Na oběžné dráze Země jsou tisíce satelitů. Zahlcený kosmický prostor může být problémem pro komunikaci na Zemi i pro samotné zkoumání vesmíru

Když se na nebe podívali lidé na počátku 20. století, tak na něm mohli vidět prakticky jen Slunce, Měsíc a hvězdy. Dnes oblohu křižují letadla na mezistátních letech, která jsou viditelná i pouhým okem. Nad hlavou nám ale sviští také satelity, díky nimž umíme určovat přesnou polohu nebo můžeme komunikovat s někým na opačném konci světa.

Geostacionární dráha a střední oběžná dráha

Existuje několik druhů oběžných drah. Některé se používají v souvislosti s výzkumem vesmíru a kosmickými raketami nebo raketoplány, přičemž příkladem může být například suborbitální dráha.

Geostacionární dráha se nachází ve výšce 35 786 kilometrů nad zemským povrchem. Tato dráha bývá využívána zejména pro komunikační satelity a satelity meteorologické pro předpovědi počasí. V současnosti se zde nachází 552 satelitů.

Střední oběžná dráha je oblast v rozmezí od 2 000 kilometrů až po geostacionární dráhu. V ní se pohybují především navigační satelity – Global Position System (GPS, satelitní radionavigační systém USA), Galileo (evropský autonomní globální družicový polohový systém), GLONASS (globální družicový systém využívaný Ruskem) či BeiDou (globální družicový polohový systém Číny). Dnes na střední dráze najdeme na 199 satelitů.

Na nízké oběžné dráze je docela nepořádek

Nízká oběžná dráha neboli LEO je ve výšce mezi 160 až 2 000 kilometry nad povrchem Země. Objekty zde se vyskytující jsou chráněny před účinky kosmického záření díky silnému geomagnetickému poli. Proto se tato dráha hojně využívá při dobývání kosmu, v minulosti zejména při letu na Měsíc.

Zároveň je to ale prostor s největším množstvím kosmického odpadu. A nachází se tu zároveň na 8 110 satelitů, z nichž 6 050 patří Starlinku společnosti SpaceX.

Bohužel přítomnost satelitů na nízké oběžné dráze silně ovlivňuje světelné znečištění a zhoršuje viditelnost noční oblohy pro astronomy. A když přestanou fungovat, tak na oběžné dráze zůstávají. Takových předmětů se tu pohybuje okolo 3 000.

Jsou nebezpečné z hlediska možnosti srážek. Už se nejednou stalo, že Mezinárodní vesmírná stanice musela provádět složité manévry, aby se vyhnula úlomkům kosmického odpadu.

V souvislosti s tímto se hovoří o tzv. Kesslerově efektu. Jedná se o situaci, kdy by jediná událost (například zničení satelitu výbuchem) na nízké oběžné dráze vedla ke vzniku řetězové reakce, jejímž výsledkem by bylo zničení dalších satelitů na oběžné dráze.

To by mohlo způsobit problémy s komunikací na Zemi a některé oblasti vesmíru by se staly nepřístupné pro kosmické lodě.

Zdroj: iflscience.com, unoosa.org