Všichni proti Agnieszce. Polská politická elita si před volbami našla národního nepřítele

O filmu Hranice režisérky Agnieszky Holland jste už možná slyšeli, ale téměř jistě jste ho neviděli. To proto, že ještě nebyl ani v polských kinech. To však nezabránilo polským představitelům, aby proti snímku spustili rozsáhlou antikampaň.

Hranice mezi státy, hranice lidskosti

Už když se o snímku Hranice (v polském originálu Zielona granica) začalo mluvit, bylo zřejmé, že půjde o třaskavé téma. Známá režisérka ověnčená řadou mezinárodních filmových ocenění Agnieszka Holland si za námět svého snímku vybrala neutěšenou situaci na polsko-běloruských hranicích.

Běloruský režim tu využívá vlny migrantů z Afriky či Blízkého východu k tomu, aby vytvářel tlak na Polsko a evropské země. Bělorusové vozí migranty k hranicím, Poláci se je (často nepříliš lidsky, jak bylo zdokumentováno) snaží udržet mimo svou zemi, migranti zůstávají uvěznění mezi dvěma mlýnskými kameny v drastických podmínkách a mezi tím vším se pohybují zoufalí humanitární pracovníci.

Film tak nezkoumá jenom hranici jako čáru mezi státy, ale také hranici lidskosti nebo osobní morálky.

Přirovnání k nacistické propagandě

Přestože bylo jasné, že film vyvolá společenskou debatu, nikdo zřejmě nečekal, jak tvrdá kampaň se strhne ještě před začátkem promítání.

Film totiž poprvé vstoupil v Polsku do kin 22. září. Již několik dnů před tím se k němu však začali vyjadřovat polští politici. A to velmi tvrdě.

Ministr spravedlnosti snímek přirovnal k nacistické propagandě a ministr obrany režisérku obvinil z urážky polské armády. Polští pohraničníci se sešikovali v tvrdé kampani a některá kina před spuštěním filmu promítala spot věnovaný právě útvarům pohraniční stráže.

To, že film Hranice vyhrál Zvláštní cenu poroty na filmovém festivalu v Benátkách situaci vůbec nepomohlo, spíš naopak. Situace se v Polsku natolik vyhrotila, že režisérka potřebuje osobní stráž.

Česká stopa

K Hranici jako snímku se ještě sluší dodat, že má i svou českou stopu. Film totiž produkovala česká společnost Marlene Film Production, se kterou Holland spolupracuje i na dalších projektech. U nás by měl mít snímek premiéru 19. října.

Souvislost s volbami?

Takový snímek by v Polsku vyvolal prudkou diskuzi (a téměř jistě nevoli) za každých okolností. Nyní však vstupuje do kin v období předvolebního boje, neboť Polsko čekají 15. října zásadní volby do Sejmu i do Senátu.

Režisérka Holland se tak se svým snímkem nachomýtla jako terč v tvrdé volební kampani. Především členové vládnoucí PiS ji obviňují z toho, že se chová protipolsky a předhazují ji svým voličům jako národního nepřítele. Prezident Duda dokonce neváhal použít heslo spojované s tímto filmem „Jen svině sedí v kině,“ jako protipolský snímek označil i neformální polský vládce Kaczyński. Opět připomeňme, že se tak dělo v době, kdy diváci film v Polsku ještě neviděli.

Kinematografie na pranýři

Přestože v jiných demokratických zemích je podobná nenávist vůči filmu či umělci podporovaná z nejvyšších pater politiky krajně neobvyklá, v Polsku se to pomalu stává tradicí. Jakmile se objeví film, který se chce vyrovnávat s temnými místy polské historie nebo společenskými tabu, obvykle se strhne podobná bouře.

Vzpomeňme například snímky věnované tématu osudů polských Židů za druhé světové války (Dozvuky, Ida) nebo filmy s námětem (nejen) sexuálních skandálů v polské katolické církvi (Klér).

Zdroj: seznamzpravy.cz, irozhlas.cz, csfd.cz