Titanic: Nejslavnější lodí se stal jen proto, že nikdy nikam nedoplul

Druhá loď třídy Olympic, patřící rejdařství White Star Line, je typickou ukázkou nepříjemného rčení, že slávu tvoří katastrofy. Pokud by oné osudné dubnové noci v roce 1912 RMS Titanic minul ledovou horu, stal by se jedním z mnoha plovoucích paláců, o nichž by za pár let nikdo nevěděl.

Ruku na srdce, co víte o lodích Aquitania, Kronprinz WIlhelm II, Bremen, Imperator či Majestic? Asi téměř nic, přitom byly rozhodně důstojným soupeřem proslulého Titanicu. Proto se v tomto příspěvku pokusíme některé mýty uvést na pravou míru, namísto abychom opakovali už několikrát převyprávěný příběh.

Titanic nebyl výjimečný

Titanic je často ověnčen několika nej a tento status se nemění ani po jednoznačných důkazech. Byl stavěn v belfastských loděnicích Harland & Wolff jako sesterská loď RMS Olympic. Rejdařství White Star Line plánovalo trojici parníků třídy Olympic, kam vedle Titanicu a Olympicu měl přibýt ještě Britannic. Proto si lodě byly poměrně podobné a to později svádělo k poměrně známé konspiraci.

Loď navrhl uznávaný inženýr Thomas Andrews jr., ale on sám v Titanicu neviděl nic výjimečného. Pokud vezmeme v úvahu lodi, na nichž už se pracovalo, pak delší byla konkurenční Aquitania, výtlakem dominoval dokončovaný Britannic a co do komfortu na palubě se loď nemohla rovnat německé „císařské flotile“. Kapacita odpovídala největším plavidlům té doby, rozdíly byly opravdu v počtu jednotek.

Potíže

Stavbu lodi ovlivnil incident z 20. září 1911, kdy se Olympic srazil v kanálu Southampton Water s britským křižníkem HMS Hawke. Z důvodu oprav sesterské lodi musel být Titanic odtažen ze suchého doku a práce na něm se na dva měsíce zastavily. Navíc z něj byla vymontována hlavní hřídel a ta byla následně použita v Olympicu. Tyto důvody vedly k posunu takzvané panenské plavby z 20. března o dva týdny na 10. dubna 1912, což je další zásadní fakt.

Posádka Titanicu rozhodně nesdílela nadšení špiček White Star Line. Námořníci si stěžovali na špatné značení a tudíž složitou orientaci na lodi, radiotechnické vybavení označovali za sotva průměrné. Proto při přistání Titanicu v Cherbourgu a Queenstownu odešlo z lodi několik cestujících a prokazatelně dezertoval aspoň jeden člen posádky.

To už měl parník za sebou velmi vážné varování, když se při vyplutí ze Southamptonu málem srazil s americkou lodí SS New York. Katastrofu odvrátil jeden remorkér, jenž dokázal druhé jmenované plavidlo včas odtáhnout. Ovšem pokud by ke srážce v přístavu došlo, nastala by nejspíš blamáž, ale přes tisíc lidí by pravděpodobně nepřišlo o život.

Pochybení

Mnohokrát byla řešena otázka nedostačujícího počtu záchranných člunů. Bohužel se několik let neřešil prudký nárůst kapacity nových parníků a směrnice o počtu záchranných člunů byly zastaralé a nedostačující. Nejen vysmívaný Sovětský svaz řešil vše obligátní „bumážkou“, z hlediska předpisů Titanic splňoval směrnice Board of Trade, používané v námořní plavbě (vycházející s předpokládaného počtu cestujících).

Dalším problémem bylo nakládání s některými prostředky. Druhý důstojník Charles Hebert Lightoller v osudný den nevydal hlídce ve „vraním hnízdě“ dalekohledy a není podstatné, zda zapomněl či nechtěl. Frederick Fleet uvedl, že kdyby byl vybaven dalekohledem, jenž zůstal zamčený ve skříňce, k níž měl Lightoller klíče, mohl by spatřit ledovou horu „dostatečně dříve“, aby se něco dalo podniknout.

Nelze ani opominout, že kapitán Edward Smith (právě on velel Olympicu při srážce s HMW Hawke), jenž už byl de facto mimo službu a na palubu Titanicu se vrátil pouze na rozlučkovou plavbu, také nejednal vždy rozhodně. Když mu byla předána depeše o přítomnosti ledovců, předal ji šéfovi rejdařství Bruce Ismayovi, ten si ji přečetl, uložil do kapsy a později ji zcela vymazal z paměti. Navíc starší radista Jack Phillips trávil mnoho času odesíláním soukromých depeší a není vyloučeno, že na příjem dalších varovných zpráv měl méně času.

Osudný náraz

Jako první zahlédl ledovcovou masu první důstojník William McMaster Murdoch 14. dubna 1912 ve 23:38, asi minutu před srážkou. O dalších 23 vteřin později jeho zjištění potvrdila hlídka Frederick Fleet a Reginald R. Lee z lodního stožáru.

