Temná zákoutí Vatikánu: smutný a stále nejasný osud Jana Pavla I.

Nejmenší státeček na světě není jen středobodem věřících, ale také častým tématem případů, které mu nedělají zrovna dobré renomé. V žádném případě přitom nejde o události ze smolných knih středověkých.

Zvláště v poslední době se neustále objevují nové případy, v nichž hraje Vatikán nelichotivou roli. Ostatně skandály kněžích, nežijících zrovna podle křesťanského učení, korupce, úplatky, zpronevěry a na streamovací platformě Netflix uvedený seriál Dívka z Vatikánu, týkající se záhadně zmizelé Emanuely Orlandi leccos napovídají.

Vládl jen měsíc

Hlavou katolické církve je papež, osobnost zastupující v očích věřících Ježíše Krista na naší planetě. Jejich osudy by vydaly na tlusté knihy, majících několik dílů. Nás bude zajímat 263. zvolený „papas“, jak bývá také nazýván. Civilním jménem Albino Luciani nastoupil po konkláve do úřadu 26. srpna 1978. Do Vatikánu vnesl určité napětí, protože na rozdíl od konzervativního předchůdce Pavla VI. byl ochoten v duchu měnícího se světa přijmout některé výzvy i v oblastech tak zásadních, jakou bylo užívání antikoncepčních pilulek. Zvolil si jako vůbec první hned dvě „svatá jména“ Jan a Pavel, a aby toho nebylo málo, premiérově si vybral římskou I.

Někteří církevní činitelé se hrozili nových vizí, zvláště když Jan Pavel I. hodlal prověřit ještě některé další resty z dřívějška – k nim se ještě dostaneme. Pouhých 33 dní po svém zvolení byl časně ráno 29. září 1978 nalezen mrtev ve své ložnici. „Délkou“ výkonu své funkce se zařadil na nelichotivé 11. místo, ovšem všichni před ním ony epizodní vlády absolvovali v hlubokém středověku. Naposledy stejně dlouho byl v úřadu Lev XI. od 1. do 27. dubna 1605.

Zametené stopy?

Od samého počátku provázely smrt Jana Pavla I. podivné okolnosti. Církev nejdřív oznámila, že byl nalezen jedním z kněžích, později se ale potvrdilo, že šlo o řádovou sestru, která ho šla budit, protože papež měl velmi nabitý program. Vyšetřovací spis uvádí, že vedle lože na nočním stolku byla zpola vypitá sklenice s tekutinou, ale ta ihned po objevení těla zmizela. Dvanáct hodin po smrti dorazili k zesnulému balzamovači, takže jednak nešlo potvrdit původní diagnózu doktora, podle nějž byl Jan Pavel I. stižen srdečním infarktem, ale také se tím zamezilo zkoumání, zda v jeho těle není přítomen nějaký jed.

Zákony Vatikánu zakazují pitvu papežova těla, navíc italská policie nebyla k případu přizvána, protože Vatikán používá statutu suverénního státu a se zástupci spravedlnosti jedná pouze tehdy, pokud je k tomu sám vyzve. Tím pádem se ztratily jeho brýle, osobní spisy, testament i léky na vysoký tlak, které tehdy užíval. Kontaktován nebyl ani jeho osobní doktor a nesměl sdělit, s jakou případnou nemocí se Jan Pavel I. potýkal. Ještě týž den byly prostory pečlivě vyčištěny a tím byly případné důkazy zlikvidovány.

Stáli za vším „zednáři“?

Papež sice měl určité zdravotní potíže, ale ve svých 65 letech se těšil značné vitalitě. Občasná únava mohla být způsobena opravdu náročným programem, s nímž se v pontifikaci musel vyrovnat. Protože vše bylo velmi uspěchané a záhadně vysvětlované, začalo se spekulovat, kdo by mohl mít na smrti Jana Pavla I. zájem. Pokud vezmeme za bernou minci odpor k jeho revolučním změnám, nejspíš narazíme, protože jinak by církev stále musela hájit názor, že země je placatá a hvězdy jsou zavěšeny na zlatých skobách. Pokrok byl nutný a třeba mládež se po výroku Johna Lennona z Beatles „Beatles are more popular than Jesus“ začala dívat na křesťanství mnohem kritičtější optikou.

Byla tu však nechvalně známá Propaganda Due (P2), zednářská lóže existující od roku 1877, mající za cíl, zjednodušeně řečeno, provést infiltraci svých členů mezi církevní hodnostáře a postupně ji ovládat ku svému prospěchu. Novinář vlastnící tiskové agentury Osservatorio Politico a sám údajný člen P2 Carmine „Mimo“ Pecorelli zveřejnil 12. září 1978 seznam osobností P2, čímž odhalil jedince působící na ne zrovna nízkých postech v církvi.

Poté došlo k další dramatické události. Arcibiskup Edouard Gagnon poskytl Janu Pavlu I. jména prelátů a kněžích působících v P2. Stalo se tak 25. září 1978, kdy se Gagnon dostavil osobně k papežovi a předal mu objemnou složku reprezentující tříleté zkoumání skutečností, k němuž byl vyzván ještě papežovým předchůdcem Pavlem VI.

Existují dvě konkrétní osoby – Annibale Bugnini a Sebastian Baggio, preláti na vysokém stupni církevního žebříčku, pracující pro P2. Bugnini sice byl odstaven mimo Itálii a šířil náboženství v Íránu, ale Baggio se 28. září 1978 kolem 20. hodiny objevil v papežově apartmá. O čem spolu hovořili, není známo, ale existují svědectví členů Švýcarské gardy, že papež byl krajně rozčilen a na Baggia křičel. Podle lékařské zprávy měl téhož dne kolem 23. hodiny vydechnout naposledy.

Jed ve sklenici?

Nelze v tuto chvíli mluvit vysloveně o konspiraci, protože Vatikán se postaral, aby nebylo možné potvrdit nebo vyvrátit svědectví, že byl Jan Pavel I. otráven jedem, jenž by mohl být v jeho sklenici. Zásadní je, že novinář Pecorelli byl po šesti měsících (20, 3. 1979) zastřelen ve svém voze na křižovatce ulic via Tacito a via Orazio. Některé střely byly označeny jako Gevelot, což je munice téměř nedostupná na černém, tím méně běžném trhu.

Historikové se domnívají, že Jan Pavel I. překážel hned v několika směrech, protože na spadnutí byl i skandál s církevními financemi v Banco Ambrosiano, která se o ně měla starat – a Svatému Stolci málem připravila totální krach. Tady mělo jít o korupci a propojení s mafií, za nímž stál ředitel Roberto Calvi – toho našla 17. června 1982 londýnská policie oběšeného pod obloukem mostu Blackfriars Bridge.

Nástupce Jan Pavel II., první papež z jiné země než Itálie, byl považován za ideálního reprezentanta, i když v poslední době i jemu začaly padat kostlivci ze skříně (zejména kvůli krytí činů některých kněží a hodnostářů, zásadně se rozcházejících s křesťanstvím po morální stránce).

Na Jana Pavla I. upozornil například film Kmotr III., kde je ale stejně jako v blockbusteru Andělé a démoni uveden pod jiným jménem. Otazníky kolem záhadné smrti Albina Lucianiho přetrvávají.

Zdroje: noviny L’Osservatorio Politico, Corriere della Serra, CBS News