Utajená nehoda Queen Mary aneb „Královna zabíjela své poddané“

V roce 1942 dostali příbuzní posádky lehkého protiletadlového křižníku Curaçao oznámení, že jejich blízký zahynul při bojové akci. Teprve po skončení II. světové války se pozůstalí dozvěděli skutečnou pravdu o skonu svých otců či synů.

Pojem „pomocný křižník“ byl dobře znám už z I. světové války. Tyto obrovské luxusní parníky byly pro svou rychlost a velkou kapacitu využívány jako vojenská transportní plavidla. První vlastnost jim umožnila unikat před slídícími ponorkami, druhá umožňovala naplnit jejich útroby válečným materiálem nebo mnohočetnou posádkou. Některá plavidla byla i lehce vyzbrojena, ale šlo spíš o preventivní opatření či obranu proti podmořským lodím. Skutečným obrněncům bez silného pancéřování a s minimální artilerií čelit nemohla.

Některé lodi, vyráběné stále blíže chystanému konfliktu, už měly přímo při zadání určité konstrukční úpravy, umožňující je na pomocný křižník rychle přetvořit. Také posádka těchto plovoucích paláců prošla zejména u císařského Německa vojenským výcvikem u Kriegsmarine a proto nebylo nutné při změně složitě hledat nové námořníky.

Queen Mary na scéně

Podobná situace vládla i v době meziválečné, a když v loděnici John Brown & Co. v Clydebanku rostla do své pyšné podoby Queen Mary, patřící rejdařství Cunard-White Star Line, bylo jasné, že bude nejen usilovat s francouzskou Normandií o legendární ocenění pro nejrychlejší loď v Atlantiku, Modrou stuhu, ale může se stát i důležitou pomocnicí při transportu všech myslitelných válečných položek.

Po vstupu USA po incidentu v Pearl Harboru se tato vize stala skutečností. Queen Mary byla z luxusní lodi změněna na přepravní a v jejich okázalých útrobách, odkud zmizelo šest mil drahých koberců, gobelíny a obrazy (jen křišťál, porcelán a stříbro naplnily 220 beden), mohla zaujmout místo celá divize i se základní výzbrojí, což prezentovalo až 15 000 mužů. Pro srovnání, přepravní kapacita v době míru činila maximálně 2140 pasažérů.

Držitelka Modré stuhy vyrážela pravidelně na trase Evropa – USA a vozila na nejstarší kontinent americké jednotky. Byla samozřejmě ve středu pozornosti Dönitzových „vlčích smeček“, ale již zmíněná rychlost a rovněž pravidelná ochrana ji činily nepolapitelnou. Byla takovým trnem v nacistických očích, že sám Adolf Hitler přislíbil kapitánovi, jenž britskou pýchu zničí, nejvyšší německé vyznamenání Železný kříž a k tomu sumu rovnající se čtvrt milionu dolarů (byť v tomto směru jsou jisté rozpory).

Smutný hrdina

Představme si nyní plavidlo, netušící, jakou tragédií bude stiženo. Křižník vylepšené podtřídy Ceres s výtlakem 4190 BRT (Queen Mary 80 774 BRT) byl dokončen v samotném závěru I. světové války, po jejím konci působil nějaký čas v Baltském moři, kde také v roce 1919 najel na minu. Při návratu do Británie mu navíc upadlo poškozené kormidlo a 800 kilometrů musel plout pouze za střídavého tahu pohonných jednotek. Po čtvrt roce byl opět připraven ke službě a od listopadu 1920 působil jako vlajková loď 2. eskadry lehkých křižníků v Atlantické flotile.

Po dvou letech změnil působiště a zajišťoval například při chanacké krizi evakuaci obyvatel Izmiru. V 30. letech byl změněn na cvičnou loď a v předvečer II. světové války byl přebudován na protiletadlový křižník. Druhá nehoda jej potkala 22. dubna 1940, kdy byl zasažen 250 kilogramovou pumou z německého bombardéru. Smutným epilogem byla smrt osmi námořníků. Po další opravě byl Curaçao (originální název podle jihoamerického ostrova, o nějž Britové usilovali, zněl Curacoa) převelen do Severního moře, kde měl poskytovat především ochranu zásobovacích plavidel plujících v konvojích.

Blíží se tragédie

Na přelomu srpna a září mířila Queen Mary k irskému pobřeží s americkou 29. pěší divizí. Kapitán sir Cyril Gordon Illingworth dostal zprávu, že u pobřeží Donegalu se k němu připojí HMS Curaçao za účelem ochrany. Někdejší luxusní parník podle válečných směrnic ujížděl rychlostí 28,5 uzlu (cca 52,7 km/h) a volil takzvaný Zig-Zag Pattern #8, tedy klikatou dráhu, aby ztížil ponorkám zaměření.

Křižník byl podstatně pomalejší, dosáhl maxima 25 uzlů, takže jeho velitel John Wilfred Boutwood v podstatě Queen Mary pouze následoval. Jenže ona cik-cak plavba způsobila, že se obě plavidla ocitla v kolizním kursu. Velitel hlídky Illingwortha varoval, ale ten byl přesvědčen, že posádka křižníku zná svou práci a jeho lodi se vyhne. Jenže to se nestalo, a tak 2. září 1942 ve 14:04 se Curaçao dostal před příď Queen Mary a kolizi nešlo nijak zabránit.

