Příběh značky Ferrari: Auta, v nichž lidé vítězili i umírali, stvořil fanatický génius, pro kterého druhé místo znamenalo být první mezi poraženými

Jestli se nějaké automobilce podařilo naprosto dokonale skloubit rychlost a luxus, pak je to bezpochyby Ferrari. Už samotné logo se vzpínajícím se koněm symbolizuje eleganci a současně nebezpečnou krásu.

Jak to ale všechno začalo?

Když se 20. února 1898 v italské Modeně narodil Enzo Ferrari, rozhodně nikoho nenapadlo, že se jeho jméno jednou nesmazatelně zapíše do historie automobilového průmyslu. Enza ovšem auta fascinovala už od dětství. Sám často vzpomínal, že ho otec bral jako malého kluka na automobilového závody.

Nadšení, které tenkrát v hledišti pocítil, ho provázelo celým profesním životem a dodávalo mu sílu. A tu rozhodně potřeboval. Školní lavice opustil už jako desetiletý, když musel po otcově smrti pomáhat s rodinným rozpočtem. Nastoupil jako dělník do továrny. Stále ho ale lákala vůně benzínu.

V osmnácti se mu splnil sen, stal se testovacím jezdcem v malé automobilce. Brzy na to začal závodit a upoutal pozornost Alfy Romeo. Netrvalo dlouho a mluvilo se o něm jako o jednom z nejtalentovanějších jezdců. Jeho kariéra mířila k vrcholu. Enzovi ale nestačilo, že proslavil Alfu Romeo, měl mnohem odvážnější plány.

Roku 1931 oznámil konec svojí závodní kariéry a věnoval se výhradně vývoji závodních strojů. O osm let později si pak založil vlastní společnost Auto Avio Construzioni a v roce 1947 představil první vůz navržený a sestrojený výhradně pod jeho vedením. Zrodil se model 125 S, který se do historie automobilových závodů zapsal vítězstvím na Grand Prix 1947 v Římě.

Překvapivá rychlost a vysoká kvalita

…těmito slovy by se daly charakterizovat vozy, které v padesátých letech Enzo vyráběl pro Formuli 1. Šlo o závodní auta ověnčená mnoha vítězstvími, ale jak už to tak ve Formuli bývá, řada z nich se stala pro svoje jezdce rakví.

V roce 1955 zahynul v autě značky Ferrari Alberto Ascari, v letech 1957-1958 to byl byli Eugenio Castellotti, Luigi Musso a Peter Collins. Rok 1957 se nesl také ve znamení tragédie při závodu Mille Miglia. Ferrariho vůz zde pilotoval Alfonso de Portago. Bohužel havaroval, což stálo život jeho navigátora a devět diváků. Několik dalších lidí bylo zraněno. Neslavnějšímu italskému silničnímu závodu tím odzvonilo, protože vláda následně zakázala závody na veřejných silnicích. Enzo Ferrari byl v návaznosti na tragickou nehodu dokonce obviněn ze zabití, posléze ho ovšem soud zprostil viny.

Ferrari a synové

Ačkoliv se Enzo oženil již v roce 1923, společného potomka přivítali s manželkou Laurou na svět až roku 1932. Syn Dino ovšem zemřel ve čtyřiadvaceti letech na svalovou dystrofii. Otec, který v něm viděl svého nástupce, byl naprosto zdrcený. Laura zcela reálně pochybovala o tom, jestli má smysl v manželství pokračovat. Svazek už pár šrámů utrpěl, zejména v roce 1945, kdy Enzo zplodil syna se svou milenkou Linou Lardi.

Když v roce 1978 zemřela Laura Ferrari, Enzo se ke svému nemanželskému synovi veřejně přihlásil. Piero sice ve společnosti už od šedesátých let pracoval, nicméně používal příjmení svojí matky. Nyní tedy přijal jméno Ferrari a v závěti byl jmenován dědicem svého otce. Dnes mu patří 10% podíl ve společnosti a koncem letošního roku byl jeho majetek odhadován na 9,8 miliard amerických dolarů. Ale to trochu předbíháme dobu, musíme ještě na skok do ikonických šedesátých let…

Ferrari míří na silnice a hledá obchodního partnera

Šedesátá léta se nesla ve znamení výroby sportovních silničních aut. Ferrari ovšem nadále kraloval i formuli 1 a dalším závodům. O život přišli v této dekádě dva jezdci – Wolfgang von Trips a Lorenzo Bandini. Von Trips havaroval tak nešťastně, že tím zabil hned čtrnáct přítomných diváků.

Koncem tohoto desetiletí byl Enzo nucen hledat obchodního partnera. Již v roce 1963 nabídl spolupráci společnosti Ford. Z jednání ale bylo jasné, že by Ford nenechal Ferrarimu potřebnou kontrolu nad firmou. A tak se v roce 1965 malý podíl vzniklé akciové společnosti Ferrari dostal do rukou Fiatu. Ten o čtyři roky později vlastnil již celých 50 % a v roce 1988 dokonce 90 %. Enzo zůstal na postu prezidenta Ferrari do roku 1977 a kontrolu nad divizí Scuderia Ferrari si udržel až do své smrti v roce 1988, kdy mu bylo úctyhodných devadesát let.

Nechcete? Nekupujte!

Tak by se dal jednoduše charakterizovat celoživotní přístup Enza Ferrariho. Od samého začátku až do svojí smrti vyvíjel auta výhradně podle svých vlastních představ. Pokud byl on sám spokojen, nabídl model k prodeji. Proslul větou: „Zákazník nemá vždycky pravdu.“ Bral to tak, že lidé si jeho auta koupit mohou, ale nemusí.

Pravda je taková, že mnozí by rádi, ale při ceně, která dnes nejde pod 10 milionů korun, jednoduše nemohou. Sám Enzo navíc zastával názor, že je třeba dodat na trh vždy o jedno auto méně, než kolik by se prodalo.

I v tom tkví filozofie společnosti, kterou před pětaosmdesáti lety založil mladík bezmezně milující auta.

Zdroje: Britannica, Brainy Quote, Enzo