Vraždila, protože jí vadily pondělky. Ale Bob Geldof jí poctu nesložil.

Vždy, když v rozhlase zazní píseň I Don’t Like Mondays od skupiny Boomtown Rats, spousta lidí si vzpomene, jak se jim v prvním dni nového týdnu nechtělo do školy nebo práce. Méně jich ví, že tato písnička byla jediným úspěchem specifické hudební formace. Ale proč si vybrali zrovna tento slogan?

Pro odpověď se musíme vydat na začátek ledna roku 1979. Děti se sešly před vchodem School Grover v Clevelandu, když šestnáctiletá Brenda Spencer bez jakéhokoli varování začala z okna protější budovy střílet. Děti měla jako na dlani, proto se ředitel, třiapadesátiletý Burton Wrag vrhl ke dveřím, aby je otevřel a žáci se mohli skrýt. Okamžitě se skácel k zemi. Záhy byl mrtev i o tři roky starší školník Mike Suchar, jemuž se stal osudným pokus dostat jedno z ohrožených dětí do bezpečí.

Bezradná policie
Když po zalarmování policie dorazil na místo první muž v uniformě, Brenda ho trefila do krku. Další muže spravedlnosti ohrožovala tak dlouho, dokud nevystřílela třicet ran. Potom nejspíš neměla další munici, opevnila se v bytě a jakékoli výzvy policie zůstaly bez odezvy. Selhali i školení vyjednavači – když se pokoušeli s dívkou mluvit, začala je urážet, zesměšňovat a poté prohlásila, že jestli ze sebe nadále budou dělat živé terče, bez milosti je odpraví.

Steve Wiegand pracoval jako redaktor deníku The San Diego Union-Tribune a záhy se k němu dostaly zprávy ze School Grover. Podařilo se mu dovolat do bytu Spencerových a k jeho překvapení Brenda telefon zdvihla. Rozprava to byla krátká, ale v ní zazněla ona osudová věta: „Nemám ráda pondělky. Všichni je považují za otravné, tak jsem to chtěla trochu rozsvítit.“ Nakonec po další sedmihodinové hře nervů se vražedkyně vzdala. Ihned po zatčení vyjádřila specifickým způsobem zklamání nebo rozladění, že jí nikdo nezastřelil.

Profil padlé duše
Kolem pachatelky se neustále objevovala spousta dohadů a ty přešly v pozdější mýty a dezinformace. Narodila se 3. dubna 1962 a její dětství rozhodně poznamenal rozchod rodičů. Nadále žila s otcem v San Carlos na předměstí San Diega. Žili tu ve spartánských podmínkách, jejich dům byl označen spíš za brloh, navíc zasypaný lahvemi od alkoholu, jemuž otec Wallace Spencer holdoval.

Dívku hodnotili lidé z okolí jako podivínskou, mající odpor k autoritám a zejména policii. Možná i proto ji málokdo bral vážně, ve škole byla spíš slabší průměr a učení ji nebavilo. Dokonce spolužáci tvrdili, že jí učitelé museli budit, protože během vyučování usnula.

Krátce před incidentem začala chodit za školu, stala se agresivnější, prováděla drobnější krádeže a vyučující dokonce mluvili o jistých sebevražedných sklonech. Jisté však je, že sebevědomě prohlašovala, jak jednou provede něco, o čem bude mluvit celá země.

V prosinci 1978 došla věc tak daleko, že po psychiatrickém vyšetření měla dívka putovat kvůli přetrvávajícím depresím do léčebny. Otec to nedovolil. Nakolik byla Brenda pod jeho vlivem těžko říci, ovšem jisté je, že o pár dní později od něj dostala k vánocům automatickou pušku Ruger 10/22 s teleskopickým zaměřovačem plus 500 nábojů. Letmý zájem o fotografování (Brenda dokonce uspěla v soutěži Humane Society) byl rázem pryč a sousedi si začali stěžovat, že nevzhledná rusovlasá slečna střílí na jejich pozemcích ptáky a drobná zvířata.

Pravda se hledá těžko
Zaručené zprávy jsou přítomné téměř každé tragédii, a zde jich bylo víc než dost. Dívka měla střílet pod vlivem alkoholu a drog – to ale toxikologické vyšetření lehce vyvrátilo, stejně jako názor, že dlouhodobě „jela“ v omamných látkách a byla de facto alkoholička. Zrovna tak nikdy nebylo potvrzeno sexuální zneužívání ze strany Wallace Spencera. Zato doktoři objevili poranění mozkového laloku, které si Brenda měla přivodit po pádu z kola a nikomu o něm neřekla. To mohl být důvod pozdějších depresí a narůstající epilepsie.

Žaloba zněla jasně: dvojnásobná vražda a v dalších deseti případech pokus o vraždu, navzdory nízkému věku byla pachatelka souzena jako dospělá. Skončila ve věznici Chino (Kalifornie), kde měla strávit minimálně 25 let, kdy mohla žádat o propuštění z doživotního trestu. Jenže její chování bylo krajně problematické a dokonce jí vyneslo odklad možnosti žádat o zmírnění trestu. Proto třikrát neuspěla a nezdá se, že by se na tomto statutu něco změnilo. Navíc si ve vězení vyryla do kůže nápisy „odvaha“ a „hrdost“, nicméně sama je prezentovala jako runové znaky s významem „nepromíjející“ a „sama“.

Geldof masakr nepropagoval
Hlavní postava a zpěvák irské skupiny Boomtown Rats Bob Geldof se o události dozvěděl ještě téhož roku při turné v USA. Neměl vůbec v úmyslu jakkoli čin zviditelnit, jen se mu zalíbil výrok I Don’t Like Mondays. Celá skladba byla zvláštní – ze šestičlenného souboru ji nahráli jen tři: Geldof jako zpěvák, Johnnie Fingers na klávesy a Simon Crowe za bicími. Písnička ve Velké Británii dospěla až na vrchol hitparády, ale v USA s ohledem na citlivé téma nebyla leckde (pochopitelně včetně San Diega) vysílána. V tomto případě se jednalo o popud obou Brendiných rodičů, ačkoliv v textu není jediná konkrétní zmínka o osobě nebo místu, které by se s tragédií dalo ztotožnit.

Geldof jako jeden z organizátorů humanitární hudební akce Live Aid Africa (1985) vystoupil s Boomtown Rats na Wembley Stadium a písničku tu zazpíval. Po verši „And school’s out so early and soon we’ll be learning and the lesson today is how to die“ (Škola brzy skončí a my se budeme učit – dnešní hodina Jak umírat) se odmlčel a se zdviženou zaťatou pěstí setrval bez hlesu dvacet vteřin. Tím podle odborníků definitivně vyloučil i nejodvážnější spojení s činem Brendy Spencer – jeho gesto bylo označeno za úctu k trpícím Afričanům. Totéž zpěvák předvedl po dvaceti letech na další obří akci nazvané Live 8.

Zdroje: wikipedia, The Guardian, Bob Geldof