Murdoch vydal předpisové a logické rozkazy. Hitchens stočil kormidelní kolo podle jeho příkazu „zcela vpravo“ (terminologie z roku 1912 vysvětluje tento manévr jako záď doprava, příď doleva) a do strojoven směřoval rozkaz Plnou parou vzad, s ohledem na vzdálenost naprosto bezvýznamný. Setrvačnost, hmotnost a rychlost vykonaly své a loď si roztrhla trup v délce asi 90 metrů zhruba tři metry nad kýlem.

Střet s ledovým kolosem vlastně pocítili pouze topiči, posádka a cestující zaregistrovali jen jakési chvění trvající asi deset vteřin. Byly sice uzavřeny vodotěsné přepážky, ale jak se plnily ty přední, voda se začala přelévat do sousedních, protože nedosahovaly až k palubě nad nimi. Po rychlé prohlídce bylo jasné, že Titanic je ztracen, protože balastní čerpadla nezvládala eliminovat příval mořské vody.

Apokalypsa

Asi 40 minut po nárazu už voda začala zaplavovat nejníže položené kabiny III. třídy, posádka a cestující dostali záchranné vesty, ale vzhledem k prakticky neexistujícímu nácviku podobné situace jen málokdo věděl, kam se má dostavit. Čluny byly spouštěny chaoticky a jen minimum jich bylo co do kapacity plně obsazeno.

Radista Phillips odvysílal zprávu o potopení, ale při udání polohy se zmýlil a situoval ji na druhou stranu ledovcového pole. Proto záchranná plavidla hledala trosečníky jinde, než měla a Carpathia na ně narazila víceméně náhodou, když také směřovala na nesprávně určené místo. Navíc Phillips kombinoval tísňové volání C.Q.D (Come Quickly Disasater) s nedávno zavedeným S.O.S.C.Q., což některé jeho kolegy zmátlo. Kolos o výtlaku 46 329 BRT šel ke dnu ve 2:20 dne 15. 4. 1912.

Šlo tragédii předejít?

S ohledem na hodně chladné moře o teplotě – 2°C mohli cestující ve vodě přežít stěží čtvrt hodiny, poté umírali na podchlazení. V člunech se zachránilo úředně 706 osob z 2207 lidí na palubě. Většina posádky, včetně kapitána Andrewse a téměř všech důstojníků, podle námořní tradice zůstala na palubě lodi až do konce.

Zmatek ještě zvýšily některé zprávy, znovu nahrávající konspiračním dohadům. Objevily se články o katastrofě, ale všichni cestující měli přežít. Dohady se také vedly o účasti lodi Californian, údajně se pohybující v blízkosti Titanicu, jenže dle třicet let starého nařízení nebyla loď patřičně osvětlena (výrazné světelné prostředky).

Tvrdí se, že pokud by Titanic neučinil úhybný manévr a narazil do ledovce přídí, dokázal by sice poškozen, ale nějakým způsobem do New Yorku doplout. Problém byl v tom, že mýtus „nepotopitelné lodi“ se týkal možnosti srážky s jiným plavidlem, jenže ledové kolosy byly mohutnější a robustnější než jakékoli plavidlo té doby. Ačkoliv bylo provedeno několik simulací se sesterským Olympicem (jenž se v době katastrofy nacházel asi 100 km daleko), žádný zásadní výsledek nebyl zveřejněn.

Odkaz

Následovalo vyšetřování, protože na lodi bylo téměř šedesát milionářů a lidé ze společenské smetánky, přičemž většina katastrofu nepřežila, ale v podstatě zásadním zjištěním byla nefunkčnost předpisu o počtu záchranných člunů, takže bezprostředně poté byla kapacita na všech parnících navýšena. Navíc nejvyšší přeživší důstojník Charles Lightoller pod zjevným tlakem rejdařství White Star Line vypovídal víceméně křivě a zatajil spoustu důležitých faktů. Na nich pak participovala jeho vnučka Louise Patten a vydala knihu Good As Gold, jež mezi odbornou kritikou sklidila značně negativní reakce. Z přeživších zemřela jako poslední paní Millwina Dean (31. 5. 2009), které v době katastrofy byly dva měsíce a 12 dní.

Natočeno bylo několik filmů, včetně krajně kontroverzní propagandistické německé verze z roku 1943 či hollywoodského blockbusteru Jamese Camerona (1997), o patnáct let později převedeného do 3D formátu. Právě tato verze se stala častým předmětem kritik pro historické rozpory.

Existuje i velké množství knih, interaktivní výstavy a částečná replika lodi, v níž jsou umístěny původní předměty z lodi, posbírané při expedicích objevitele vraku Roberta Ballarda. Bohužel počet obětí této luxusní lodi stále není konečný, neboť 18. června 2023 došlo k nehodě ponorky Titan, s nímž společnost OceanGate provozovala vyhlídkové plavby k vraku na mořském dně.

Zdroje: publikace Osudy plovoucích paláců, kniha Titanic (M. Hubáček – Panorama 1989), Titanic 1912 (Ken Rossignol – Aberley Publishing 2013)