Nenáviděla muže, čtyři na to doplatili. Blonďatá bestie Jaroslava Fabiánová

Blonďatá bestie nebylo jediným přízviskem čtyřnásobné vražedkyně. Říkalo se jí také Hospodská harpyje nebo Bestiální lesba. Na první pohled křehká žena prokázala nezvyklou nenávist k mužům a brutalitu, která podle vyšetřovatelů překonala jejich dosavadní zážitky.

Jaroslava Fabiánová se narodila 21. srpna 1965 v Děčíně, kde prožila dětství a dospívání. Hned na úvod si je třeba říci, že některé pasáže jejího života jsou do jisté míry zahaleny tajemstvím a zcela do důsledků se je nepodařilo objasnit.

Divoké osmdesátky

Blonďatá Jaroslava Fabiánová na Sametovou revoluci nečekala, a když se rodiče v roce 1978 rozvedli, chytla se v Děčíně romské party a začala krást ve velkém. K tomu ještě měla provozovat určitou formu prostituce, ovšem opět není doložen způsob. Každopádně v říjnu 1981 usmrtila osmasedmdesátiletého důchodce obzvlášť brutálním způsobem. Napadla jej zednickým kladivem, poté nožem dvacetkrát bodla do jeho těla a nakonec vzala ševcovské šídlo a znetvořila mu obličej.

Důvodem měla být malá finanční odměna. Typická pro Fabiánovou byla ignorace eventuality, že by mohla na místě činu zanechat stopy. V tomto případě našla policie jak otisky prstů, tak trasologické stopy v krvi. Vražedkyně jako mladistvá byla odsouzena k devíti letům vězení, ale po odvolání se dostala na svobodu už po 57 měsících.

Uspávačka

Příliv zahraničních turistů po otevření hranic znamenal pro Fabiánovou rozšíření klientely, ale erotické služby se jí poskytovat nechtělo. Proto zvolila nikoli nový recept, když zákazníkovi nasypala do pití hypnotikum, okradla ho a zmizela. Protože se zpravidla soustředila na cizince, dlouho jí tato varianta procházela.

Až v roce 1996 padla kosa na kámen. Jeden z dvojice maďarských občanů byl silný kardiak a směsici alkoholu a léků nepřežil. Fabiánová byla poměrně záhy dopadena, tentokrát si vyslechla verdikt „ublížení na zdraví s následkem smrti“ a čekal ji desetiletý žalář. V nápravném zařízení v Pardubicích se ovšem chovala velmi slušně, takže 19. září 2001 je opět na svobodě. Ovšem s důležitou doložkou, a to že se nesmí pět let pohybovat na území Prahy.

Mobilní intermezzo

Ze zákazů si slečna Jaroslava nic nedělala a pokračovala ve své linii. Dál provozovala uspávací prostituci a v únoru 2003 ukradla jednomu „kunčaftovi“ mobilní telefon. Jak už bylo řečeno, opatrnost jí nic neříkala. Prodala ho v bazaru a použila svůj občanský průkaz (při jakémkoli prodeji nezbytný doklad).

Policie jí záhy vypátrala a tentokrát vyvázla podmínečným ročním trestem s tříletým odkladem. Samozřejmě „zákaz Prahy“ platil, ale pouze úředně. Fabiánová ho ovšem do všech důsledků ignorovala.

Dvě vraždy za dva měsíce

V dnes už neexistující restauraci Šatlava v těsné blízkosti pražské Florence se 5. června 2003 seznámila s Augustinem Kůrou. Poté skončili v jeho bytě o několik pater výš, kde vražedkyně zjistila, že čtyřiaosmdesátiletý bývalý artista vlastní mnoho starožitností. V nestřežený okamžik mu zasadila sekáčkem na maso šest ran a odnesla si tři obrazy a elektrické nářadí.

O dva měsíce později narazila v restauraci Aréna na jedenatřicetiletého Richarda Sýkoru. Začala ho bodat nožem v koupelně a patolog napočítal 38 zásahů. Na mrtvolu se přišlo až po několika dnech, kdy sousedi pod Sýkorovým bytem hlásili prosakující krev. Sestra jeho bytné nechala otevřít úředně byt a našla mrtvolu v pokročilém stupni rozkladu, dále chybějící peníze a elektroniku.

Já to nebyla, oni ještě žili

Fabiánová byla zadržena 22. srpna 2003 a opět předvedla až nadřazené sebevědomí. Tvrdila, že u obou mužů v bytě byla, Kůra jí obrazy daroval, aby jí pomohl, uvařila mu polévku a odešla; Sýkoru opustila, když se sprchoval, protože se k ní nechoval dobře. Jenže jakoby ustrnula v 80. letech. Vzorky DNA, daktyloskopie a trasologie jasně dokázala, že se Fabiánová musela v bytech pohybovat i v době, kdy byli oba muži mrtví.

Neprojevila sebemenší lítost, chovala se bezcitně, egocentricky a agresivně. Soudce Martin Ornelka proto vynesl bez jakéhokoli váhání po delším projednávání v roce 2005 rozsudek odnětí svobody na doživotí s možností požádat o případné podmínečné propuštění nejdříve po 30 letech.

Otazníky přetrvávají

Na sklonku roku 2022 požádala Fabiánová za asistence zkušeného právníka Jaroslava Ortmana o obnovu procesu, ale předsedkyně senátu městského soudu v Praze Pavla Hájková návrh zamítla. Jaroslava Fabiánová je třetí doživotně odsouzenou ženou za dobu existence České republiky po Daně Stodolové a Miroslavě Kukačkové.

Případ „ženy, která nenávidí muže“ neustále nabízí mnoho otazníků. Údajně měla být v mládí znásilněna, ale nikdy nebylo přesně řečeno, o koho se mělo jednat. Hodně se také debatovalo o podílu viny její matky, že se o dívku nestarala a údajně ji vyhodila z domova.

Na druhou stranu bylo řečeno, že Fabiánová byla inteligentní a soběstačná, ostatně i ve zmíněné romské skupině měla hlavní slovo. Je ale třeba si uvědomit, že matka samoživitelka měla na starosti tři děti a nikdy se v tomto směru nemluvilo, jak se choval otec Jaroslavy, tedy jestli o ní projevoval zájem a zda své děti dostatečně podporoval.

Pak tu je ještě choulostivé období puberty, kdy jsou dospívající často přesvědčeni, že oni jsou ti nejchytřejší a rodiče dělají vše jen proto, aby jim ztrpčovaly život. Existuje pak ještě jedna verze, popírající některé předchozí. Poprvé měla mít Fabiánová sex až ve dvaceti letech, nechtěně otěhotnět a potratit. Většina lidí se však domnívá, že šlo spíš o snahu vzbudit lítost. Co sama vražedkyně přiznala, je odpor k mužům a preference lesbického vztahu. Ostatně tak byla vylíčena v seriálu I. oddělení v epizodě Černá vdova, kde ji ztvárnila Anna Polívková.

Zdroj: denní tisk, podcasty Historie českého zločinu, Hlasy českého zločinu, zpravodajství, Český rozhlas