalou srstí s černým pruhem na hřbetě a vzpřímenýma ušima. Podle některých svědectví se bestie dokázala postavit na zadní a vydávala obrovský zápach.

Do záležitosti se vložil i francouzský král

Útoky krvelačného tvora brzy přinutily obyvatelstvo Gévaudanu vypsat vysoké odměny na jeho hlavu. 12. ledna roku 1765 napadla bestie skupinu dětí, které ji však hrdinně zahnaly klacky a kameny. Tento incident přiměl konečně reagovat i francouzského krále Ludvíka XV. Do oblasti vyslal své nejlepší lovce a za úspěšný lov jim přislíbil odměnu ve výši 6000 liver.

Když 20. září 1765 zastřelil králův zbrojnoš Francois Antoine mohutného 60kilového vlka a jeho vycpanou mrtvolu zaslal na královský dvůr, všichni si oddechli. Ne však na dlouho. Jen o pár měsíců později začalo zběsilé vraždění znovu. A bylo ještě intenzivnější.

Vraždění ukončila stříbrná kulka

Ludvík XV. se nové útoky rozhodl ignorovat, sveřepě trval na tom, že vraždy měl na svědomí vlk, kterého skolil Antoine. A tak museli obyvatelé Gévaudanu vzít věc zcela do svých rukou. V červnu 1767 nakoupil místní šlechtic markýz d’Apcher nejkvalitnější zbraně a shromáždil nejlepší lovce z okolí.

Na stíhací jízdu se vydali 17. června, hned poté, co bestie rozdrásala hrdlo devatenáctileté Jeanne Bastide. Tvora se jim povedlo vystopovat o dva dny později. Jeden z lovců, Jean Chastel, tváří v tvář bestii neohroženě poklekl, do pušky založil posvěcenou stříbrnou kulku… a vystřelil. Trefil přesně, šelma padla k zemi. Pozdější pitva odhalila v jejím žaludku lidské ostatky. Teprve teď mohl obyvatelům Gévaudanu spadnout kámen ze srdce.

Záhada nebyla nikdy objasněna

Co za tvora v Gévaudanu skutečně řádilo se dodnes s jistotou neví, jeho mrtvola byla buď spálena nebo pohřbena neznámo kde. Lovci senzací se přiklání k hypotézám o vlkodlakovi, kterým nahrává fakt, že netvor byl skolen stříbrnou kulkou. Vědci se zase nejčastěji domnívají, že šlo o křížence vlka s mastifem či dogou. Vyloučená není ani domněnka o posledním žijícím mesochynidovi, pravěkém masožravém kopytníkovi o velikosti medvěda.

Zdroj: Nespechej, Dotyk, Lifee, Stoplusjednicka

Oblíbené