PIKO: ikona socialistického dětství přežila až do dnešních dní

Většina z nás má spojený druhdy východoněmecký podnik s modelovou železnicí, jeho věhlas byl dokonce takový, že se bez ohledu na výrobce vžil název PIKO-vláčky. Ale už málokdo ví, co vlastně onen název znamenal a že za vznikem tohoto podniku stála německá konkurence.

Na území poválečného Německa byly čtyři okupační zóny: americká, britská, francouzská a sovětská. V té poslední byla nouze o hračky a ani směnný kurs zdejší marky nebyl nijak výhodný. Proto Sovětský vojenský úřad v Německu (SMAD) inicioval existenci podniku, který by nedostatkové či špatně dostupné hračky vyráběl.

Pikantní bylo, že vznikl na podzim roku 1948, zatímco východní nástupnický stát Německá demokratická republika o necelý rok později (7. 10. 1949). Veřejnost se poprvé o podniku dozvěděla na tradičním Lipském veletrhu, pořádaném ve dnech 30. 8. – 4. 9. 1949.

Kde se vzali pionýři?

Název Piko je složen z prvních písmen termínu Pionier Konstruktion, ovšem nikdo tehdy neměl na mysli dítka s rudým šátkem na krku – spíš se tento termín blížil americkým pionýrům, dobývajícím Divoký západ – tedy objevitelům či průkopníkům. Za první sídlo byla použita bývalá továrna Siemens & Haske Werk v Chemnitz (později Karl-Marx-Stadt) a záhy se tu rozeběhla výroba modelové železnice v měřítku H0.

Zpočátku šlo ještě o plechové hračky, ale Piko sledovalo velmi pozorně vývoj i „přes hranici“ a stále se zdokonalovalo. Ostatně inspirace je zřejmá z prvního setu, nazvaného Pico express, což je zřejmá vazba na západoněmeckou firmu Trix a její program Express. Pico bylo vysvětlováno jako snaha se přiblížit termínu „picolo“ = malý, ale to se ocitáme ve sféře dohadů – jisté ale je, že na onom prvním veletrhu vystupoval podniku ještě pod tímto názvem. Pak už se vždy jednalo jen o Piko.

Nejenom vláčky

Pokud bychom se podívali na sídla meziválečných a poválečných výrobců „mašinek“ a jejich příslušenství, našli bychom jich nejvíc na německé straně Krušných hor. Není proto divu, že v rámci RVHP bylo Piko pro velikosti H0 a N (od roku 1964) zvoleno za monopolního výrobce pro socialistický blok (měřítko TT ovládla někdejší firma Zeuke TT, později Berliner TT Bahnen) . Další podniky z NDR zásobovali spřátelené země doplňky, i když dodávky do bratrských končin byly rozhodně neuspokojivé.

To už se Piko z důvodu neustále se rozrůstajících výrobních kapacit přesunulo do městečka Sonneberg na hranicích NDR a NSR. Postupně se výroba začala rozšiřovat o hračky, které děti v druhé polovině reálného socialismu dobře znaly – většinou ovšem z cest k „Dederonům“, jak se obyvatelům NDR kvůli jejich původnímu označení DDR říkalo, ačkoliv omezený dovoz přes národní podnik Hračky také fungoval. Dívky byly nadšeny z malých praček, žehliček, mixéru Katja či šicích strojů Gabriela, nezbytné to výbavy pro jejich panenky. Mladí muži zase mohli rozvinout svůj um s velice oblíbenou ruční bateriovou vrtačkou SM s širokým sortimentem doplňků.

Mnozí si určitě vybaví model lunárního vozítka Lunochod, jež se pomocí dálkového ovládání pohybovalo po imitaci Měsíce, elektroničtí nadšenci zase přivítali trojdílnou stavebnici Pikotron, z níž bylo možné z přiložených kondenzátorů a odporů vytvořit jednoduché rádio, vlhkoměr, automatického vrátného a mnoho dalších zajímavých hříček.

Vrchol a logický pád

Pod hlavičku kombinátu Piko Sonneberg byly postupně začleňovány i podniky, jež prošly dvojím znárodněním, i když původní majitelé v nich často mohli dále pracovat i na vedoucích pozicích. Výrobci železnice jako Hruska, Gützold nebo Schicht nadále produkovali výrobky, jen už byly zabaleny do patřičných krabiček s nápisem PIKO (v případě Schichta se nějakou dobu jeho jméno objevilo na obalu také).

Výroba vláčků však nebyla zdaleka tak efektivní, jak by se mohlo zdát – zmíněné hračky, zejména ty dívčí a vrtačky SM, přinášely až desetinásobný obrat, takže od roku 1974 byl prakticky utlumen vývoj velikosti N a krátce před událostmi v roce 1989 zcela zastavena výroba, navzdory bouřlivým protestům modelářů. Dokonce se spekulovalo, že produkce bude dále pokračovat v ČSSR nebo Rumunsku, ale na to už nedošlo.

Po sjednocení Německa se očekávalo, že Piko nebude dlouho existovat. Kombinát se rozpadl, většina podniků pod něj spadajících byla restituována a v Sonnebergu vlastně zůstala jen výroba modelové železnice. Později se ale objevily názory, že vedení a zaměstnanci museli něco tušit, protože zanedlouho po pádu Berlínské zdi vytasila firma v nových pořádcích zajímavé inovace – proto se tvrdilo, že se jenom čekalo na změnu politických poměrů.

Už 75 let na trhu – a stále s fanoušky

Navzdory všem odborným odhadům se Piko nepoložilo. Podařilo stabilizovat podnik, výrobní program se rozšířil o znovu o velikost N, přibylo i prostřední měřítko TT a ve 21. století, už pod vedením dr. René Wilfera se do produkce dostala i zahradní železnice. Podnik sice musel z provozních důvodů část výroby přesunout do Číny, ale v Sonnebergu nadále funguje výrobní hala, do níž v červnu každého roku (pokud nenastanou nějaké komplikace jako v případě COVIDu) směřují příznivci vláčků na Den otevřených dveří.

Fenomén Piko-vláčků tedy funguje nadále i po tři čtvrtě století, což před pětatřiceti lety byl ochoten připustit jen málokdo.

Zdroje: Redakce, kniha Milované „ENKO“ v době socialistické, oficiální stránky Piko