Přežili nemožné: 400 dní ve člunu na moři, pád ze 3 kilometrů nebo roztrhání medvědem

Věří se, že lidská bytost je křehká a že náš svět jsme ovládli pomocí rozumu a ne proto, že bychom patřili mezi nejsilnější tvory. V naší historii ale došlo k mnoha neuvěřitelným událostem, které dokazují, jak hodně může být člověk odolný a silný.

Více než rok na otevřeném moři

José Salvador Alvarenga (*1975) je známý tím, že přežil jako trosečník ve člunu déle než rok, tedy pokud to chcete vědět úplně přesně, pak se mu podařilo přežít uprostřed pacifického oceánu celých 438 dní.

Alvarenga, zkušený námořník a rybář, vyplul 17. listopadu 2012 ještě s dalším mužem z mexického přístaviště. Bohužel se ale dostali do bouře a jejich sedmimetrový člun se vychýlil z kurzu. Kromě toho došlo k poškození motoru i vysílačky, tím pádem se z obou námořníků stali trosečníci čekající na záchranu. Živili se pouze syrovými rybami a želvami, žízeň hasili dešťovou vodou a v případě nouze i vlastní močí nebo krví z ulovených želv.

Zhruba po čtyřech měsících zemřel na podvýživu Alavarengův společník, který už dál nechtěl jíst syrové maso. Alvarenga několik dní jeho mrtvolu v lodi převážel, ale nakonec ji hodil do moře. Před smrtí kolegovi slíbil, že se nebude živit masem z jeho těla. Hned poté Alvarenga uvažoval o tom, že spáchá sebevraždu, ale bylo to v rozporu s jeho náboženskou vírou, a tak dál bojoval o život.

Toto obrovské úsilí mu vydrželo celých 14 měsíců na otevřeném moři. 30. ledna 2014 na obzoru konečně spatřil pevninu, ke které doplul. Jednalo se o malý ostrůvek, patřící k Marshallovým ostrovům. Byl dehydrovaný a měl problémy s chůzí, ale přežil. Odborníci později odhadli, že za tu dobu mohl urazit vzdálenost mezi 8 000 až 10000 km. Jeho příběh vyšel v roce 2016 knižně.

Pád z výšky několika kilometrů

Neuvěřitelné štěstí měla Juliane Kopecke (*1954), když během letu nad jihoamerickou džunglí přežila pád z výšky více než tří kilometrů. Juliane, původem Němka, vyrůstala v Limě, kde její rodiče pracovali. Později se přestěhovali do Panguany v deštném pralese, kde založili výzkumnou stanici a kde se Juliane mimo jiné naučila dovednosti přežití v divočině. Bylo jí 17 let, když v Limě složila středoškolské zkoušky a spolu s matkou se pak měla vrátit do Pucallpy.

Neštěstí se stalo na Štědrý den roku 1971. Letadlo nebylo zrovna v nejlepším stavu, a proto se mohlo jen těžko vyrovnat s bouří, do které se dostalo. Po zásahu bleskem se letoun začal rozpadat a Juliane během katastrofy vypadla ven, ale stále zůstala připoutaná k řadě tří sedadel. Na celou tu událost si dochovala celkem živé vzpomínky.

„Pamatuji si, že letadlo padalo střemhlav dolů, motor burácel a cestující křičeli. Pak jsem najednou vypadla. Padala jsem hlavou dolů, bezpečnostní pás mě přimáčkl k sedadlu tak, že jsem nemohla dýchat. V tu chvíli jsem přesně věděla, co se stalo, ale neměla jsem čas se bát, protože jsem omdlela.“

Juliane se probudila na zemi, přikrytá řadou sedadel. Odborníci později vyslovili teorii, která měla vysvětlit, jak je možné, že dívka přežila tak dlouhý pád. Jednalo se pravděpodobně o souhru šťastných náhod. Silný vítr během bouře pomohl pád zpomalit, stejně jako husté koruny stromů a liány. Výhodou bylo i to, že Juliane zůstala připoutaná k sedadlu. Ačkoliv se při probuzení ocitla pod sedadlem, věří se, že musela přistát na zemi ve chvíli, kdy ho měla pod sebou.

Poranění, které během pádu utrpěla, nebyla tak vážná, aby jí znemožnila cestu džunglí. Zlomila si klíční kost, měla otřes mozku a ránu v paži, ale protože si prošla výcvikem přežití v divočině, uměla si poradit. Podařilo se jí najít řeku, které se držela, protože věděla, že ji může dovést k civilizaci. Pochod trval dlouhých 11 dní, než konečně narazila na lidi, kteří ji zachránili. Stala se tak jediným přeživším havarovaného letadla.

