Rytířské souboje měly mladým šlechticům přinést renomé, po kterém bezmezně toužili

Rytíři vždy patřili do takzvané lepší společnosti. Jejich posláním bylo sice válčení na bitevních polích, ale i v dobách meziválečných se těšili nesmírné úctě.

Nejen válčení ale i zábava

Rytířská výchova nespočívala jen v umění boje. Takový správný rytíř musel například umět hrát na hudební nástroj, který doprovázel svým zpěvem. Také bylo nutné, aby se dobře postaral o hosty, což znamenalo nejen obsluhu, ale i pohotovost při konverzaci na různorodá témata.

Každý rytíř měl samozřejmě také koně. O toho se zpravidla staral už od hříběte, sám si jej cvičil i podkovával nebo u podkování alespoň asistoval.

Meče vystřídala děla

Kocem 14. století začala vrcholná doba rytířství postupně upadat. Jedním z hlavních důvodů byl fakt, že rytířská výzbroj začala být zastaralá. Cinkot těžkých mečů postupně vystřídala střelba a burácení děl. Kromě toho se mladí šlechtici nechtěli dávat všanc ve válečných vřavách a svůj věhlas se snažili vydobýt jinak.

Rytířské romány popisovaly vše příliš růžově

Vliv na myšlení těchto vznešených mladíků měly tehdy také populární rytířské romány, které toto „povolání“ vykreslovaly s noblesou a středověkému čtenáři se fikce často slévala s realitou. O usmrcení nebo zmrzačení ve válce nebyla vůbec řeč. Rytířské příběhy pojednávaly především romantičtějších věcech, jako bylo například zpívání pod oknem milované dámy nebo nekonečné jízdy na koni s věrnou družinou.

Ani na turnaj, ani do bitvy

Klasické hradní turnaje stály spoustu peněz a některým z panstva se navíc zdály příliš pompézní. Války byly zase nebezpečné a hrozilo, že se rytíř domů již nevrátí. Proto vznikly takzvané pas d´armes, což byla jakási forma soukromého souboje.

Rytíř a jeho družina si jednoduše vybrali místo kudy procházelo velké množství lidí – často to byly mosty nebo městské brány. Bylo zde připraveno zázemí, a to včetně občerstvení.

Pokud chtěl místem projít kterýkoliv jiný rytíř, byl vyzván na souboj. Odmítnutí utkat se znamenalo hanbu. Pokud dotyčný bojovat chtěl, ale neměl zbraň ani koně, byly mu tyto nezbytnosti zapůjčeny.

Dámám se musely vybojovat rukavičky

Nešlo však jen o rytíře. Stačilo, aby se takto střeženým místem snažila projít dáma bez doprovodu. Taková zde zanechala šál nebo rukavičku. Tyto své drobnosti pak dostala nazpět od rytíře, který se boje zúčastnil a mohl jí je doručit zpět.

Španělský šlechtic, který bojoval přes třicet dní

Jeden z takových památných soubojů má na svědomí španělský rytíř Suero de Quiñones. Psal se rok 1434, kdy se de Quiñones a jeho desetičlenná družina usadili na stezce, která vedla do slavného poutního místa Santiago de Compostela. Prohlašovali, že neodejdou, dokud nezlámou na tři stovky kopí.

Po měsíci a 166 soubojích vyčerpaný rytíř se svou družinou oznámili, že mise byla splněna. Tento pas d´armes rytíře de Quiñones natolik proslavil, že se dokonce objevil i v celosvětově proslulém satirickém románu Don Quijote z roku 1605.

Zdroje: dbpedia.org, memento-historia.cz