Vlak do stanice smrt: Jedna z největších železničních tragédií si vyžádala více než 500 obětí, cestující se udusili v tunelu

Je chladný březen roku 1944, válkou zmítaná Evropa počítá oběti v milionech, přesto se příběh vlaku číslo 8017 zapsal do historie.

Smrt cestujících totiž neměla s válečným konfliktem žádnou přímou spojitost. Nedošlo k ostřelování, vlak nenajel na podminovaný most, nic takového.

Většina obětí byli černí pasažéři

2. března 1944 opouští v šest večer italské Salerno vlak se 47 vagóny, čtyři jsou určeny pro cestující a ostatní čistě nákladní, vezoucí převážně dřevo na opravu mostů poškozených válkou. O hodinu později projíždí městem Battipaglia, následuje Éboli, Perramo a další. V každém z nich se do vlaku nějakým způsobem dostávají černí pasažéři. Jde převážně o lidi podílející se na fungování černého trhu s potravinami, kterých je ve válkou sužované zemi zoufalý nedostatek. Pracovníci italské železnice věděli, že se tímto způsobem přepravují na nákladních vlacích často stovky lidí, nicméně šlo o problém, před nímž vláda i nádražní zaměstnanci zavírali oči.

Kolem půlnoci přijíždí vlak do stanice Balvano-Ricigliano. Další zastávkou je Bella Muro o sedm kilometrů dál. Na tomto úseku se ovšem nachází jeden z mnoha tunelů, které jsou v horských oblastech Itálie zcela běžné. Protože tunelem vede pouze jedna kolej, má personál v Bella Muro za úkol, dát do Balvana vědět, že vlak dorazil k nim, tzn. projel v pořádku tunelem. Teprve pak mohou v Balvanu pustit na trať další soupravu. Tuto noc ovšem žádný signál o úspěšném projetí tunelem nepřichází.

Souhra nešťastných náhod

Osudný tunel měří bezmála dva kilometry, trať v něm poměrně prudce stoupá, a navíc je zde zatáčka. Náročný terén pro parní lokomotivu s nákladem o hmotnosti přes 500 tun. A nepomáhá ani skutečnost, že na takto obtížných úsecích se k vlaku připojovala ještě jedna lokomotiva pro zvýšení celkového výkonu. Je totiž třeba připočíst fakt, že válečné roky s sebou přinesly nedostatek kvalitního uhlí. Nebylo výjimkou, když vlaky jezdily na uhlí, při jehož spalování se do ovzduší uvolňovalo nadměrné množství jedovatého oxidu uhelnatého.

Přesně takovým uhlím byly poháněny i lokomotivy vlaku číslo 8017. Stoupání navíc znesnadnila voda namrzající na kolejích, vlak ztratil rychlost, zpomalil, následně zastavil a podle všeho dokonce sklouzával dolů. Topič dostal příkaz přiložit a strojvůdce se snažil přimět vlakovou soupravu k pohybu vzhůru. Nedařilo se.

Jsou dvě hodiny v noci na 3. března 1944. Nákladní vlak uvízl v tunelu kousek od Balvana. Místo několika málo členů posádky a sedmi vojáků, jejichž úkolem bylo dohlížet na náklad, je v něm dohromady přes 600 lidí, kteří – aniž by si to uvědomovali – vdechují smrtící plyn, jenž se ve stísněném prostředí špatně odvětrávaného tunelu nebezpečně hromadí. Ve stanici Balvano čeká na pokyn k odjezdu další vlak, z Bella Muro ovšem stále nepřichází zpráva o průjezdnosti tunelu.

Ráno je šokující

Krátce po páté hodině ranní se jednomu z členů posádky vlaku podařilo dojít pěšky zpátky do Balvana. Dotyčný měl to štěstí, že byl v jednom ze zadních vagónů, které zůstaly mimo tunel, když vlak uvnitř zastavil. Spolu s ním se zachránilo z těchto vagónů i několik desítek cestujících. Na nádraží v Balvanu se šíří poplach a je vyslána lokomotiva, která má vlak odtáhnout zpět.

Podle vyšetřování, které ovšem v důsledku tvrdé válečné cenzury začalo až v roce 1951, se na nádraží v Balvanu dostala souprava až po osmé hodině. Pracovníci Červeného kříže s hrůzou hleděli do tváří stovek mrtvých, kteří zcela nepochybně zemřeli ve spánku. Popisovali jejich výrazy jako klidné a vyrovnané, pouze s několika kapkami krve u nosu. Otrava oxidem uhelnatým je podle všeho zcela bezbolestná.

Přeživších bylo pomálu. Jednomu muži se podařilo z vlaku vyváznout a projít tunelem ven. Uprostřed noci probudil a zjistil, že syn, který s ním cestoval, je mrtvý. Uvědomil si přítomnost kouře a duchapřítomně se vyplazil na čerstvý vzduch. Další mladík přežil jen díky tomu, že se na noc zachumlal do starého vojenského kabátu, který mu posléze posloužil jako filtr otráveného vzduchu. Ano, někteří měli štěstí, ale stovky ostatních nikoliv. Ještě na balvanském nádraží se tamní lékař snažil hledat mezi desítkami mrtvol živé lidi. Aplikoval jim do srdce injekčně adrenalin a zachránil tak celkem 51 životů.

Odpovědnost nikdo nenese

Podle dostupných zdrojů vyložil záchranný tým na nástupiště 517 mrtvol. Z nich se podařilo identifikovat pouze 235. K ostatním se nikdo nepřihlásil, šlo bezpochyby o chudáky bez zázemí, které měl vlak dovézt k lepšímu životu. Zatímco některé mrtvé si odvezli příbuzní a pohřbili je doma, většině musel posloužil masový hrob poblíž Balvana. Městský hřbitov by tolik nebožtíků nemohl najednou pojmout.

Děsivou tragédii dnes připomíná náhrobek, podle jehož údajů se v celkem třech hromadných hrobech (dva pro muže, jeden pro ženy) nachází 509 těl.

Krutou realitou je také skutečnost, že za celou tragédii nepřevzal nikdo odpovědnost. Ačkoliv se příbuzní některých obětí pokusili italské dráhy žalovat, k soudu nikdy nedošlo. Argument, že dotyční ve vlaku vůbec neměli být, byl příliš pádný.

Zdroje: History, Andrea Gaddini, Lessons from history