Tragédie Lusitanie je srovnatelná s Titanicem, ale byla cíleně utajována

Historické události bývaly často zjednodušeny, aby se neprokázaly skutečnosti, v nichž se „postižená“ strana ocitla v nepříjemném světle, neboť se o katastrofu významně přičinila. Možná i proto je potopení parníku Lusitania stále spíše opomíjené.

Na počátku 20. století ovládla přepravu přes Atlantik takzvaná „Císařská flotila“ – lodi německého rejdařství Norddeutsche Lloyd (Kaiser Wilhelm der Große, Kronprinz Wilhelm, Kaiser Wilhelm II. a Kronprinzeßin Cecilie). To nesli Britové velmi nelibě a v roce 1907 vypluly na oceán dvě luxusní lodi rejdařství Cunard Line – Lusitania a Mauretania jako odpověď na německou čtyřku.

Jednalo se o okázalá plavidla a navíc vybavená novinkou v podobě parní turbíny. Jejich věhlas záhy podpořil zisk ceněné Modré stuhy, prestižní trofeje za nejrychlejší zdolání Atlantiku z Evropy do USA (případně naopak). Duo Cunardu přímo zapříčinilo vznik trojice ikonických parníků konkurenční White Star Line – byly jimi Olympic, Titanic a Britannic.

Nic neponechat náhodě

Lusitania bez problémů plula po Atlantiku až do roku 1912, po katastrofě Titanicu absolvovala úpravu s ohledem na nové nařízení v oblasti záchranných člunů. Po roce ovšem byla v docích znovu. Tentokrát se rozšiřovaly skladovací prostory na přídi a zádi. Stalo se tak už pod dohledem Army Merchant Cruise (Ozbrojené obchodní loďstvo), jež s ohledem na hrozící celosvětový konflikt loď převzalo.

Lusitania byla ideálním příkladem pomocného křižníku, neboť rychlost 21 uzlů byla přibližně o 19 km/h vyšší než kterákoli ponorka, o válečných lodí ani nemluvě. Do křížku by se s nimi nemohla pustit, ale uspěla by v tradičním rčení „kdo uteče, vyhraje“. Navíc po vyhlášení války ze strany Německa byl operační prostor nepřátelských lodí a ponorek natolik omezený, že Lusitania nemusela mít vážné obavy.

Zlom ve válečné strategii

Německý císař Wilhelm II. vyhlásil 18. února 1915 oblast kolem irských břehů za válečnou zónu. Vedl ho k tomu přístup britských lodí, podle válečných pravidel musela mít každá loď na stožáru vlajku příslušného státu. Bylo povoleno využít i zástavu neutrální země, ale přísně zakázáno pod ní útočit.

Britové ale volili zákeřný styl. Přiblížili se k německým ponorkám a jejich loď působící jako neutrální je bez varování ničila. Císařovým dekretem se poněkud změnila pozice britských lodí, protože kolem Irska vedla závěrečná část jejich plaveb do a z neutrálních Spojených Států.

Na scéně jsou špióni

Na palubě britských osobních lodí, a tedy i Lusitanie, cestoval nemalý počet německých agentů a ti velmi záhy zjistili, že luxusní parník přepravuje značný objem válečného materiálu (munice, granáty). To by samo o sobě nebylo v rozporu s válečnými pravidly, ale nikdo o tomto smrtonosném nákladu nevěděl (kromě posádky) a loď nebyla označena jako plavidlo přepravující explozivní materiál, což byla povinnost. Jinými slovy, pasažéři měli pod nohama tuny výbušnin a nevěděli o tom.

Proto se v amerických denících objevily inzeráty, zadané německou výzvědnou službou, informující cestující o nákladu v podpalubí. Redakce deníků se ale všemožně snažily varování sabotovat, nebo aspoň pozdržet, takže se nakonec objevila až tři dny před tragickou a poslední cestou Lusitanie.

Vstříc smrti

Podle nákladních listů, velmi zjednodušených a podezřele rychle schválených, bylo na palubě minimálně 18 tun granátů a nábojnic (na to se ale přišlo mnohem později) plus další explozivní materiál. Některé položky byly velmi špatně maskovány, třeba náklad králičích kožek pro firmu, která se tímto artiklem nikdy nezabývala a navíc se ocitla v likvidaci.

Přičtěme k tomu ještě položky na poslední chvíli přesunuté z lodi Queen Margaret, které se v prohlášení vůbec neobjevily. Lusitania opustila břeh 30. dubna 1915 bez jakéhokoli označení, že převáží vojenský materiál. Na palubě bylo 1602 osob včetně amerických, tedy neutrálních občanů.