Rozjetý parník narazil do středu křižníku a navzdory šestipalcovému pancéřování projel jeho trupem jak rozžhavený nůž kostkou másla. Záď, v níž byli uvnitř členové posádky, klesla jako kámen pod vozu a příď se potopila ve chvíli, kdy byla Queen Mary vzdálena asi 100 metrů. Přeživší desítky námořníků v ledové vodě čekaly, že se kolos zastaví nebo aspoň spustí záchranné čluny, ale „Královna“ mizela dál nezmenšenou rychlostí. Na příkaz sira Illingwortha informoval důstojník Harry Grattidge britské torpédoborce v okolí, aby se pokusily zachránit co nejvíc lidí.

Nesměli zastavit

Asi dvě hodiny po kolizi se na místě neštěstí objevily torpédoborce HMS Bramham a HMS Cowdray. Posádky vylovily z olejem a pohonnými hmotami pokryté hladiny stovku přeživších, ovšem stav několika z nich byl téměř beznadějný. Zachráněn byl kapitán Boutwood a důstojník Garridge, ale přes tři sta mužů zahynulo, když zůstali uvězněni v lodním trupu, zčásti se utopili nebo podlehli po vdechnutí oleje a paliva na hladině. Z trosek pod hladinou moře později vyplavilo 21 těl.

Proč Queen Mary nezastavila, aby své krajany zachránila? Nesměla! Směrnice britské admirality totiž přikazovala, že loď se nesmí vystavovat nebezpečí útoku německých ponorek či hladinových plavidel, pro něž by nepohyblivá byla snadným cílem. Navíc bylo přísně zakázáno jakkoli informovat o skutečné nehodě. Sám Winston Churchill se nechal slyšet, že podobné tragické zprávy by v kritickém období války mohly demoralizovat veřejnost i vojáky. Proto nebyl u zahynuvších uveden konkrétní způsob smrti, pouze oznámení „zahynul během vojenské operace“.

Queen Mary přežila střet s mírně poškozenou přídí, která byla v docích Clyde provizorně upravena. Poté opět putovala přes oceán a v Bostonu ji čekala důkladná oprava. Poté se opět stala plujícím mostem mezi USA a Evropou, při jedné plavbě převezla rekordních 16 200 osob.

Zúčtování a konspirace

Ačkoliv se událost řešila až po skončení války, British Royal Navy už 22. září 1943 podalo u Admirality Court of Hight Court Justice (Nejvyšší soudní dvůr námořnictva) žalobu na Cunard-White Star Line za neodpovědné chování posádky. Nakonec soudní řízení proběhlo až na přelomu let 1946 a 1947. Vypovídali oba kapitáni. Boutwood byl přesvědčen, že Queen Mary porušila zažité pravidlo míjení lodí na otevřeném moři a nečekal, že loď neučiní patřičný manévr. Soudce St. Clair Pilcher však dospěl k jinému názoru, když 21. ledna 1947 označil za jediného viníka posádku křižníku Curaçao, jejich kolegové z Queen Mary byli kompletně zproštěni viny. Admiralita se odvolala, ale jedinou změnou bylo přerozdělení odpovědnosti, když dvě třetiny padly na HMS Curaçao, třetina na RMS Queen Mary. Poslední tečku napsala Sněmovna lordů, která v únoru 1949 rozsudek potvrdila. Žádná konkrétní osoba nebyla nijak obviněna ani potrestána.

Samozřejmě mnoho lidí a zejména pozůstalých hledalo důkazy, že se věci odehrály jinak. Nejčastěji se hovořilo o pochybení kapitána Boutwooda, jenž měl manévrovat křižníkem tak, aby se mu naskytl neopakovatelný pohled zepředu na plující kolos. Ač to zní bizarně, tento zjevný nesmysl se objevil jako jedna z příčin v některých periodikách jako příčina srážky. Daleko smysluplnější je zmínka o přítomnosti německé ponorky U-407. Den před srážkou měla zachytit stopu Queen Mary a právě následující události byly zapříčiněny jejím možným výskytem v inkriminované oblasti, ačkoliv jasné potvrzení chybí.

Dále bylo prokázáno, že kompas Queen Mary byl špatně nakalibrován a bez vědomí kapitána a posádky měl odchylku dvou stupňů. V tomto případě by ale bylo potřeba vyjádření skutečného námořního odborníka. U soudu však tato zmínka nezazněla, protože byla odhalena po závěrečném rozsudku. Nejčastěji jsou tedy zmiňovány zásadní rozdíly v rychlostech obou lodí a rozpory mezi kapitánem válečného námořnictva a civilního plavidla, vycházející z rozdílných a zažitých zvyklostí.

Epitaf

Queen Mary byla vyřazena ze služby v roce 1967 a dodnes ji můžeme vidět v americkém Long Beach, kde z ní byla vytvořena turistická atrakce, a to hotel, muzeum a prostor pro zábavní akce. V její blízkosti se v letech 1976-1983 konaly závody vozů F1 a miliardář Teddy Yip, majitel stáje Theodore rovněž působící v F1, tu uspořádal na počest vstupu svého týmu do šampionátu opulentní oslavu.

Nalezená těla z křižníku byla pohřbena na hřbitovech Chatham Naval a Portsmouth Naval. Tři oběti, které zemřely po vylovení na palubách torpédoborců, se nacházejí na Ashaig Memorial na ostrově Skye. Místo, kde skončil vrak Curaçaa, bylo podle zákona o ochraně vojenských obětí označeno za „chráněné místo“, podléhající zákazu jakéhokoli výzkumu.

Zdroje: Redakce, komunikace s pozůstalými po přímých účastnících, Naval Historical Society, Warfare Historical, The Scotsman