Ve válečném filmu nemusí padnout ani výstřel. Tři netradiční válečné snímky

Od válečných snímků obvykle očekáváme spoustu realisticky ztvárněné akce, adrenalinu a velké drama. Některé válečné snímky se však tomuto pojetí vymykají a tím mohou zaujmout i diváky, kteří si na zbraně a spoustu krve tolik nepotrpí.

Konference (2022)

Konference je film, ve kterém nepadne jediný výstřel, přesto může působit mnohem mrazivěji a drásavěji než kdejaká válečná akce.

Snímek zpracovává podle dobových záznamů téma konference ve Wannsee, na které vrcholní představitelé nacistického Německa na začátku roku 1942 dojednali kompletní plán holocaustu. Z lidí se tu staly jednotky, které je třeba co nejefektivněji zlikvidovat. Probíraly se tu způsoby masového vraždění, řešily se stavby vyhlazovacích táborů, diskutovalo se o tom, jací Židé půjdou na smrt jako první.

Právě v tomto snímku, kde se v hlavní roli Reinharda Heydricha objevil německý herec Phillipp Hochmair, můžete minutu po minutě sledovat, jak se konstruoval holocaust.

Téma konference ve Wannsee je pro filmaře obecně zajímavé. V podstatě stejně pojatý snímek se objevil i v roce 2001 a hráli v něm velká herecká jména jako Kenneth Branagh, Stanley Tucci nebo Colin Firth.

Dunkerk (2017)

V minulých týdnech kina válcoval Nolanův Oppenheimer, který může být sám o sobě řazen mezi neobvyklé válečné filmy.

Připomeňme si tu však jiný válečný snímek Christophera Nolana z roku 2017 – Dunkerk. V tomto filmu sice dojde i k nějaké té válečné akci, uvidíte tu potápět se zasažené lodě, padat stíhačky i umírat vojáky, přesto Dunkerk rozhodně není standardní snímek.

Nolan vedle sebe postavil tři dějové linie odehrávající se na souši, na moři a ve vzduchu, přičemž každá z nich trvá jiný časový úsek (jeden týden, jeden den a jednu hodinu) a vzájemně je propletl v pozoruhodné narativní struktuře. Postmoderně pojatá vyprávěcí struktura je něco, co u válečného snímku dokáže překvapit.

Je třeba zabít Sekala (1998)

Abychom zabrousili do českých filmových vod, připomeňme si snímek Vladimíra Michálka z konce minulého století Je třeba zabít Sekala.

Film se odehrává na moravském venkově a nedojde tu k jedinému výstřelu, neobjeví se tu jediná uniforma. Přesto se obavy z německých okupantů a paranoidní válečná atmosféra propisuje do celého děje.

Zdejší vesnice je tyranizována statkářem Sekalem, který spolupracuje s okupanty, udává své sousedy a bere si jejich grunty. Do vsi však přichází nový kovář a otevírá se šance, že právě on by mohl zdejší obyvatele tyrana zbavit. Tento snímek je zajímavým příspěvkem do diskuze o tom, jakými způsoby lze zastavit zlo.

Zdroj: csfd.cz