To nemohlo být naše torpédo

V oblasti Svatojiřského průlivu se pohybovala německá ponorka U-20 pod velením kapitánporučíka Waltera Schwiegera. Ten v posledních dvou dnech potopil tři britské zásobovací lodě – Earl of Latham, Candidate a Centurion. Postupoval vždy tak, aby posádky měly čas lodě opustit a teprve potom je zlikvidoval. Evidentně se zaměřil na způsobení materiálních škod a skutečně nedošlo k jediné ztrátě na životech.

Když v periskopu uviděl velkou loď, zaváhal. Protože silueta Lusitanie byla pozměněna, nepoznal ji. Navíc pochyboval, že by jediné zbylé torpédo G3 mohlo kolosu nějak zásadně ublížit. Nakonec ho 7. května 1915 asi deset minut po druhé hodině odpoledne odpálil.

Loď zasáhl v úrovni první kotelní přepážky. Následoval výbuch a po něm druhý, podstatně větší. Schwieger potom uvedl v lodním deníku: „Nevím, co to bylo, snad uhelný prach nebo kotle, možná nějaká trhavina, ale tohle nemohlo způsobit naše torpédo!“ Až potom rozeznal, že jde o Lusitanii.

Vzniklým otvorem v trupu a navíc 74 otevřenými okny v kajutách nabírala loď každou minutou tři tuny vody. Kapitán William Turner ještě zkusil stočit loď k pobřežní mělčině, ale záď s kormidly v té době už čněla vysoko nad hladinu a na změny směru nereagovala.

Navzdory dostatečné kapacitě záchranných člunů se jich většina na hladinu nedostala. Rychlost noření do vody byla taková, že je námořníci na hladinu doslova shazovali a tím pádem jich bylo mnoho zničeno pádem na vodu. Po 18 minutách agónie Lusitanie skončila.

Světový ohlas

Zahynulo celkem 814 lidí (mezi nimi 128 dětí a 413 členů posádky), smrt ve svatojiřských vodách našlo i 124 Američanů. I to byl jeden z důvodů, proč císař Wilhelm II. krátce po tragédii neomezenou ponorkovou válku zrušil, neboť se obával účasti USA ve válce na straně Dohody (stalo se tak ovšem až v roce 1917).

Světový tisk označoval Němce za nelidské zrůdy, ovšem že Britové riskovali životy cestujících smrtonosným nákladem se nikde nepsalo. Admiralita vše tajila a teprve v roce 1946 byly její archivy odtajněny. Problematiku velmi důkladně zpracoval v knize Lusitania autor Colin Simpson v roce 1966 (o šest let později byla vydána i v ČSSR). Pouze dodejme, že vrak lodi byl nalezen 6. října 1935.

Docela na závěr

Dodnes Britové přecházejí nesporný fakt o přítomnosti výbušnin na palubě tím, že důvodem potopení nejspíš nebyla jejich exploze a Lusitania šla ke dnu kvůli zásahu do nejcitlivější části trupu.

Co tedy způsobilo výbuch? Kotle to nebyly, protože zachránění topiči uvedli, že kotelna byla zaplavena, ale neexplodovala. Ještě v roce 2009 uvedl William Kingston, profesor dublinské Trinity College: „Není pochyb, že Royal Navy a britská vláda podnikly v průběhu let velmi významné kroky, aby zabránily zjištění pravdy o Lusitanii.“

Zde tedy vyvstává spekulace, že britská námořní rozvědka tragédiii parníku dokázala využít k protiněmeckým náladám. Krátce po potopení lodi mnichovský rytec Karl Götz odlil 44 bronzových mincí a ztvárnil na líci potápějící se Lusitanii a na rubu Smrtku prodávající cestujícím lístky pod nápisem Geschaft über alles (obchod nade vše). Z nařízení šéfa rozvědky kapitána Reginalda Halla byla mince dovezena na Ostrovy a majitel londýnského obchodního domu Gordon Selfridge nechal vyrazit 300 tisíc kusů, které pak byly označeny jako „opovrženíhodná oslava brutálního a barbarského činu“.

Německá vláda se oficiálně od plakety distancovala a Götz později vypověděl, že mu šlo pouze o zdůraznění, že život v případě Britů měl velmi pochybnou cenu. Několik mincí je ve sbírkách sběratelů dodnes.

Zdroje: knihy Zánik Lusitanie, Osudy plovoucích paláců, The New York Times, dobová periodika, Česká televize