Opuštěná za polárním kruhem

Ada Blackjack (1898-1983) svým původem patřila k národu Inuitů, kteří obývají arktické regiony na severu naší planety. Adu a její sestru matka poslala na výchovu do misionářské školy, kde se učila angličtinu a domácí práce. Připravovala se na roli matky a ženy v domácnosti, rozhodně však nebyla zvyklá přežívat v divoké arktické přírodě.

V šestnácti letech se provdala a porodila tři děti, z nichž pokročilého věku se dožil pouze jeden syn. Manželství ale pro mladou ženu nedopadlo dobře, a tak se rozvedla a vrátila se i s dítětem k matce. Přivydělávala si šitím a úklidem v domácnostech. Její syn však onemocněl tuberkulózou a ona potřebovala vydělat více peněz na jeho léčbu. Přihlásila se proto do kanadské expedice směřující na Wranglerův ostrov, který si pro sebe chtělo nárokovat britské království. Domorodá žena s dobrou angličtinou, která uměla vařit a sešívat zvířecí kůže, se jim velmi hodila.

V září roku 1921 vyrazila pětičlenná expedice na svou pouť. Zpočátku vše probíhalo podle plánů a všichni dorazili na ostrov. Tam měli vyčkat na loď, která je měla vyzvednout. Několik prvních měsíců přežívali bez větších problémů, mužům se dařilo lovit ryby a zvěř, zatímco Ada se jako žena starala o zpracování a přípravu jídla. Loď, na kterou čekali, ale nakonec nedorazila. Jak přicházela zima, voda kolem ostrova začala mrznout, což znemožňovalo plavidlům přistát u břehu. Kromě toho se sponzorovi expedice nepodařilo dát dohromady peníze na nákup dalších zásob. Z pětičlenné skupiny se tak vlastně stali opuštění trosečníci. V zimních měsících teplota klesala k -50 °C a bylo mnohem těžší obstarávat potravu.

Jeden z mužů, Lorne Knight, onemocněl kurdějemi a zbylí muži se nakonec rozhodli dojít pro pomoc sami. Zanechali Adu a Knighta na místě a zmizeli v ledové pustině. Od té doby je nikdo nespatřil. Ada se o nemocného muže starala, ale vztahy mezi nimi nebyly dobré. Knight po půlroce na následky choroby zemřel a Ada tak zůstala v nehostinném kraji sama.

Naučila se lovit ptáky a chytat lišky. Vybudovala si malou pozorovatelnu, odkud mohla sledovat, jestli se k ní neblíží lední medvědi. Tímto způsobem žíla na ostrově sama několik dalších měsíců. V srpnu roku 1923 k pobřeží konečně dorazila loď a Ada se mohla vrátit domů ke svému synovi. Po jejím návratu se o ní mluvilo jako o Robinsonovi v ženské podobě.

Revenant: Příběh zmrtvýchvstání

Hugh Glass (1783–1833) patřil k profesionálním lovcům a obchodníkům, kteří se živili prodejem kožešin. V roce 1823 se připojil ke skupině jiných lovců, kteří byli pro tuto práci najati v oblasti Jižní Dakoty podél řeky Yellowstone. Při jednom průzkumu se Glass střetl s medvědicí grizzly, která chránila svá mláďata a napadla ho. Jeho společníci zaslechli křik a spěchali mu na pomoc. Medvěda zabili, ale když si prohlédli Glasse, nabyli dojmu, že mu zvíře způsobilo taková zranění, která se zdála být neslučitelná se životem. Měl hluboké kousance, zlomenou nohu a drápance na zádech tak silné, že mu odhalovaly žebra. Mužům se dokonce zdálo, že ubožák vydechuje skrze proražený otvor v hrdle.

Ačkoliv mu nedávali mnoho šancí na přežití, přenášeli ho s sebou na nosítkách. Značně to však zpomalovalo celou jejich výpravu. Po dvou dnech dostali dva muži za úkol zůstat s Glassem dokud nezemře a pak ho pohřbít, ostatní pokračovali dál bez nich. Jenomže Glass neumíral, ačkoliv už měl vykopaný hrob. Dva společníci vzali všechno jeho vybavení a nechali ho napospas svému osudu. Když později dohnali skupinu lovců, lživě potvrdili, že Glass zemřel.

Zmrzačený muž místo toho doslova vstal z mrtvých. Zjistil, že je sám, bez zbraně a bez vybavení, 320 km od nejbližší osady. Jeho odhodlání a vůle přežít musely být však nezdolné. Narovnal si zlomenou nohu a zabalil se do medvědí kůže, kterou přes něj nechali přehozenou. V otevřených, hnisavých ranách měl červy, ale nevytahoval je, protože mu čistili rány.

V tomto stavu se spíš plazil, než aby šel, odhodlaný zachránit si život. Orientoval se podle známého vrcholu, který měl nadohled. Na břehu řeky si dokázal sestavit hrubý vor a dál se pohyboval po vodě. Živil se bobulemi a slimáky, zkrátka vším snadno dostupným. Trvalo mu 6 týdnů, než se dopravil k lidem a díky lékařské péči se ze svých zranění zotavil. V roce 2015 byl podle této události natočený film Revenant s oscarovým Leonardem di Capriem.

