Tajemná Praha: Letná není jen nenáviděný Stalinův pomník

Letenská pláň byla svědky mnoha zajímavých událostí. Konaly se tu dostihy, své stadiony měly vedle sebe věční rivalové Sparta a Slavie (než se přestěhovala do vršovického Edenu), po komunikaci lemující park pochodovaly vojenské přehlídky, prvomájové průvody a jako nechtěný paradox tu stávaly cirkusy zvučných jmen. Vše ale mohlo vypadat podstatně jinak.

Pařížská ulice, jedna z nejhonosnějších (či nejdražších) v Praze, vedla ze Staroměstského náměstí vlastně „do nikam“, proto se architekt Jan Koula (1855-1919) už v roce 1896 zabýval projektem mostu a následného průkopu letenským vrchem.

Most byl jako Čechův postaven v letech 1906-1908 (jde mimochodem o nejkratší přemostění hlavního toku Vltavy v hlavním městě), ale záhy se stal terčem kritiky: „Další most, který nikam nevede!“ zněly uštěpačné hlasy. Byla to nejspíš reakce na sousední most císaře Františka Josefa I. (později Štefánikův, Švermův a znovu Štefánikův), do nějž ústila dnešní Revoluční ulice. Na něj sice navazuje Letenský tunel, ale ten byl dokončen až v roce 1953.

Z Václaváku na Kulaťák

Zpět k Čechovu mostu. Následovalo hned několik architektonických soutěží, v nichž se objevily některé zajímavé, stejně jako bizarní návrhy. Původní směrování průkopu do Bubenče bylo později odkloněno více doleva (z pohledu Pařížské) a vznikl tak záměr vytvořit jeden obrovský bulvár po pařížském vzoru. Začátkem mělo být Václavské náměstí, po určité asanaci měla cesta pokračovat do Pařížské a odtud průkopem do Dejvic na Vítězné náměstí, lidově řečený Kulaťák.

Průkop měl být lemován stavbami zastupujícími vzdělání a kulturu, od škol přes divadla až po muzea, ale s ohledem na dvě světové války už se tato myšlenka jevila jako přežitá. Prorazit letenský kopec není záležitost několika měsíců a zejména velká světová krize na začátku 30. let podobné myšlenky vylučovala. Neuspěly ani varianty v podobě tunelu, tedy něco podobného, co bylo realizováno později o pár set metrů vedle.

Místo ministerstva „fronta na maso“

V druhé polovině 40. let v poválečné euforii se už o proražení Letenských sadů neuvažovalo – pracovalo se s myšlenkou galerie nebo budovou parlamentu (na níž byla v roce 1946 vypsána architektonická soutěž), aby nakonec vše skončilo – jak tomu v našich luzích a hájích bývá – docela jinak. Politické změny vedly k myšlence vybudovat na pláni obří sochu generalissima Josifa Visarionoviče Stalina.

Ačkoliv myšlenka a první návrhy spadají do roku 1949, finální verze architekta Otakara Švece a manželů Jiřího a Vlasty Štursových byla dokončena dva roky po Stalinově smrti (1955), paradoxně v době, kdy Nikita Sergejevič Chruščov, generalissimův nástupce, rozbíjel v SSSR kult osobnosti. Jako hořký výsměch působí fakt, že Švec a Štursa v období první republiky pracovali s námětem na pomník T. G. Masaryka na témže místě.

Nechtěný šestnáctimetrový kolos, jemuž se kvůli jeho vzhledu posměšně říkalo „fronta na maso“ a vyšel na tehdejších 140 milionů korun, byl v roce 1962 složitě zlikvidován, což znamenalo další výdaj ve výši 4,5 milionu.

Hodiny, politici, humoristé a král popu…

Z celé monumentální stavby tak zbylo mohutné schodiště a podzemní prostory, ráj různých pochybných existencí. Jiné využití neexistovalo, ač se čas od času objevovaly socialisticky jásavé oslavné sochy či sousoší, celkem logicky opět bez realizace.

Při Sametové revoluci se tu krátce objevil stylizovaný Zvon svobody, umístěný sem rebelujícími studenty, v podzemních prostorách působil rockový klub a svou základnu tu měla první soukromá rozhlasová stanice, pozdější Rádio 1.

Na podstavec byl v roce 1991 u příležitosti stého výročí Jubilejní výstavy instalován obří metronom sochaře Vratislava Karla Nováka. Bohužel jeho provoz bývá často omezován vysokými náklady a spouští se pouze tehdy, když si jeho činnost nějaký sponzor zaplatí.
U příležitosti pražského koncertu krále popu Michaela Jacksona 8. 9. 1996 byla na sokl instalována jeho socha v nadživotní velikosti.

V roce 1998 byl na obrovské lešení vyvěšen billboard ODS s tváří Václava Klause (krátce poté jej na stejném místě a sklonku roku zparodoval Petr Čtvrtníček) a u příležitosti vstupu České republiky do EU se zde o půlnoci 1. ledna 2009 objevila olbřímí vlajka Evropské Unie. Vítr ji však během několika hodin značně poškodil.

… filmaři, žraloci a nakonec muzeum?

V roce 2016 režisér Viktor Polesný na identickém místě natáčel film Monstrum o osudech tvůrců Stalinova pomníku. Při té příležitosti na lešení umístil stylizované části Stalinovy hlavy a dalších fragmentů původního památníku, což vyvolalo zájem zejména zahraničních turistů. Film byl jako televizní distribuován o rok později.

Pro podzemní část byla v roce 2000 vypsána další z mnoha soutěží – vítězný návrh na obří akvárium se žraloky a dalšími tvory z oceánů nakonec nevstoupil ani do stádia příprav. Nevyšel ani návrh na Centrum současného umění, od nějž odstoupila pražská Národní galerie. Dalším návrhem bylo vytvoření muzea totality, ovšem problém představuje chátrající podzemní část, kvůli níž byly v roce 2019 některé přilehlé komunikace dočasně uzavřeny.

Čas plyne a člověka maně napadne, zda by ono intelektuální centrum i za cenu přehrazení Letenské pláně nebylo tou nejlepší variantou.

Zdroje: denní tisk, dokumentární série Skryté poklady architektury, Český rozhlas, iDnes