Nejbrutálnější sporty historie: box s ostnatými rukavicemi, shazování z mostu nebo vybíjená na život a na smrt

MMA, box nebo wrestling bývají často odsuzované pro svou brutalitu. Tyto historické sporty je ale hravě strčí do kapsy. Naši předkové si totiž s bezpečností hlavu vůbec nelámali. A víc než kdy jindy platilo, že vítěz bere vše – na rozdíl od poraženého totiž mohl žít.

Gladiátoři, rekonstrukce námořních bitev a boje s divokou zvěří

Gladiátorské zápasy jsou proslulé svou nemilosrdností a krutostí. Plná aréna diváků nadšeně sledovala dva zápasící otroky v souboji na život a na smrt a náležitě si podívanou užívala. Vědci předpokládají, že při soubojích zemřelo celkem asi 10 000 gladiátorů.

V arénách ale nebojovali jen gladiátoři. Před hrou zvanou naumachia napustili Římané Koloseum vodou, než do něj vpustili dvě opravdové válečné lodě s celou posádkou a sledovali, jak jedna druhou pošle ke dnu. Jednalo se pravděpodobně o nejvěrnější historickou rekonstrukci námořních bitev všech dob, jelikož při ní, stejně jako v námořních bitvách, umíraly stovky lidí.

Starověcí Římané měli pro nebezpečné sporty bezesporu slabost. A tak se u nich zrodil rovněž sport jménem venatio, kdy muži bojovali s divokými lvy, tygry, medvědy nebo slony. Zvířatům předtím několik dní nedávali najíst, aby byli co nejzuřivější. Cílem bylo zvíře usmrtit, nebo ho nakrmit vlastním tělem.

Řecké zápasy bez pravidel

Pankration je sport, který se zrodil ve starověkém Řecku. Našli bychom v něm prvky dnešního boxu a wrestlingu, jednalo se tedy o zápas dvou mužů. Byl to ovšem zápas bez jakýchkoliv pravidel. Oponenti se mohli kopat do genitálií, lámat si kosti nebo se kousat.

Cílem zápasu bylo protivníka zbít do bezvědomí, ale nezabít ho. Že to ne vždy vyšlo je nejspíš všem jasné, i když to pro přeživšího zápasníka znamenalo automaticky prohru. Římané sport ještě „vylepšili“, když zápasníkům dali ostnaté rukavice.

Mayská vybíjená

Ulama, sport, který praktikovali Mayové v lecčem připomíná dnešní vybíjenou. Hráči se rozdělili do týmů a snažili se míč dostat přes naznačenou čáru, aniž by spadl na zem. Problém byl v tom, že se míče nesměli dotýkat ani rukama, ani nohama, ale pouze trupem.

A v čem byl tento sport tak nebezpečný? Kromě toho, že míč vážil několik kilogramů a mohl se ve vysoké rychlosti proměnit ve smrtící projektil, Mayové poražený tým obětovali bohům.

Fotbal, při kterém se lámou kosti

Pasuckuakohowog zase připomíná dnešní fotbal. Oblíbili si ho původní obyvatelé Severní Ameriky a hry se mohlo účastnit i 1000 hráčů najednou. Pro získání míče se mohli libovolně bít, kopat a podrážet si nohy. Nebylo nic neobvyklého, když se hráč z pole odbelhal s ošklivou zlomeninou.

Egyptská kolba na Nilu

Kolba, klání nebo také rytířský turnaj je sport dobře známý téměř celé středověké Evropě. Jednalo se o soutěž dvou jezdců, kteří se snažili protivníka srazit dlouhým dřevcem.

Málokdo ovšem ví, že podobný sport se praktikoval už ve Starém Egyptě. Jen se neodehrával na koňském hřbetu, ale na rybářských bárkách. Protivníci se proti sobě nejprve rozjeli plnou rychlostí, následně vstali a pokusili se veslem srazit oponenta do vody. A vzhledem k tomu, že ta byla plná krvelačných krokodýlů a hrochů, prohra často znamenala opravdu nepěknou smrt.

Benátské hry na mostě

Návštěva středověkých Benátek nebyla nic pro slabé povahy. O zdejší oblíbené soutěži král Jindřich III. prohlásil, že je „příliš malá na válku a příliš krutá na hru“.

Dva týmy z řad zdejších obyvatel se setkaly uprostřed některého z četných mostů a za pomocí vlastních rukou či dřevěných holí se snažili protivníky shodit do vody. Zlomeniny a vyražené zuby byly zcela běžné, někdy ale došlo i na vydloubnuté oči, vykloubené čelisti, rozdrcená žebra nebo kompletní ochrnutí.

Bobování ze sopky

Jízdou z kopce na bobech se baví děti po celém světě. Na Havaji se podobným sportem zvaným Hee Holua bavili i dospěli, nejezdili ovšem po sněhu nebo písku, ale po úbočí sopky. Boby mohly dosáhnout rychlosti přes 120 kilometrů v hodině, což na nerovném kamenitém povrchu znamenalo jediné – v případě karambolu na účastníky čekala velmi bolestivá smrt.

Kdo prohraje, uhoří

Vikingové platili za výtečné plavce. A tak z plavání udělali sport. Přesněji řečeno, kontaktní sport. Na cestě k cíli se závodníci snažili navzájem potopit nebo jinak ochromit, aby své soky zpomalili. Někdy se tyto závody v plavání konaly také v plné zbroji, která vážila desítky kilogramů.

Další z jejich oblíbených kratochvílí bylo přetahování lanem. Jen s tím rozdílem, že místo lana používali zvířecí kůži a uprostřed týmů místo značky sálal velký oheň. Muži, kteří prohráli, skončili v plamenech.

Zdroj: The Archaelogist, Historycollection, Coolmaterial, Indiatimes