Největší katastrofy: Nadzvukový Concorde měl být leteckou chloubou. Tragédie ve Francii všechny ambice pohřbila

Historie nadzvukového dopravního letectví není dlouhá, ale určitě dostatečně bohatá. Od úvodního trojboje mezi SSSR, USA a konsorcia Velké Británie s Francií se vlastně jediným nadzvukovým dopravním letadlem stal právě symbol nového věku, letoun Concorde.

Concorde vydržel jediný

Sovětský svaz sice dostal své TU-144 do vzduchu jako první (1968) a také s ním premiérově překonal nadzvukovou rychlost, ale později se po mnoha potížích z oslavovaného „tůčka“ stal nejluxusnější přepravce pošty a nákladu. Američané svůj Boeing SuperSonic od začátku nezvládli a projekt opustili. Zůstal tedy jen Concord, ale přes slibné začátky neměl také na růžích ustláno.

Ropná krize v roce 1974 vedla zájemce o rušení objednávek, takže se nakonec do vzduchu dostalo jen 16 strojů místo plánované stovky. Ale přiznejme si. Concorde opravdu nepředstavoval žádný luxus a jeho největší přednost spočívala ve zkrácení přeletu mezi Evropou a Amerikou z průměrných sedmi hodin na polovinu.

Katastrofa kvůli maličkosti

Letoun Concorde F-BTSC byl 25. července 2000 zaplněn a na palubě letu AF-4590 z Paříže do New Yorku bylo hned několik německých významných osobností. Na palubě byl například známý trenér klubu MSV Duisburg Rudi Faßnacht, miliardář Andreas Schranner, jeho zeť Christian Eich – jeden z čelních manažerů BMW, architekt Kurt Höft, majitelka prestižního restaurantu Marienbad paní Angela Stühn či fotbalový megasponzor Harald Ruch.

Čekali na odlet z letiště Charlese de Gaulla, ale čtyřiapadesátiletý kapitán Christian Henri Marty se startem otálel. Důvodem byl požadavek na kontrolu jednoho z motorů kvůli výpadku záložního mechanismu. Nakonec se pět minut po plánovaném odletu rozjel Concorde po ranveji. Nikdo nemohl tušit, že na ní leží asi čtyřiceticentimetrová lamela z turbíny Douglasu DC10 společnosti Continental Airlines – toto letadlo se do vzduchu vzneslo pouhých několik minut před Concordem.

Železný pásek poškodil levé zadní kolo podvozku, roztržená pneumatika zničila deflektor a jeho trosky prorazily palivovou nádrž. Z věže s děsem sledují ohnivý chvost za Concordem a vědí, že mohou jenom Martyho varovat. Nic jiného dělat nejde, stroj už minul pověstný „point of no return“ a musí do vzduchu. V této fázi ho již zastavit nelze. Letadla s ohnivým závojem si všímají lidé a dva budapešťští studenti Szabolcs Szalmasi a András Kisgergely vytvoří ikonický snímek.

Zachránil stovky životů

Martyho o situaci informují a sám ví, že má minimum možností. Snahu se pozvolným obloukem vrátit na letiště zhatí výpadek levých motorů, takže jedinou šancí je čtyři kilometry vzdálené letiště Le Bourget. K dovršení tragédie leží mírně vlevo od dráhy letu a Martyho šance tak klesají na nulu. Tváří v tvář smrti dokáže aspoň dostat letadlo přes dálnici, kde stojí stovky vozů a nasměrovat k zániku odsouzený Concorde mimo vesnici Gonesse.

Letoun se zřítí na dřevěný hotýlek Hotelisimo a tím se celá katastrofa uzavírá. Na jejím konci je 100 mrtvých pasažérů a devět členů posádky v letadle a čtyři na zemi. Dalších dvanáct osob je zraněno (šest velmi vážně) a někteří se doslova podruhé narodí. Příkladem může být Britka Alice Brooking, která na poslední chvíli vyskočí z okna zmíněného hotelu. Jak se svědci tragédie shodnou, nebýt Martyho manévru, mohl jít počet obětí do tisíců.

Concorde mimo hru

První reakce jsou výsledkem nedostatku informací. Mluví se o selhání motorů, špatném stavu pneumatik, teroristickém činu či atentátu – tomu naznačoval i fakt, že v Německu byly v téže době vykradeny byty dvou obětí. Možné selhání Martyho bylo bezprostředně vyloučeno, skutečná příčina byla definitivně potvrzena v září 2000.

Bohužel mezitím došlo u dalších dvou strojů k menším technickým potížím a tlak veřejnosti byl neúprosný. V srpnu 2000 stáhla společnost Air France Concorde ze všech pravidelných linek a tři dny poté tak učinili i British Airways. Na začátku roku 2001 dostává letoun opětovné povolení k provozu, ale trvá téměř celý další rok, než po několika testovacích letech opět odstartuje s cestujícími.

Neslavný konec

Air France vyplatila pozůstalým 250 milionů eur a Concorde začal bojovat o své přežití. V listopadu 2001 se znovu vrátil na oblohu, ale setrval tam pouze 11 měsíců. Pak prožil 16. června 2003 na pařížském aerosalonu svou derniéru a zamířil do leteckého muzea, kde mu společnost dělá – TU-144.

Britové se s Concordem rozloučili 24. října 2003. Poté jejich stroj, držitel rekordního přeletu Atlantiku časem 2:52,59″, odletěl do New Yorku. Zde byl lodí dopraven na Manhattan do leteckého a námořního muzea.

Všeobecně se má za to, že katastrofa jen uspíšila konec působení Concordů. Stále dražší letenky způsobily problémy s odbytem a v době jejich pauzy pohled na leteckou dopravu značně změnily události 11. září 2001. Málo se také ví, že bylo zaznamenáno na deset vážnějších problémů různého rozsahu – od praskajících okének až po defekty motorů.

Concorde byl symbolem konce 20. století a pro mnohé i milníkem letectví. V současné době se opět ozývají hlasy, volající po návratu nadzvukových dopravních letadel na oblohu.

Zdroje: Paris Match, dokumentární film, stať Rychlejší než zvuk, The Times, Slavné dny