Nejhorší vězeňská vzpoura v USA je stará přes 50 let. Dodnes se vedou dohady o správnosti zásahu policie

Historie vězeňství má své tragické momenty. Brazilci nezapomenou na nepokoje v Carandiru (1992), Mexiko zase na hrůzy v Topo Chico (2016), nakonec i k zániku spějící Československo má svůj Leopoldov (1990). Noční můra Američanů má jméno Attica, právě zde se odehrála největší vězeňská vzpoura USA.

Kolem začátku největší vzpoury vězňů se dodnes spekuluje. Je popsán moment, kdy byl skupinou trestanců puštěn proti předpisům další vězeň a následná opatření podnítila nepokoje, ale většinou se má za to, že tento incident byl jen očekávanou záminkou. Hovoří se, že vězeňská vzpoura byla přímým důsledkem zastřelení aktivisty George Jacksona při jeho útěku z věznice San Quentin, úřady v ní zase viděly levicový podtón.

Tisícovka na dvoře

Jak už bylo řečeno, ráno 9. září 1971 nebyli vězni z bloku A po snídani odvedení jako obvykle na dvůr, ale směřovali zpět do cel. Během cesty po 60 metrů dlouhé chodbě napadli trestanci v 8:50 dozorce Williama Quinna a prorazili mu na dvou místech lebku. Poté zaútočili na dílnu, kde zajali dalšího strážného Michaela Smitha a krátce poté jeho kolegu Johna Stockholma.

Hlavní komplex v Attice měl tvar čtverce a čtyři cesty ho dělily na bloky A až D. Uprostřed byl velín zvaný Times Square. Toho se vězni zmocnili a zakrátko se na dvůr D vyhrnulo více než 1200 osob. V moci měli 39 dozorců a tři civilní zaměstnance.

Vězeňská vzpoura s cílem dostat milost

Dalšími důvody byly neúnosné podmínky v objektu. Jednalo se o přeplněné prostory, nedostatek hygieny (sprcha jednou týdně a rolička toaletního papíru pro osobu na měsíc), ale také rasové a segregační problémy. Bylo překvapivé, že vzbouřenci různých ras a etnik dokázali spolupracovat. Jako svého mluvčího si vybrali Franka Smitha zvaného „Big Black“. Ten byl mezi vězni respektován a dokázal je sjednotit. Například muslimským vězňům, odmítajícím zabíjení, nařídil hlídat rukojmí a chránit je i za cenu vlastního života.

V 9:15 byla obsazena dílna, o půl hodiny později zapálili vězni kapli a prádelnu. K Attice se sjíždějí členové státní policie a samozřejmě i televizní štáby. Policisté v 11:00 eliminují blok E, v němž je 960 dalších vězňů, ale ti se ke svým kolegům odmítli přidat. Nyní se komisař pro otázky vězeňství státu New York Russell Oswald pokouší jednat se zástupci vězňů, ale z obavy, aby se sám nestal rukojmím, odmítá ve 14:00 jít do nitra věznice. Požadavky mají šest bodů a postupně vykrystalizují v bezpodmínečnou amnestii a odvoz do neimperialistického státu z důvodu znemožnění stíhání.

Pokroky zmařila smrt

V 15:25, kdy už je na místě téměř 700 mužů zákona, jednají přímo na dvoře D s vězni aktivisté Herman Schwartz a Arthur Eve, jimž odsouzení věří. Nakonec se k nim v 16:25 přidává i Oswald, ale dočká se jen výhrůžek. Aby ukázal dobrou vůli, v 17:45 pouští do prostoru Atticy novinářské štáby. Bohužel to spíš vyvolá zvýšenou agresivitu.

Následujícího dne v 11:30 přislíbí pozorovatel Herman Badillo záruku beztrestnosti, kterou má signovat guvernér státu New York Nelson Rockefeller. Vězni žádají, aby přijel do Atticy, ale guvernér odmítne s tím, že věc je záležitostí policie a ta musí vše vyřešit. Když se zdá, že se obě strany blíží k dohodě a schválení nových 28 bodů podmínek pro ukončení vzpoury, přináší William Kunstler 11. září v 19:00 zprávu, která vše zmaří. Osmadvacetiletý William Quinn svým zraněním po převozu do nemocnice podlehl. Nyní se na vzbouřence vztahuje obvinění z vraždy či podílu na ní.

Vězeňská vzpoura vygradovala krvavým finále

Oswald se 12. září ve 14:10 pokouší vyjednat propuštění rukojmí. Když však opakovaně oznámí vězňům, že Rockefeller nehodlá přijet, odmítnou jím signovanou záruku beztrestnosti jako podvod. Vzbouřenci disponující sekerami, kladivy a dalšími primitivními zbraněmi, většinou se zahalenými tvářemi, odmítají dále jednat.

Nastává 13. září a v 7:40 schvaluje Oswald útok na věznici. Jako odpověď vyvedou vzbouřenci na visutou lávku osm rukojmí a hrozí, že je ihned podříznou. Přesto v deset hodin nalétnou nad dvůr vrtulníky a zaplaví jej slzným plynem. Následuje útok policie ve stylu „střílejte na vše, co se hýbe“. V nepřehledné situaci dojde k masakru a po šesti minutách je po všem. Výsledek: 10 mrtvých rukojmí a 29 vězňů. Ostatní jsou zpacifikováni, svléknuti do naha a podrobeni tvrdé a ponižující prohlídce.

Američané souhlasili

Den po potlačení vzpoury přináší lékař John Edland znepokojující zprávu. Všech deset rukojmí bylo zastřeleno postupujícími policisty. Následují dohady, vysvětlování a obžaloba 62 vězňů kvůli napadení dozorců. Dva z nich, John Hill a Charles Pernasalis, dokonce mohou dostat trest smrti za podíl na smrti dozorce Quinna. Nakonec byly žaloby staženy, zmíněná dvojice dostala 31. 12. 1976 milost. Potrestán nebyl ani žádný policista.

Podle některých zpráv zaplavila zemi vlna protestů, ale skutečnost je jiná. Při anketě tři čtvrtiny Američanů postup policie schválily. Možná i proto John Lennon, jenž na své LP Some Time In New York City (1972) zařadil písničku Attica State přímo se týkající vzpoury, nenašel u amerických posluchačů pochopení a tato deska byla z jeho sólových (kromě úvodních tří kontroverzních) nejhůře prodávaným albem.

Nutno ovšem podotknout, že události v Attice vedly k jistým úpravám podmínek ve věznicích v duchu nadnesených požadavků. Až po třiceti letech byly pozůstalým po zavražděných rukojmích a mrtvých vězních vyplaceny finanční kompenzace, celkem ve výši 20 000 000 $. Nikdo ovšem nikdy nepřezval za zásah v Attice odpovědnost a ani nedošlo k žádné oficiální omluvě.

Vězeňská vzpoura inspirovala řadu filmů a dokumentů, přičemž tyto snímky vždy popisovaly události ze svého úhlu pohledu. Základní popis událostí se nikterak neliší, jak je už ale zvykem, každý autor z krvavého masakru viní někoho jiného.

Zdroje: Česká televize, CNN Prima News, Vzpoura ve věznici Attica, Český rozhlas