Ztracen v poušti

Sahara je název pouště čítající přes 3 miliony metrů čtverečních, což lze srovnat s rozlohou Spojených států amerických. V některých místech může teplota rozžhaveného písku dosáhnout až k 80 °C. V Maroku se každoročně pořádá speciální událost zvaná Marathon des Sables. Jedná se o běžecký závod dlouhý kolem 250 km a jeho trasa vede právě zmíněnou rozpálenou pouští. Pro mnohé je to výzva, kterou chtějí pokořit a zažít při tom něco nevšedního.

Své o tom může vyprávět italský běžec Mauro Prosperi (*1955). V dubnu roku 1994 odstartoval závod spolu s osmdesáti dalšími lidmi, kteří si chtěli splnit svůj sen. Během prvních tří dnů uběhl 96 kilometrů. Po celou dobu závodu musel mít na sobě batoh s jídlem, spacák, oblečení a další základní vybavení. Pouze nápoje běžci dostávali na jednotlivých stanovištích.

Čtvrtý den udržoval tempo, nechal za sebou svého společníka a dostal se tak na čtvrté místo. Teplota vzduchu dosahovala ke 46 °C. Ohřátý vzduch dokázal způsobovat větrné víry, následkem čehož se písek zvedal a znemožňoval účastníkům závodu dobře vidět. Prosperi měl ale dojem, že stále vidí běžeckou trasu a tak pokračoval v nepříznivých podmínkách dál. Po pár hodinách si musel odpočinout. Pálily ho oči a stejnou bolest pociťoval i v krku a v nose, vlivem podráždění drobnými částečkami písku.

Když písečná bouře utichla a on si dostatečně odpočinul, pokračoval několik dalších hodin v běhu, ale uvědomil si, že všechny značky a orientační body zmizely pod pískem. Nevěděl, kudy se má vydat a také si uvědomoval, že mu dochází zásoby vody. Snažil se s ní proto neplýtvat a mimo to do další láhve schraňoval svou moč. Po delší době narazil na opuštěnou svatyni, kterou ve své době používali Beduíni. Ta mu na několik dní posloužila jako přístřešek před žhavým sluncem. Podařilo se mu občas chytit drobné živočichy, kterými se živil.

Když jsem tam byl, uviděl jsem nějaké netopýry, schoulené ve věži. Rozhodl jsem se pít jejich krev. Popadl jsem hrst netopýrů, odříznul jim hlavy a nožem jsem jim rozdrtil vnitřnosti. Pak jsem je vysál. Snědl jsem jich minimálně dvacet…

Během doby jeho zmizení dvakrát zahlédnul helikoptéru, ale ani jednou se mu nepodařilo upoutat její pozornost. Začínal být velmi zoufalý, nechtěl umírat dlouhou a mučivou smrtí, a proto zanechal svým příbuzným dopis na rozloučenou a pokusil se o sebevraždu podřezáním žil. To se ale nepodařilo. Kvůli tomu, jak moc byl dehydrovaný, hustá krev v jeho těle neodtékala ven. Nakonec to bral jako znamení, že se má snažit bojovat, a tak opustil svatyni a pokračoval dál v cestě. Většinou se pohyboval v noci, přes den se snažil najít nějaký útes nebo zakrslý strom, v jehož stínu se schovával. Osmý den svého zmizení se blížil k horám a dokonce narazil na malou louži vody. Bylo pro něj už ale i náročné polykat a pít.

Další den konečně uviděl mladou dívku, která hlídala stádo koz. Nejprve se ho velmi polekala a utekla, ale nakonec přivedla pomoc a Prosperi byl zachráněn. Jen policie vůči němu byla zpočátku ostražitá, protože ho považovala za špiona. Ubohý, dezorientovaný muž totiž nevědomky překročil hranice Maroka a ocitnul se v Alžíru. Od místa běžecké trati byl vzdálený neuvěřitelných 289 km. Trvalo dva měsíce, než se jeho tělo vzpamatovalo a on mohl začít normálně přijímat potravu. Hrůzný zážitek ho ale od jeho záliby neodradil a závodu se pak ještě několikrát zúčastnil. V roce 2001 zaznamenal svůj osobní rekord, když se umístil na 13. místě.

Toto byl jen malý výčet toho, co někteří lidé ve svém životě zkusili. Neříkejme, že člověk je slabý tvor. Na základě zmíněných příběhů lze říct, že čím silnější je naše vůle k životu, tím silnější je i naše tělo, které odolá i velmi drsným přírodním podmínkám. Nikdy nepodceňujme odvahu o odhodlání, které v sobě nosíme.

Zdroje: Bushcraft, Hughglass, Offgridweb, BBC