Přehnaná snaha stála život pilota F1 a způsobila jednu z nejhrůznějších nehod

Možná se najdou statistici, kteří budou chtít porovnávat nejhorší smrtelné nehody ve formuli 1. Do jejich žebříčku se rozhodně zařadí Grand Prix Jižní Afriky 1977, kdy se odehrála tragédie nikoli nepodobná té z roku 1974, o níž jsme již psali.

Thomas Maldwyn „Tom“ Pryce (11. 6. 1949) je jedním z mnoha britských pilotů, kteří se objevili v F1, ale jediným zástupcem Walesu. Skromný pilot se postupně propracovával z nižších formulí, až v roce 1974 usedl do vozu Token, což byl pohrobek ambiciózního projektu budoucího šéfa stáje McLaren Rona Dennise. Ačkoliv se jednalo o velmi nepovedený vůz, rodák z Ruthinu s ním dokázal kvalifikovat a pozvedl si značně svůj kredit.

Osud jménem „Stín“

Majitel Tokenu, Řek Tony Vlassopulos, chtěl přihlásit Toma na GP Monaca, ale „z důvodu výkonnostních“ byla jeho přihláška odmítnuta. Naštvaný vlastník tedy poslal Walesana aspoň do závodu F1. Pryce ho s přehledem vyhrál a vzápětí měl na stole hned několik nabídek od zavedených týmů F1, protože vítězství v tomto závodě se považuje za jakousi vstupní bránu do nejprestižnější kategorie.

Tým Shadow přišel při testovací nehodě v Jižní Africe o zkušeného Američana Petera Revsona. Po několika záskocích ho definitivně nahradil Pryce a postupně se v týmu etabloval. V roce 1975 vyhrál dokonce nemistrovský závod Race of Champions a v „domácí“ Grand Prix Velké Británie mu patřil nejlepší kvalifikační čas. V deštivém Rakousku se poprvé postavil na stupně vítězů a stejné třetí místo obhájil i v úvodním závodě ročníku 1976.

Nové naděje

Bohužel tým Shadow přišel o hlavního amerického sponzora a tím se opozdil vývoj nového vozu. Jakmile ho měl Pryce k dispozici, ihned dokazoval své kvality. Na konci ročníku, v němž Lauda a Hunt svedli ikonický boj o titul, si postěžoval, že počítal s nějakým vítězstvím, ale problémy v týmu byly silnější.

Do ročníku 1977 vstupoval s obrovskou nadějí a zdálo se, že jeho optimismus je oprávněný. V druhém závodě v Brazílii dokonce hájil stříbrný stupínek, aby mu těsně před cílem vypověděl službu přehřátý motor. O to víc se těšil do Jihoafrické republiky, která se jela 5. března 1977.

Vražedná zbrklost

V deštivém tréninku šokoval Pryce celé startovní pole nejlepším časem, ale na suchu už to tak snadné nebylo. Navíc se Walesanovi nepovedl start, takže útočil z předposledního místa. Z 22. příčky postupně zdolal Lungera, Hayje, Bindera, Regazzoniho, Nilssona a ve 20. kole po předjetí Laffite už jel na 13. místě.

Na konci 22. kola Tomovu kolegovi, Italu Renzo Zorzimu, vypověděl přímo před boxy, ale „přes“ cílovou rovinku, poslušnost jeho motor. Pilot v klidu vystoupil a když jeho vůz začal halit oblak dýmu, vrátil se zpátky a uvedl v činnost samohasicí zařízení. Velitel jedné z požárních hlídek, jehož stanoviště bylo přímo naproti, poslal k Zorziho Shadowu dva nezkušené dobrovolné požárníky. Ti nekoukali doleva doprava a zamířili přes trať na místo činu.

Neměli šanci

Problémy byly hned dva. Zorziho potíže nevyhodnotili pořadatelé jako nebezpečí a proto nesignalizovali žlutými vlajkami nebezpečí. Druhý fakt byl závažnější. Cílová rovinka trati v Kyalami má zhruba v polovině zlom, za nějž není z vozu F1 vidět – a právě za touto terénní nerovností oba mladíci přebíhali. Když se vynořila bojující dvojice Stuck-Pryce, neměla příliš šancí. Němec se dokázal prvnímu muži vyhnout, ale Pryce „nabral“ předním spoilerem v rychlosti kolem 270 km/h devatenáctiletého Jansena van Vuurena a srazil ho na zadní kolo, které tělo mladíka rozmetalo do šestimetrové výše.

Druhou tragédii způsobil pětikilogramový hasicí přístroj, jenž měl van Vuuren v ruce. Trefil Pryce přímo do hlavy, přičemž o síle nárazu svědčí uražená trubka ochranného oblouku za pilotovou hlavou o síle stěny 3 cm. Bílý shadow se stočil doprava k prodloužené boxové zídce a směřoval do zatáčky Crownthorne.

Poslední vteřiny hrůzy

Jacques Laffite vše viděl a domníval se, že Tom je jen zraněn a vpravo zastaví. Proto shadow předjel, ale v nájezdu do zatáčky si ke svému zděšení všiml, že Walesanův monopost doslova přeskočil obrubník a letí přímo na něj. Oba vozy skončily v únikové zóně a Laffite ihned svůj Ligier opustil.

Záchranáři, kteří dorazili k druhému havarovanému vozu pochopili, že je konec. Boky kokpitu byly doslova zbroceny krví a po sejmutí přilby se ukázalo fatální zranění v oblasti krku. Onen válec, jenž měl zachraňovat piloty před ohněm, tentokrát zabíjel.

Smutná fakta

Ironií osudu je, že závod se původně jet neměl, protože pořadatelé měli finanční potíže a zdálo se, že konání Grand Prix budou muset odvolat. Nakonec se našel na poslední chvíli sponzor, jenž celou akci zaštítil.

Závod pokračoval, nezapomeňme, že v 70. letech minulého století byly podmínky značně odlišné, a jeho vítězem se stal Niki Lauda. Poprvé od své strašné havárie na Nürburgringu v předchozím roce. Také jeho Pryceho nehoda zasáhla – mezi žebra motoru se mu zaklesl uražený ochranný oblouk a tím pádem došlo k poškození olejového systému. Nakonec vyhrál a o smrti nešťastného kolegy se dozvěděl až po ceremoniálu na stupních vítězů.

Jedna z nejneuvěřitelnějších nehod sice v té době ještě nevedla ke zpřísnění pravidel, ale donutila pořadatele lépe vybírat a vyhodnocovat dobrovolníky na posty traťových hlídek. V nekrologu jeden z tehdejších novinářů napsal výstižnou větu: „Zemřel, protože profesionální závodníci stále nemohou počítat s profesionálním zajištěním.“

Zdroje: redace (odborník na historii Formule 1), YouTube, film Formula Uno: Febbre Della Velocità